Rozlišujeme intrapsychické halucinace, které člověku znějí uvnitř hlavy, a potom hlasy, které jakoby přicházejí odněkud zvenku. Říkáme jim vnější sluchové halucinace nebo stručně „hlasy“. Nemocný člověk jasně slyší, jak k němu někdo promlouvá třeba z rohu prázdné místnosti. Hlasy se obvykle dostavují po prožití nějakých traumatizujících extrémních situací. Mám s tím i vlastní zkušenost. Před lety jsem se toulal po Francii a přišel jsem dosti vyčerpán a hladový do jednoho městečka. Z druhé strany náměstí jsem slyšel, jak na mě někdo volá: „Martine, pojď sem.“ Tak jsem za tím hlasem šel, ale nikdo tam nebyl.
K fenoménu hlasů existují různé přístupy. Klasický medicínský přístup se je snaží zlikvidovat pomocí léků – neuroleptik. Jan Benda, autor knihy Mystika a schizofrenie, vnímá naopak hlasy jako něco tvořivého, pozitivního, co může přispívat ke spirituálnímu rozvoji člověka. Hodně mi to připomíná směr, který u nás propaguje kolega Michal Vančura. Společně se Stanislavem Grofem, který koncem šedesátých let emigroval z Československa do Ameriky, razí termín psycho- spirituální krize. Říkají, že když se objeví nějaké parapsychologické zážitky, je třeba je respektovat, naslouchat jim a rozvíjet je, protože mohou člověka posunout k nějakému, jak to nazývají, vyššímu zdraví. Jeden z otců psychoanalýzy Carl Gustav Jung tvrdil, že ke každému z nás mohou promlouvat impulsy z nevědomí ve formě vizuálních halucinací nebo hlasů, a snažil se s nimi pracovat. To je další možný přístup. Různé náboženské sekty, například Svědkové Jehovovi, Když jsem lidem říkala, že mi píská v hlavě, tak mi to nevěřili a považovali mě za blázna,“ říká Jana ke své motivaci, proč se rozhodla o tinnitu napsat. Sama se s ním potýká už šest let, zpočátku trpěla depresemi a negativními myšlenkami, ale v současné době vidí na tinnitu i pozitivní stránky: „Díky tinnitu jsem se vlastně přestala zabývat nepodstatnými maličkostmi. Nevyčítám si drobné chyby, soustředím se spíš na to důležité.“ A důležitý je nejspíš život sám. Člověk, který má za sebou přelomovou a těžkou zkušenost, musí být rád, že žije a navíc dobře. V případě Jany dokonce i bez antidepresiv, které často musí brát lidé trpící tinnitem, jak vyplývá z jejího výzkumu u 47 respondentů, kteří se sdružují a pohybují kolem webu www.itinnitus.cz. Patnáct z nich (asi 30 procent) muselo kvůli tinnitu navštívit psychologa a osumnáct uvažovalo o sebevraždě, celkem dvanáct z nich bere antidepresiva. Všichni tito respondenti považují přitom přímou souvislost tinnitu s těžkými myšlenkami za rozhodující. Další psychickou zátěž představuje také horší schopnost soustředění a z toho pramenící snížená výkonnost v práci nebo při studiu, která souvisí s projevy tinnitu jako je pískání a jiné zvuky vnímané v uších nebo v hlavě. Tinnitus také může člověka vydělovat ze společnosti, protože zvuky slyší jen on sám, může jej stigmatizovat a přeneseně tak ohrožovat jeho sebehodnocení pocitem méněcennosti. Tinnitus přitom může začít náhle. Janě Jetelinové se objevil po jednom probuzení, aniž by na to mohl mít vliv nějaký zvýšený hluk třeba při koncertech a podobně. Lékaři si s tinnitem stále nevědí rady. Janě dali jen léky na prokrvení páteře, které jí, jak sama uvádí, spíše škodily. „Pak jsem zkusila alternativní medicínu, ale tinnitus se nevyléčil, jen jsem si zvykla ho zvládat. Pískání slyším pořád stejně hlasité, ale v tichém prostředí víc vyzní, takže třeba usínám u puštěné televize, kterou pak vypíná mamka,“ popisuje čerstvá maturantka jednu ze svých strategií zvládání tinnitu. vnímají halucinatorní zážitky jako posedlost ďáblem. Jeho vymítači se pak s pomocí různých praktik, exorcismů a rituálů snaží člověka hlasů zbavit.
