Jako psychiatričtí pacienti a rodinní příslušníci duševně nemocných lidí máme množství negativních zkušeností s poměry v psychiatrických léčebnách, s nedostatečností ambulantní psychiatrické péče, s absencí psychoterapeutické a komunitní péče, s naprostým nedostatkem vhodného bydlení a sociálních služeb pro schizofreniky, s palčivým problémem nedobrovolných hospitalizací a bezprizorností mnoha lidí s akutním psychotickým onemocněním. Na základě svých zkušeností a potřeb vážně duševně nemocných požadujeme zásadní proměnu systému psychiatrické péče v České republice.
Systém psychiatrické péče je v České republice postaven na dvou desítkách velkých psychiatrických léčeben a nedostačující síti psychiatrických ambulancí. Psychiatrická péče (ústavní i ambulantní) je jednostranně psychofarmakologicky orientována a neodpovídá současným standardům. Téměř úplně chybí psychoterapeutická a sociální složka péče.
Přežívající úzce medicínský přístup k péči o vážně duševně nemocné je právně napadnutelný. Především praxe psychiatrických léčeben s velkým podílem chronicky nemocných pacientů je v rozporu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením.
V Úmluvě, která se od února 2010 stala součástí našeho právního řádu, se Česká republika zavázala „podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti.“
V devatenáctém článku Úmluvy je zdůrazněna povinnost státu zajistit, aby „osoby se zdravotním postižením měly možnost si zvolit, na rovnoprávném základě s ostatními, místo pobytu, kde a s kým budou žít a nebyly nuceny žít ve specifickém prostředí.“
Základem moderní péče o vážně duševně nemocné nemohou být opakované nedobrovolné hospitalizace ve stresujícím a stigmatizujícím prostředí psychiatrických léčeben, kde jsou pacienti zbaveni nezávislého způsobu života a možnosti zapojit se do společnosti.
Nechceme, aby lidé s chronickým duševním onemocněním byli dlouhé měsíce a roky izolováni ve velkých psychiatrických léčebnách, kde pouze přežívají, často jen kvůli absenci jiných možností bydlení a péče.
Požadujeme, aby lidé s vážným duševním onemocněním mohli žít v domácím prostředí a měli zajištěnu moderní psychiatrickou péči včetně nezbytných sociálních služeb v místě svého bydliště. Podle článku devatenáct Úmluvy je stát povinen zajistit, aby „osoby se zdravotním postižením měly přístup ke službám poskytovaným v domácím prostředí, rezidenčním službám a dalším podpůrným komunitním službám…“
Komunitní péče pro vážně duševně nemocné je na většině území České republiky nedostupná. Chybí krizová centra, výjezdní týmy, denní sanatoria, chráněné bydlení, služby komunitních (psychiatrických) sester a sociálních pracovníků v terénu. Absence těchto služeb měla v nedávné době tragické důsledky (například zastřelení schizofrenika policistou v Otrokovicích).
Nechceme, aby ze zdravotního pojištění, tedy i z našich peněz, byl do budoucna financován zastaralý a neperspektivní systém psychiatrických léčeben na úkor moderních forem psychiatrické péče.
Potřebná zařízení a služby komunitní péče nelze podle našeho názoru finančně zajistit bez postupného rušení psychiatrických léčeben v rámci dobře připravené transformace celého systému psychiatrické péče.
Žádáme, aby vláda neoddalovala transformaci systému psychiatrické péče a využila příležitosti k získání překlenovací dotace ze strukturálních fondů EU na léta 2014 až 2020.
Mgr. Jana Poljaková, mluvčí Mise pro duševní zdraví
Za Deklarací Mise pro duševní zdraví stojí: |
