Chodila jsem do základní školy v době, kdy se o Viktorce z Babičky Boženy Němcové taktně nebo ze strachu mlčelo, vyzdvihovaly se jiné postavy zmíněného díla. Mě samozřejmě osud Viktorky o to více přitahoval, neznámé vzrušovalo, ale vyvolávalo i další nezodpovězené otázky. Může opravdu zhrzená láska uvrhnout do šílenství a zároveň tak ochránit dívku před realitou života bez ní? Může být bláznění útěkem nebo dokonce vysvobozením, určitou záchranou pro příliš citlivou dívčí duši? Potom jsem sama onemocněla a začala se na knihy s tematikou duševního onemocnění cíleně zaměřovat, ať na ty, co je psali sami nemocní autoři nebo na ty, kde šílení byli hrdinové knih.
Zpátky však. Muzikantskou Lidušku napsal Vítzězslav Hálek roku 1861. Upřímná a čistá vesnická dívka Liduška doplatí na opravdovost svojí lásky a na tvrdost a hamižnost rodičů. Miluje Toníčka, který si na živobytí vydělává hraním na housle, ale k oltáři jde s jiným, kterého jí vybrali rodiče. Zklamaný Toníček se dá na vojnu a Liduška zešílí. Chodí pak po venkovských muzikách, kde stále dokola hledá v účinkujících kapelách svého milého. Romantická osudovost povídky mi je blízká i teď, i když tuším, že v soudobé literatuře by se text dal smrsknout do pár SMSek. Ale zdá se mi, že téma je aktuální, jako by autor psal dnes a ne před 150 lety. Naštěstí se k takovým knihám i osudům mnozí lidé zase vracejí.
Dita
vloženo 17.12.2012 13:42:41
A když si to uvědomili, už bylo pozdě na jakoukoli pomoc... od těch, co vše způsobili. Některé životní přehmaty jsou nenapravitelné.