Perspektivy arteterapie a artefiletiky

Konference jako je tato čtvrtá má svojí tradici, zahrála kapela Trio Bend Slaný Šampaňským se pokřtila kniha Hanky Stehlíkové-Babyrádové jejíž recenzent je PhDr.Zbyněk Zicha, Doc.PaedDr.Jan Slavík,CSc. a byla představena doktorantka paní docentky doc.PaedDr.Hany Stehlíkové- Babyrádové,Ph.D. a to paní Jana Ovčáčková. „Já bych jenom ve stručnosti chtěla představit právě vyšlou knížku jejíž název je Expresívní terapie se zaměřením na intermediální projev, ten kdo zná paní docentku, tak ví, jaký je její projev, spontánní umění a zároveň výtvarným uměním v pedagogice a zároveň se zaměřuje na výtvarné projevy. Tak na to navážeme citátem, který vlastně říká, že umění rozvíjí sebepoznávání, ale abychom mohli vyjádřit, co to sebepoznávání je, tak nevystačí pouhá slova a tato publikace odpovídá na otázku, jaké jsou kořeny arteterapie a má ta arteterapie jakési tradice, jak jsou definovány aspekty procesuální kvality arteterapie a jaká je vlastně ta role v současném světě z hlediska těch terapeutických technik a právě jsem vypsala všechny kapitoly, které se nachází v knize, která pojednává o té arteterapii, malířské tvorbě, co je to za expresivní díla. Zabývá se sinkretickou etidou, skupinovými výtvarnými činnostmi,co je to objekt v té arteterapii, jaké případné náměty, rituály.“

„Já jelikož jsem na začátku doktorského studia, takže bych to ohodnotila z pozice studentky vlastně několik témat z těch kapitol, které mi přišli nejzajímavější, jedno z nich je právě exprese a výtvarné umění. Ta exprese jako taková je sebevyjádření aneb jak člověk vnímá sám sebe, jak vnímá svoje role apod. Zároveň je v knize silně propojené i výtvarné dějiny, expresionismus, symbolismus atd. protože všechny tyto směry se týkají lidské duše. Teď bych chtěla vystihnout takovou aktivitu týkající se Art Brutu a těm vlastním technikám, kdy tady vidíte fotografickou dokumentaci z Rakouska, kdy můžeme arteterapii srovnávat s výtvarným projevem, dnešní psychologové se zajímají s výkladem umění duševně nemocných právě ve vztahu k Art Brut. Podle mě jednou z nejstěžinějších kapitol je intermediální tvorba v současné arteterapii, kdy lze vnímat, jaké ty přesahy na čem jsou založené. Vlastě ta knížka prostřednictvím fotodokumentace mající velké množství námětů. V publikaci se můžete dozvědět, jak je vnímána prostřednictvím děl, kdy lze kombinovat arteterapeutické techniky právě se slovem, s literárním uměním a samozřejmě i s rituálem. Je to něco, co je vlastně opanovatelné, má charakter pro pacienty-klienty, kteří můžou trpět nějakým psychickým onemocněním i duševním onemocněním. Tak vlastně kombinacemi s těmi intermediálními technikami může poskytovat jakousi možnost vyjádřit se pomocí nejrůznějších haptických cvičení, haptických vyjadřujících se procesů, uvolnit svoje svalstvo.“

„Vnitřní imaginaci z pozice zkoumané vědy v Americe vnímaná jako projev v arteterapi, vlastně ty techniky arteterapeutické nemusí být čistě vždy jenom směřováním třeba jen na jednu hodinu, ale můžou se rozvíjet právě s tou kombinací intermediální a může se využívat i nových médií a pak dochází k tomu, že ten projekt může navazovat na nějaké individuální techniky, tak i na skupinové techniky, samozřejmě musí dodržovat základní pravidla. Může docházet k interakcím, dochází ke kooperaci, zároveň klienti ti účastníci projektu Kolumbus. Prostřednictvím jich se mohou poznávat navzájem sami sebe.“ „Jak už jsem říkala, ta knížka má bohatou fotodokumentaci, ten kdo se chce třeba dozvědět a čerpat nějaké náměty, tak se může inspirovat nejrůznějšími náměty a služby v rámci školní výuky na Pedagogické fakultě v rámci našeho pobytu v Psychiatrické nemocnici,kam chodíme už rok a půl v rámci specifického výzkumu a já sama jsem si vyzkoušela třeba, samozřejmě s paní docentkou, práci s klienty např.fotografické arteterapeutické činnosti, využívali jsme hodně sprejů, pracovali jsme s hlínou, ale zároveň můžeme čerpat náměty jako jsou outartové instalace, slovo outart, jaké jsou inspirace.“ „Nakonec jsem přidala dva slaidy. Tento slaid je jenom výňatek ze slova pana PhDr.Zdeňka Zichy, který vlastně shrnuje, že vyplňuje pozici té mezery a může sloužit nejen jako východisko pro všeobecnou orientaci v oboru a zároveň může posloužit jako inspirační zdroj pro studenty i což mohu říci, že jsem já s touto publikací také tak vyňala a z pozice studenta jsem chtěla vyzdvihnout, jak na ně publikace působila. Určitě jsem tam vnímala, jaký má arteterapie ten léčebný účinek, v čem jsou expresívní terapie. Tuto publikaci vnímám jako přínos pro vysokoškolské studenty, kteří z ní můžou čerpat, můžou se tam seznámit, jak vypadá kazuistika, jak má vypadat ten projekt. Určitě z toho můžou čerpat nějaké náměty, tato publikace navíc propojuje arteterapeutickou oblast umění a sama jsem měla osobní zkušenosti s pacienty, takže je tam spoustu ukázek z Psychiatrické nemocnice v Brně.“

Doc.PaedDr.Jan Slavík,CSc. se ujmul křtu knihy.

