Podle současné legislativy lze pacienta bez jeho souhlasu hospitalizovat jen pokud „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy.“ Háček je v tom, co to závažné a bezprostřední ohrožení sebe nebo svého okolí vlastně znamená. Psychiatři, kteří se střídají na příjmovém oddělení v psychiatrické léčebny, si to vykládají různě. Několikrát se mi stalo, že jsem pacienta odeslal do Psychiatrické léčebny v Bohnicích, ale tam ho nepřijali, přestože to podle mého názoru byla jediná možnost, jak toho člověka a jeho okolí ochránit.

Léčil jsem například jednu pětadvacetiletou dívku, říkejme jí Dita, která dříve byla velmi úspěšná v modelingu a především v navrhování a šití kostýmů. Pracovala například i pro Lucii Bílou. Zhruba před rokem toho zanechala, protože objevila nějakou vesmírnou částici, která zachrání celé lidstvo. Zanořila se do sítě bludných úvah, naprosto ztratila kontakt s realitou, přišla o všechny kamarády a kamarádky, neměla žádný příjem a dnem i nocí se věnovala své kosmické částici. Přežívala díky péči mámy a babičky, které se o ni staraly, ale vzdalování se od reálného světa se stále zhoršovalo. Z objektivního pohledu nebyla nebezpečná sobě nebo svému okolí, tiše se v podkroví zabývala kosmickou částicí.

Máma téhle dívky se obrátila na výjezdovou službu našeho denního sanatoria, že neví jak dál. Dita působila navenek normálním dojmem, byla krásně oblečená, ale po pěti minutách začala hovořit o kosmické částici. Předložila nám objemné desky s mnoha nákresy, které zachycovaly bludný, bláznivý svět, ve kterém propojovala Ježíše Krista, mayskou kulturu, Mendělejevovu tabulku prvků a všechno možné do vzorce kosmické částice, která všechny zachrání a ještě na tom Dita vydělá obrovské peníze. Kontaktovala řadu odborníků včetně astronoma Jiřího Grygara, samozřejmě nikde neuspěla, ale o ničem jiném nechtěla mluvit.

Snažil jsem se ji nenásilně, jemně přesvědčit, že by možná mohla začít něco užívat, nějaký lék, který by jí pomohl, aby mohla lépe koncentrovat své myšlení na tenhle úkol, který si předsevzala, ale jakoukoliv pomoc odmítala. Jezdili jsme za ní se sociálním pracovníkem opakovaně, při poslední návštěvě bylo vidět, že je potřeba situaci nějak řešit. Stála před námi mladá krásná holka, bez jakéhokoliv finančního příjmu, závislá na rodičích, bez jakýchkoliv kamarádů, kamarádek, uzavřená do bludného světa jakési kosmické částice.

Předložil jsem jí nabídku: buďto si vezme lék a bude ho pod máminou kontrolou pravidelně užívat, nebo si jednou měsíčně nechá píchnout depotní injekci, která jí pomůže, aby mohla koncentrovat své myšlení na to, co si předsevzala, nebo přichází v úvahu jenom nedobrovolná hospitalizace. Řekl jsem Ditě na rovinu, že má psychický problém, se kterým je možno pomoci a že jsem složil lékařskou přísahu, že takhle budu pomáhat. Dita první dvě možnosti odmítla, řekl jsem OK, vzal telefon a zavolal záchranku. Naložili jí, odvezli do bohnické léčebny, ale z té byla druhý den propuštěna z odůvodněním, že není nebezpečná sobě nebo svému okolí. I když, jak víme, ohrožuje dlouhodobě svůj život, svoji budoucnost a existenci.

Od té doby se s námi nekontaktuje, podala na mě trestní oznámení a ve svém bludu jede pořád dál. Její máma se z toho psychicky sesypala a v současnosti k nám každý týden dochází na terapii.