Akustické halucinace nezažívají jen psychiatričtí pacienti. V Holandsku, kde se lidé méně obávají svěřovat se svými zážitky, proběhla v osmdesátých letech minulého století výzkumná studie, kterou vedl profesor Marius Romme. Podle této studie někdy v životě slyšelo nebo slyší hlasy asi dvacet procent lidí. Ale zdaleka to neznamená, že těchto dvacet procent by si zasloužilo nějakou terapii. To vůbec ne. Dispozici ke schizofrenii mělo jen malé procento z nich. Nelze tedy tvrdit, že každý, kdo někdy slyšel něco, co neexistuje, trpí psychózou. Profesor Romme pak dokonce založil hnutí Hearing Voices, sdružující lidi, kteří slyší hlasy. Rozšířilo se z Holandska do Velké Británie, kde jsem se s ním setkal i já, a do mnoha dalších zemí. Většina lidí vnímá hlasy pozitivně jako nějaké pomocníky pro život. Pokud se stávají nepříjemnými, je třeba hledat možnosti, jak je zvládat, a právě o to se hnutí Hearing Voices snaží.
S obdobným záměrem vyvinul v roce 2013 profesor Julian Lef působící na Kings College v Londýně terapeutickou metodu, Typickými příznaky psychotické schizofrenní poruchy jsou akustické halucinace. Hlavně zpočátku mohou mít charakter jenom nějakého pískání nebo jiných zvuků, ale většinou jsou to opravdu hlasy. Tinnitus, tedy bzučení, pískání, šumění a další obtěžující zvuky v uších, zažívá čas od času značné procento populace. Nejen kvůli hluku ve vnějším světě, který působí jako stresor, ale i kvůli dalším okolnostem vzniká tento zvláštní jev, který může mít pro člověka fatální důsledky. O vlivu tinnitu na vznik deprese psala svou ročníkovou práci studentka Gymnázia Na Zatlance Jana Jetelinová, která sama tinnitem trpí. určenou ovšem už psychotickým pacientům. Jejím cílem bylo transformovat původně nepříjemné agresivní hlasy do podoby jakýchsi pomocníků či služebníků. Šlo o vizualizaci hlasů s pomocí počítačové grafiky. Profesor Lef v rámci výzkumné studie pracoval s šestnácti vybranými pacienty a snažil se získat co nejpodrobnější popis jejich hlasů. Na základě tohoto popisu vytvořil jakéhosi virtuálního člověka, někoho kdo těmi hlasy k těm pacientům promlouvá z obrazovky počítače. Dal mu podobu Avatara – hlavní postavy slavného animovaného filmu. Ten k pacientovi promlouval údajně velmi podobným způsobem, co se obsahu a intonace týká, jako jeho vlastní hlas (akustická halucinace). Roli Avatara na druhé straně počítačové sítě na sebe vzal profesor Lef a s každým z účastníků studie Avatarovým prostřednictvím terapeuticky pracoval. Agresivní hlasy, kterých se pacienti zpočátku báli, se během této terapie stávaly přívětivějšími. U patnácti pacientů byla podle profesora Lefa tato terapie úspěšná. Každá metoda, která v něčem pomůže, je samozřejmě dobrá, ale mým cílem je spíše pacienta hlasu nebo hlasů zbavit, než z nich udělat jeho pomocníky.
(z připravované knihy MUDr. Martina Jarolímka)
