Otevřená pracovní skupina pacientských a rodičovských organizací Mise pro duševní zdraví uspořádala koncem října seminář na téma „Nedobrovolná hospitalizace, hledání konsensu“. Více než třicet účastníků (především psychiatrických pacientů, rodičů) se pokoušelo najít společný pohled na velmi citlivé a sporné téma nedobrovolných hospitalizací. S úvodní přednáškou „Nedobrovolná hospitalizace podle současné legislativy“ vystoupil Mgr. Maroš Matiasko z MDAC – Mental Disability Advocacy Center (Centrum advokacie duševně postižených). Jeho výklad lidsko právní problematiky nedobrovolných hospitalizací doplnil předseda Občanského sdružení pomoci duševně nemocným ČR v polemicky laděném vystoupení „Nedobrovolná hospitalizace z pohledu rodinných příslušníků a zkušenosti ze zahraničí“. O své zkušenosti z Anglie se s účastníky semináře podělil MUDr. Jan Pfeiffer. Do diskuse se na straně pacientů zapojili především členové občanského sdružení Kolumbus. Jejich pohled na problematiku nedobrovolných hospitalizací kontrastoval s názory a zkušenostmi rodičů.

Zákonné podmínky k nedobrovolné hospitalizaci

„Základem právní úpravy v ČR byl zákon z roku 1966, který upravoval základní podmínku pro nedobrovolnou hospitalizaci – nebezpečnost sobě nebo svému okolí. Nedobrovolně hospitalizována může být osoba jevící náznaky duševní poruchy pokud je nebezpečná sobě a svému okolí. V současné době máme nový zákon o zdravotních službách z dubna roku 2011. Ten zpřísňuje podmínky tak, že tam musí být bezprostřední hrozba. To znamená útok na integritu někoho jiného, nebo útok na svoje vlastní zdraví,“ uvedl Maroš Matiasko. Podle něj tu jde především o otázku lidských práv. „Je strašně důležité si uvědomit, že nedobrovolná hospitalizace je obdobný zásah, jako je zásah trestu odnětí svobody,“ upozornil Maroš Matiasko.

Pro rodiče je zpřísnění podmínek, za kterých je možné syna či dceru (bez náhledu na vlastní onemocnění) nedobrovolně hospitalizovat, nepřijatelné. Obtížnost nedobrovolné hospitalizace a okolnosti, za kterých k ní dochází (záchranka, policie), je pro ně velkou překážkou k tomu, aby se jejich děti začaly léčit. „Dvacet čtyři let bojuji právě s nedobrovolnou hospitalizací, zákon je špatný, legislativa naprosto špatná. Nedobrovolná hospitalizace vlastně vytváří nepřátelství mezi rodinou a pacientem, to je nejhorší důsledek současné legislativy,“ řekl Josef Závišek.

Jak se lze vyhnout obtížně řešitelným problémům souvisejícím s nedobrovolnou hospitalizací naznačil psychiatr Jan Pfeifer. „Mám životní zkušenost s léčbou psychotických pacientů a s nedobrovolnou hospitalizací jak v českých podmínkách, tak v jiných zemích, zejména v Anglii, kde jsem pracoval ve specializovaném týmu, který byl určen pomoci jak rodičům, tak klientům. Obzvlášť těm, kteří byli duševně nemocní psychózou a kteří si mysleli, že nejsou nemocní, a proto nespolupracovali s žádnou službou. Náš terénní tým byl mobilní, pracovali jsem s klienty přímo tam, kde žili a dařilo se nám snížit počet nedobrovolných hospitalizací, kterých ti lidé měli předtím velké množství. Takže naši klienti nebyli vlastně vůbec hospitalizovaní,“ uvedl Jan Pfeiffer.

Problematika nedobrovolných hospitalizací souvisí s nastavením a fungováním celého systému péče o lidi s duševním onemocněním. Nejde jen o změnu jednoho ustanovení zákona. O tom, jak mnohovrstevná, vzájemně provázaná a bolestná je problematika nedobrovolné hospitalizace pro obě strany (pacienty i rodiče) svědčí i bouřlivá diskuse, která na semináři proběhla. Autory níže publikovaných diskusních příspěvků zachycujících osobní zkušenosti, (navíc nutně zkrácené a vytržené z širšího kontextu) neuvádíme. Jde nám pouze o ilustraci různých aspektů celého problému.

Zákonné podmínky k nedobrovolné hospitalizaci

„Základem právní úpravy v ČR byl zákon z roku 1966, který upravoval základní podmínku pro nedobrovolnou hospitalizaci – nebezpečnost sobě nebo svému okolí. Nedobrovolně hospitalizována může být osoba jevící náznaky duševní poruchy pokud je nebezpečná sobě a svému okolí. V současné době máme nový zákon o zdravotních službách z dubna roku 2011. Ten zpřísňuje podmínky tak, že tam musí být bezprostřední hrozba. To znamená útok na integritu někoho jiného, nebo útok na svoje vlastní zdraví,“ uvedl Maroš Matiasko. Podle něj tu jde především o otázku lidských práv. „Je strašně důležité si uvědomit, že nedobrovolná hospitalizace je obdobný zásah, jako je zásah trestu odnětí svobody,“ upozornil MarošMatiasko.

