Dá se to nazvat deinstitucionalizací?
Cíl je velmi podobný, jenom cesta, jak k tomu dojít může být různá. Existuje specifická skupina lidí, u kterých deinstitucionalizace prostě možná není, u kterých to, že je budeme tlačit do přirozeného prostředí, jim bude spíš ubližovat než pomáhat. Jsem přesvědčen, že v období transformace je tato skupina relativně velká – jsou to lidé, kteří žijí léta až desítky let v léčebnách a nemají žádné zázemí, svoje přirozené prostředí. Jde o jasně definovatelnou skupinu lidí. Můžeme pracovat na tom, aby bydleli za zdí léčebny, ale jestli uděláme nějaký resocializační dům v léčebně nebo za její zdí, to už nepovažuji za tak důležité.
Nešlo by v těchto případech jenom o přenesení ústavního režimu za zdi léčebny?
Musím říct, že to vnímám jako hodně ideologickou debatu o tom, jestli totalitní instituce je nevyhnutelná, jestli není možné instituci řídit neinstitucionálně, nějak individualizovaněji. Myslím že v byznisu máme spoustu příkladů, kdy třeba holding může fungovat relativně svobodně. Že to často naběhne na jednoduchý byrokratický vertikální aparát, to neznamená, že je to nutnost. Tak si nejsem jistý, jestli můžeme natvrdo říkat, že každá léčebna, která bude mít nad 300 lůžek musí být zrovna totalitární institucí. Tato debata je intelektuálně zajímavá, ale nakonec stejně skončíme u toho, jestli máme peníze a prostor na to, abychom postavili barák venku, a jestli máme peníze na to, abychom měli tolik personálu, který bude obhospodařovat deset malých jednotek.
Rozvinutí komunitní péče by zřejmě vyžadovalo jiné nastavení toku peněz a vytvoření odpovídajícího systému služeb, tak aby i lidé s vážným duševním onemocněním mohli žít doma.
Ale znovu, cíl není špatný, není příliš odlišný. Myslím, že se musíme bavit i o tom, jestli velmi těžce duševně nemocný člověk má být tlačen do deinstitucionalizovaného, přirozeného prostředí, když ho rodina nechce. Tam je další problém v tom, nakolik máme jako liberální společnost právo vynucovat na rodinách péči o své členy. Není nedůležité se nad tím zamyslet. Každá komunitní péče vede k zapojení neformálních zdrojů péče, což je dobře, ale rodina si může postavit hlavu, že nemocného doma nechce. Může to být po tom, co jí hodně ublížil, to nemusí být jenom negativní nálepka pro tu rodinu. Může to být rodina s pěti dalšími dětmi, které by strádaly tím, že bude absolutní péče věnována jednomu dítěti, jednomu členu rodiny.
Většina rodin by ale zřejmě byla ráda, kdyby jejich členové mohli žít v chráněných bytech a měli tam zajištěnu péči. Není to spíš otázka systému a peněz?
Jde o to vůbec připustit tuto debatu, že rozkrajujeme koláč, který má nějakou velikost a je politické rozhodnutí, jak ho rozkrájíme. Měli bychom se zamyslet, jestli není na místě si přiznat, že tady máme nějaký balík peněz, omezené zdroje a zařízení o dvaceti lidech, o třiceti lidech, je finančně efektivnější než pětilůžkové zařízení.
Do jaké míry ten cíl, o kterém jste říkal, že je v podstatě shodný, sdílejí pracovníci léčeben?
Musím říct, že v tom nemám jasno, ale u lékařů, kteří ovlivňují chod léčebny, jsem spíše skeptický. Myslím, že dostatečně nevnímají roli léčeben v tom, co je potřeba změnit. Všichni říkají ok, ať vznikne komunitní služba, já budu rád, když mi ubude pacientů, protože budu moci dělat efektivnější medicínu. Obecně jsou tomu naklonění, ale nejsou v té změně angažováni. Je to podobné, jako kdybychom se zeptali managementu Tesca, jestli mají něco proti tomu, aby fungovaly malé obchůdky na vesnicích. Nic proti tomu nemají, budou rádi, protože se rozšíří nabídka. Na druhou stranu ale mají trh tak podchycený, že nedovolí ničemu vzniknout. Tato analogie vysvětluje postoje managementu – v zásadě proti tomu nic nemám, ale nebudeme se angažovat.
Dá se to nějak změnit?
V léčebnách prodáváme ošizené buřty. Všichni jsou s nimi více méně spokojeni, protože jsou levné, občas někdo řekne, že by mohly být kvalitnější, občas si někdo stěžuje, občas někdo dostane průjem, ale v zásadě s poskytovanou službou není velká nespokojenost. Dokud management Tesca nedostane od akcionářů nařízeno, aby vybudoval Tesco expresy, což jsou malé, ale trochu dražší obchody, tak to nebude dělat.
Kdo by podle vás měl dát signál ke změně?
Ministerstvo zdravotnictví by mělo převzít odpovědnost za nějakou strategii transformace. Dvacet let probíhá přetahovaná, ministerstvo někdy chce, někdy nechce, komunita psychiatrů se nikdy nedomluví, vždy něco vzejde, co je vzápětí smeteno ze stolu. V této chvíli by se ministerstvo mělo přihlásilo k dokumentům, které podepsalo, anebo říct, že udělalo chybu. Máme podepsanou Helsinskou deklaraci a další dokumenty, které jsou jasně deklarativní směrem k deinstitucionalizaci. Je potřeba, aby k tomu ministerstvo zaujalo nějaký postoj, aby pověřilo ředitele všech přímo řízených organizací, to znamená všech léčeben, aby vytvořili buď strategii rozvoje léčeben nebo útlumu léčeben. Vím, že to je dětský postoj, chtít po rodiči, aby rozhodl, ale ten pat tady už trvá strašně dlouho. V minulosti se o prosazení změny pokoušela spousta osobností – Martin Jarolímek, Zdeněk Bašný, Cyril Hëschel a vždycky se to nakonec rozmělnilo. Není to tak, že bychom museli čekat na leadera, je to spíš úřednická záležitost, ale hlavně si myslím, že to je rozhodnutí politické.
Která z těch alternativ – útlum nebo rozvoj léčeben – je podle vás lepší?
Systémový příklad dobré praxe v Evropě nemáme. Máme lokality, kde komunitní péče funguje. Ale podle systému Terstu šla celá Itálie a většinou je to průšvih. Terst funguje, mají definovány kritické oblasti, které je třeba pohlídat, ale nemyslím, že na odborné úrovni bychom měli úplně jasno. Různí profesoři ukazují na konferencích chyby každého systému a mají pravdu, mají to změřeno. Takže si skutečně myslím, že je to rozhodnutí politické. Je třeba jasně říct, že politika státu půjde tímto směrem. Tečka.