Nejhorší a tragický případ se týkal pacienta s bipolární poruchou, který byl jedním ze společníků velké firmy a během jednoho měsíce (v manické fázi svého onemocnění) rozfofroval několik miliónů. Je otázkou výkladu, jestli bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval sebe nebo své okolí. Podle mě ano a ohrožoval i existenci firmy. Tak jsem ho nechal nedobrovolně hospitalizovat. Pobyl tam týden, a pak zástupce příslušného soudu, který podle zákona musí posoudit, jestli si nedobrovolně hospitalizovaný člověk zaslouží detenci ve zdravotnickém zařízení, rozhodl o jeho propuštění. Byl propuštěn a záhy ho někdo na ulici zastřelil. Můžu se jenom domnívat, že dál manipuloval s penězi firmy a že za jeho smrtí jsou zbylí společníci. Takže nakonec došlo nejenom k ohrožení zdraví, ale i ke ztrátě života třicetiletého pacienta.

Převzato z Blogu MUDr. Martina Jarolíka na Aktualne.cz
Blog Martina Jarolímka

Nedobrovolná hospitalizace je až to poslední řešení

Přes třicet let se snažím (a je to také filosofie Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov), předcházet hospitalizaci psychotických pacientů, ať dobrovolné nebo nedobrovolné. Nedobrovolná hospitalizace by jednoznačně měla být ultimum refugium – poslední útočiště, opravdu to úplně poslední řešení.

V minulém příspěvku jsem psal o Ditě. Jméno je fiktivní a také popsaný příběh se v jednom bodě liší od reality. Šlo mi o to ukázat typickou situaci při nedobrovolné hospitalizaci pacienta, který zdánlivě nikoho neohrožuje, ale stále hlouběji se propadá do své nemoci a postupně si ničí život. Dita žila v bludné představě, že objevila kosmickou částici, která zachrání celé lidstvo a přinese jí hromadu peněz. Ničím jiným se nezabývala, ztratila všechny kamarády, stala se zcela závislou na péči své matky a babičky.

Po celou dobu existence ondřejovského sanatoria se mermomocí snažíme hospitalizacím předcházet a děláme všechno možné, abychom pacienty získali pro jinou formu léčby. Založil jsem mobilní krizový tým, který operuje v terénu, a který ve stovkách případů předešel hospitalizaci pacientů. Krizový mobilní tým jezdí za tím člověkem, spolupracuje s jeho rodinou, rodiči, sourozenci, nabízí služby denního sanatoria, hledá možnosti, jak nemocnému ušít potřebnou terapii namíru.

Někdy se samozřejmě stane, poté co byly vyčerpány všechny ostatní možnosti, že situace vyžaduje nedobrovolnou hospitalizaci. Tak to bylo i v případě mladé ženy, kterou jsem nazval Dita. Posuďte sami, zda je, nebo není její život v ohrožení, zda jsme se snažili, nebo nesnažili udělat všechno možné, nakonec včetně nedobrovolné hospitalizace, abychom jí pomohli.

Mohlo by se zdát, že mladá krásná holka, která se upnula ke své vizi, nepracuje a jen tak si hloubá o své vesmírné částici, patří mezi neškodné podivíny, jakých je spousta. Pár jich znám, například jednoho inženýra, který věří v Matrix, ale byl schopen si nově zrekonstruovat byt, teď si nachází zaměstnání. Neberu mu jeho představy a nikam ho neodesílám. Řada jiných je na úřadu práce, třeba pobírají dávky, ale jsou schopni nějak fungovat. Dita nemá nic, stala se naprosto závislou na mámě, na babičce, nemá žádný příjem. Kdyby její otec byl milionář a nebyl by žádný problém, aby se nadosmrti zabývala svou vesmírnou částicí, tak by to možná byla jiná situace. Ale rodiče jsou rozvedeni, Ditin táta mi telefonoval každý týden, měl o ní strach a prosil o pomoc.

V prvopočátku onemocnění jsem se snažil navázat s ní terapeutický vztah a ušetřit ji hospitalizace na psychiatrii. Podařilo se mi ji přesvědčit, aby dvakrát přijela do ambulance, ale léky a jakoukoliv pomoc odmítla. Potom si začala vyskakovat, že přes týden vůbec nemá čas, že může jenom v sobotu v osm večer. Tak jsem ji napsal do mailu, že v osm jsem doma, jestli chcete, může za mnou přijet.