Pro rodiče je zpřísnění podmínek, za kterých je možné syna či dceru (bez náhledu na vlastní onemocnění) nedobrovolně hospitalizovat, nepřijatelné. Obtížnost nedobrovolné hospitalizace a okolnosti, za kterých k ní dochází (záchranka, policie), je pro ně velkou překážkou k tomu, aby se jejich děti začaly léčit. „Dvacet čtyři let bojuji právě s nedobrovolnou hospitalizací, zákon je špatný, legislativa naprosto špatná. Nedobrovolná hospitalizace vlastně vytváří nepřátelství mezi rodinou a pacientem, to je nejhorší důsledek současné legislativy,“ řekl Josef Závišek.

Jak se lze vyhnout obtížně řešitelným problémům souvisejícím s nedobrovolnou hospitalizací naznačil psychiatr Jan Pfeifer. „Mám životní zkušenost s léčbou psychotických pacientů a s nedobrovolnou hospitalizací jak v českých podmínkách, tak v jiných zemích, zejména v Anglii, kde jsem pracoval ve specializovaném týmu, který byl určen pomoci jak rodičům, tak klientům. Obzvlášť těm, kteří byli duševně nemocní psychózou a kteří si mysleli, že nejsou nemocní, a proto nespolupracovali s žádnou službou. Náš terénní tým byl mobilní, pracovali jsem s klienty přímo tam, kde žili a dařilo se nám snížit počet nedobrovolných hospitalizací, kterých ti lidé měli předtím velké množství. Takže naši klienti nebyli vlastně vůbec hospitalizovaní,“ uvedl Jan Pfeiffer.

Problematika nedobrovolných hospitalizací souvisí s nastavením a fungováním celého systému péče o lidi s duševním onemocněním. Nejde jen o změnu jednoho ustanovení zákona. O tom, jak mnohovrstevná, vzájemně provázaná a bolestná je problematika nedobrovolné hospitalizace pro obě strany (pacienty i rodiče) svědčí i bouřlivá diskuse, která na semináři proběhla. Autory níže publikovaných diskusních příspěvků zachycujících osobní zkušenosti, (navíc nutně zkrácené a vytržené z širšího kontextu) neuvádíme. Jde nám pouze o ilustraci různých aspektů celého problému.