Tato kniha vypadá krásně jako kniha expresívní terapie. Vlastně je to poprvé, co takhle křtíme knihu a možná bychom byli rádi, kdyby se to stalo tradicí a každou konferenci bychom měli knihu.

Doc.PaedDr.Hana Stehlíková- Babyrádová,Ph.D.vystoupila s proslovem o své knize:

„Když jsem poprosila pana doktora Zichu, aby mi napsal tu recenzi, tak on byl právě v Rajhardě a já bydlím dva kilometry od Rajhardu, já jsem byla zase v Čechách a tak jsem si říkala, že by to byla náhoda, takže jsem si dovolila přinést Vám takový malý dárek a poděkovat ještě jednou za tu recenzi panu PhDr.Zichovi, že děláte antré této knížce a já si nedělám velkou naději, že jak jsem sepsala v té knížce. Také bych chtěla jenom shrnout, jak jsou ty pozice a chystáme už další knížku, která bude více hloubková, bude se to jmenovat Hlouby duše a to doufám, že také někdy vyjde. A dokonce ji budeme vydávat tady v Praze. Plně nám trvalo rok, že nakladatelství tu knížku vyrobilo a byly s tím velké problémy. Takže jsem trošku přesídlili jako sem a zkusíme, co to udělá a takový malý předprodej jsme tady udělali, dali jsme sem pár kusů a najdete je potom v těch knihkupectvích a na internetu, takže pokud budete mít zájem, třeba se do nich podíváte.“

Pozvání přijala také sem k nám děkanka HTF UK jako člověk, který má záštitu naší konferenci a tak řekla úvodní slovo paní Doc.ThDr.Kamila Veverková,Th.D.:

„Děkuji Vám za milé přijetí, nebojte se já budu velmi stručná a nikterak vážná. Já jsem ráda, že mi to bylo nabídnuto, abych mohla doladit formu z katedry Psychosociálních věd a etiky panem doktorem PhDr. Čedíkem a musím se přiznat, že mám za sebou několik konferencí a tohle je vlastně první konference, jejíž prostředí je velice vřelé, otevřené a já jsem pozvání velice přijala. Na HTF UK jsou prezentována sociální studia teologie v kombinaci psychosociálními studii, v rámci tohoto studijního oboru se také u nás vyučovaly předměty jako je arteterapie, psychoterapie, pod záštitou paní profesorky Haškovicové. Já sama jsem tento obor vystudovala a musím říci, že to spojení vlastně teologie a psychosociálních věd bylo a je nesmírně pestré a je přinosné pro duchovní růst. Dnes existuje obor sociální a charitativní práce, který je vlastně takovým pokračováním psychosociálních studií a já tady vidím celou řadu našich studentů. Já osobně sama jsem názoru toho, že lze na to pohlédnout fragmentálně. Člověk je psychosomatická jednotka. Můj pohled na člověka je holistický, globální a pro mě léčba uměním arteterapie je prostě jedna z metod, jak člověku pomoci. Jak to porušení, které se událo člověku, jak může být napraveno. A vrátit všechno, co se událo na původní místo a to je nakonec i ten model všeobecné společnosti, která je pořadatelem této konference. Já si ještě kladu takovou otázku, nezastírám jestli jsme o tom také nehovořili, zda by v budoucnu byli záštitou, ale i místem a spoluprací bychom se měli podílet například na významu této konference. A byla bych velice ráda, kdyby se tak i stalo a příští rok, by se tohle mohlo uskutečnit na půdě naší fakulty. To bych byla upřímně ráda a tím svojí řeč končím, přeji Vám vše dobré, průběh dobré konference a všem co jsou mimo Prahu tak i krásné podzimní dny.“

Úvodního příspěvek si připravil Doc.PaedDr.Jan Slavík,CSc. Ten jeho příspěvek bude na téma Teorie v arteterapii.

„Protože jsem to v tom momentu křtění neudělal, svěřit se s tím, že tento příspěvek pro mě znamenal velké trápení z hlediska toho, co vybrat, jaké hledisko zvolit. Ještě teď to prostě nevím. Já se budu pokoušet nějakým způsobem po tom co se týká teorie arteterapie.