Přijela, mluvili jsme spolu asi dvě hodiny. Snažil jsem se ji nasměrovat k tomu, co bylo v jejím životě pozitivní, co se jí dařilo a propojit to s psychiatrickým světem – bývala velmi úspěšná v modelingu a v navrhování a šití šatů pro celebrity. Tak jsme spolu vymysleli módní přehlídku šatů pro dívky trpící schizofrenií, že by navrhovala šaty, někdo jiný by je šil, já bych vytipoval pacientky a na nějakém noblesním místě bychom udělali módní přehlídku, kde by se šaty zároveň prodávaly. A zisk by šel částečně Ditě a částečně na nějaké bohulibé účely.

Vymýšleli jsme také kalendář, kde by pacientky předváděly modely, které Dita navrhla. Také jsem ji podporoval v tom, aby dokončila svoje starší realizovatelné plány. Měla například zpracovaný projekt na šití kalhot a šál z ohebných skleněných vláken, která by různě odrážela světlo. Zkoušela sehnat skláře v Preciose, ale už to nedotáhla do konce. Skrze terapeutické pouto mezi námi se do mě zamilovala, a když jsem jemně, ale jasně vymezil naše role, sebe jako terapeuta a ji jako děvče, které je mi sympatické, ale má nějaký psychický problém, vzala to jako odmítnutí a přerušila se mnou kontakt. Znovu se plně pohroužila do svého psychotického světa a všechny tyhle plány hodila za hlavu.

Několik dalších týdnů, možná dva tři měsíce, udržoval náš krizový tým kontakt s její mámou, babičkou, tátou a zkoušeli jsme Ditě nabízet různá řešení. Jenže když je někdo v psychotické bublině, je přesvědčen, že je naprosto zdráv a navrch, že je geniální vynálezce, tak nepřistoupí na to, že by měl docházet i do nějakého zdravotnického zařízení.a podstupovat nějakou terapii, povídat si s psychiatrem nebo jiným odborníkem. Vyvinuli jsme skutečně maximální úsilí jí pomoci, ale nakonec jsme zjistili, že prostě na nic nepřistoupí.

Čím dál víc se nořila do svého virtuálního světa, žila v představě, že bude dělat nějakou přednášku, což byla naprostá chiméra. Přerušila jakékoliv sociální kontakty. Ocitla se v naprosté závislosti na svých nejbližších, ale přitom to vědomě nepřijímá. Konzumuje jejich péči a nemluví o ničem jiném než o vesmírné částici a se dostává tak s nimi do neustálých konfliktů. Sice ji podporovali, ale byli z toho nešťastní, protože viděli, jak se během těch dvou let propadá hlouběji a hlouběji. Obávali se, že kdyby přestali fungovat, ocitla by se na ulici, kde by byl její život ohrožený.

V poslední době odcházela v noci z domu a prodávala se, aby měla peníze a mohla si koupit například glóbus. Máma i babička se z toho hroutí, opakovaně nás prosí o pomoc.To znamená, že její nejbližší okolí je ohroženo a selhává. Máma začala mít psychické problémy a sama chodí do krizového oddělení na terapii. Dita naopak s krizovým oddělením přerušila styky, odmítala všechny nabídky, třeba i jen na setkání v kavárně, rozesílala jenom maily s přednáškou o vesmírné částici. Nakonec jsme se rozhodli, že musíme něco udělat. Jeli jsme k ní a já jsem jí řekl: „Máma má o vás strach, ostatní mají o vás strach, já mám o vás strach, je potřeba hold něco změnit. Máte tři možnosti. Tablety, injekce anebo hospitalizace.“

Dita se psychiatrické léčebny vrátila po třech týdnech (nebyla propuštěna hned druhý den, jak jsem psal v předchozím pozměněném příběhu – to se stalo v případě jiné pacientky, ale výsledek byl stejný), nebrala léky a dál jela ve svém bludu. V léčebně ji doporučili ambulantního psychiatra, ale nikdy k němu nedorazila. V současnosti nebydlí doma s mámou a babičkou, bydlení ji poskytlo jakési sdružení, které se zabývá paranormálními jevy. Rodina neví, kde bydlí.