Zkušenosti z mnoha stran

• Pro naší rodinu a pro mého bratra byla v tu chvíli hospitalizace jediné možné řešení, a pokud by k ní nedošlo, tak by byl můj bratr s největší pravděpodobností mrtvý a možná také někdo další z mé rodiny. V současnosti je po aplikaci léčby stabilizovaný a nakonec sám připustil, že to bylo dobře. Celkem ta hospitalizace byla čtyřměsíční, nedobrovolná hospitalizace trvala jeden měsíc, maximálně dva. Výsledek práce lékařů byl, že s ní souhlasil a dál byl na lůžku, kde už se dobrovolně léčil a dobrovolně se léčí doteď.
• Byl jsem hospitalizovaný v mánii – manickém stavu. Svým způsobem jsem si to zavinil sám, vysadil jsem prášky, byl jsem na Zyprexe. Měl jsem zkušenost, že je 20 mg Zyprexy na můj mozek moc. A oni mi tam chtěli tuhle dávku nasadit, byť jsem proti tomu protestoval. Okamžitě jsem byl přeřazen na neklid. Nejdřív jsem nevymýšlel reverz, vůbec jsem nebyl poučen o tom, že reverz lze využít do 24 hodin. Na pavilonu byli pacienti, kteří měli za sebou nějaké pokusy o sebevraždu. Byl jsem v mánii a snažil jsem se tyto lidi povzbuzovat, aby začali myslet o životě trochu optimističtěji.Docela jsem se tam pár lidičkám takto věnoval, vůbec jsem nebral ohled na čas, že by uplynula ta 24 hodinová doba. Nakonec jsem pak chtěl podepsat jiný reverz, ten mi nedovolili. A před primářem jsem prohlásil, a za tím si stojím doteďka, že nemám nějaké myšlenky na sebevraždu nebo neohrožuji někoho jiného. Pan primář řekl, že mám zrychlené psychomotorické tempo, ohradil se, že mám potřebu se bránit.
• Nejtěžší je přesvědčit nemocného, aby byl hospitalizovaný. Někdy musí nastat nedobrovolná péče a strašné je na tom to, že to musejí organizovat rodiče. Protože on to bere jako strašnou křivdu, co jste mi to udělali. Pak se vrací domů k nám, ale už k nám nemá důvěru. Proč to musí řešit rodiče, když tu jsou odborníci? Představovala bych si větší spolupráci mezi rodinou a odborníkem.
• Máme doma nemocného syna, ten měl již příznaky schizofrenie nějakou dobu a potom utekl z domova a bydlel asi tak dva a půl roku v křoví nedaleko podél našeho rodinného domku. Nebylo možné ho dostat do kontaktu s lékařem, aby se mu stanovila nějaká diagnóza a nějak se řešil jeho sociální stav. Psycholožka nám zařídila, že její přítel psychiatr s pomocí policie by mohli k tomu jeho přístřeší zajet, a tam ho tedy zajali a odvezli ho na psychiatrickou kliniku, kde to velice těžce nesl. Když jsme tam poprvé za ním přišli, tak nás nesmírně nenáviděl, že s námi nebude nikdy mluvit. Osm neděl byl na klinice, vůbec s námi nechtěl mluvit, a pak když byl propuštěn z kliniky k ambulantnímu psychiatrovi, kupodivu se po dvou třech letech docela skamarádil a nám připadá, že se s ním skamarádil až moc. Psychiatr nechává na něm, aby si sám rozhodoval o tom, jak velkou dávku má brát, případně kdy k němu má chodit a nemá k němu chodit. Což nám připadá trošku zvláštní. Nicméně velkým přínosem nedobrovolné hospitalizace bylo to, že přišel tímto způsobem vůbec do kontaktu s lékařem a dostal invalidní důchod a může fungovat, určitým způsobem je zajištěn. Kdyby ta hospitalizace nebyla, tak nevím co by bylo.
• Po první atace jsem syna přivedla k doktorce, ke které jsem měla důvěru, a ta nám nabídla domácí hospitalizaci. V době ošetřování jsem si vzala dovolenou. Sám si bral léky, ale po třech letech došlo ke druhé a pak ke třetí atace. Syn přiznal, že dva měsíce neužíval léky a byl ochoten jet s námi do Bohnic. Byl tam šest týdnů, ale doposud nám občas vytýká, že jsme zavolali taxíka a ten ho odvezl přímo na otevřený pavilon a že kvůli tomu či onomu přišel o šest týdnů svobody.
• Kdysi nám přednášel v Bohnicích pan primář a upozorňoval nás na to, že pokud tam přivezou pacienta a on ho neoprávněně pošle domů, tak se dopouští trestného činu neposkytnutí pomoci. Pokud ho neoprávněně hospitalizuje, tak se dopouští trestného činu omezování osobní svobody, z čehož plyne, že je na tom příjmu pořád jednou nohou v kriminále. V první řadě musí mít na mysli to právní hledisko a svojí vlastní kůži, potom medicínské hledisko a teprve za třetí zájem toho pacienta. To je těžké.
• Syn byl několik měsíců v Bohnicích a vzali ho z uzavřeného oddělení na otevřené. Já jsem za ním chodila často a viděla jsem, že to není dobře. Že ho na to otevřené neměli dát. Také se stalo to, že utekl z Bohnic, byl nezvěstný, nám volali z Bohnic, jestli nevíme, kde je. Doma nebyl, až pak sám šel na policii udat doktora, že ho chce zabít. Ale jak se něco takového může stát. Tak jsem šla pro tu doktorku tenkrát a říkala jsem jí, že má jít na uzavřené oddělení. To jsem věděla, že je nebezpečí, že uteče.
• Když doktoři rozhodnou, že budou pacienta nedobrovolně hospitalizovat, tak ten posudek, který pošlou soudu, si vymýšlí. Zažil jsem to ve vlastním případě i v případě, když jsem chodil za lidmi do Bohnic, kteří tam byli nedobrovolně hospitalizovaní. Oni si tam vymyslí třeba, že jsem byl nebezpečný sám sobě, přitom to vůbec nebyla pravda a je to nafouknuté.
• Když dojde k nedobrovolné hospitalizaci, zdravotnické zařízení má 24 hodin, aby to oznámilo soudu. Soud má sedm dní na to, aby zkoumal zákonnost té nedobrovolné hospitalizace. V praxi soud pouze získá sdělení lékaře, vůbec neřeší rodinu. Za těch sedm dní většinou soudce neosloví rodiče, neřeší ty zákonné důvody. Stačí mu konstatování lékaře. Když se podíváme na statistiky, tak je ročně okolo deseti tisíc hospitalizovaných. Z těchto deseti tisíc nedobrovolných hospitalizací v 99,9 procentech konstatují, že tam byly splněny zákonné podmínky. Že tam ten pacient ohrožoval sebe i své okolí.

Josef Gabriel

Napsáno pro časopis Esprit.