V každém okamžiku platí, že z jiného pohledu mohu zanést tuto řeč někam jinam. Čili z toho prosím Vás vyjděme a o co se pokusím z hlediska času, když se do toho pustím. Mám tam toho více, než by se vešlo do toho příspěvku, ale zkusíme nějak to nastavit. Ten podtitul je, jestli se tady máme bavit o tom, jestli se o tom má mlčet.“

„Arteterapeuti jsou zvyklí hodně mlčet a mlčení v psychoterapii je jedna z velmi závažných léčebných momentů, jeden z okamžiků, který o lecčems rozhoduje podobně jako v lásce. A proto mluvit o teorii nemusí být v těchto disciplínách úplně snadné. Přesto se o těch podmínkách stihneme nějak společně zamyslet a uvidíme, kudy to půjde. Já jsem začal tím, že jsem si položil takovou otázku, jak vůbec je teorie situována k tomu, čemu se říká arteterapie jako obor. Nějaký dotazný prostor. Pan docent Vopěnka, říkal, že je vyjímka, do které se mohou dostat ty vlivy, které tu právě jsou, ale které tu budou. A tím, že se liší na území třeba družiny nebo třídy, musí být definovaná svými prvky. Oboje tím pádem je oborem proto, že je tam nějaká hranice, která vymezuje. A ta hranice tu znají všichni studenti, pro něž je někdy obtížně prostupná. Že ta hranice oboru to jsou přijímací zkoušky na Vysokou školu. Dostat se do oboru, to nemusí být jednoduché a čím je to snazší, tím je ten obor méně uznáván. Čím je ta zeď vyšší, těžší se přez ní dostat dovnitř a tím je obtížnější v tom oboru přežít jako odborník, tím je uznávaný. A velmi často také tím více pomáhá.Hodně to platí o lékařství, ale nejednou si člověk může položit otázku, kam až půjdou technické možnosti a kolik to bude stát a v jakých souvislostech ten obor bude schopen ustát ve společnosti.My jsme zatím obor o kterém se nedá u nás mluvit, protože teď když odkliknu tu trojici, která tuhle pozici zakládá, tak nezpochybitelně máme praxi, co se dělá. Katedra se dělá tak,to co psala paní docentka Babyrádová se opravdu dělá. Obor také potřebuje současné v programu lidské kultury výstup.Tzn. on potřebuje nějaké věrohodné zjištění o tom, co je a co bylo. Syn poprvé, když uvažoval o oborech říkal, že začínali jako vyprávění u ohně. To byl vlastně příběh a že zásadní otázka byla, jestli si to ten lovec vymyslel anebo jestli je to pravda. Pokud to byla pravda, tak to byl zárodek výzkumu.To byl příběh z praxe. Pokud to byl výmysl, tak to byl zárodek umění. Někde mezi tím se arteterapie zrodila. Teorie je v tom, co lze věrohodně, pokud možno málo zpochybnit, vyložit a zdůvodnit, ale když se zamyslíte nad těmi velkými obory, tak zjistíme, že všechny včetně matematiky a u té je to zvlášť úžasné. Mají někde v základech neřešitelný paradox.U matematiky je prostě v základu paradox definice čísla, kde po těch velkých Maslovových testech, záleželo na tom, co se považovalo za dokonale stanovený základ oboru matematiky, té definice čísla prostřenictvím tříd a množin se najednou ukázalo, že tam je prostě paradox, který je neřešitelný a některý sahá i k Zemanovi a řešit se nemůže.“

„Obory, které již žijí, mají takové paradoxy že jsou neřešitelné, ale které se přesto řešit dají.A to je nádhera a to je to, že se neustále používají. Lze dosáhnout výsledku, když tohle dáme jako nějaký základ oboru, tak v současné arteterapii u nás praxe bezpochyby existuje, teorie jako možná existuje, ale ona velmi často není úzce provázaná s výzkumem. Tzn. že neexistuje dost pevná vazba mezi fakty, kterým říkáme vstup a tím co lze doložit pražskou teorií. Což ovšem není problém jenom arteterapie, to je problém řady oborů a je možné, že také není úplně do důsledku. My máme jednu výhodu v arteterapii, že máme nezpochybnitelný výsledek jako nějaké práce, která v tom oboru probíhá a máme zde před sebou výsledky jedné naše kolegyně. A když se na ty práce podíváme, tak je jasné, že nějakým způsobem jsou zakotveny ve výtvarné kultuře a zároveň je jasné, že mají nějaké atributy, které jsou podstatné proto, aby se daly vůbec pro arteterapii použít, protože tohle jsou práce, které byly opravdu v arteterapii a praxi využity.A my se teď ptáme, co s tím, abychom se od nich dostali k teorii a byly vám k dispozici. Ukážu nejdříve něco, co ukazuje na známou knížku Tvorba koláží,ze které jsem si vybral a mohu ji takhle předvést a něco ukázat v vztahu k tomu, co je forma té výtvarné práce a k tomu co se tím dá říci. Nebylo vůbec jednoduché se propracovat v lidské kultuře k tomu povědět něco o výtvarné tvorbě a vlastně velmi dlouho ten diskurs byl velmi čistě nenáboženský. Až teprve v renesanci se ukazovaly ještě další varianty jak uvažovat ve výtvarné formě, ale ty varianty to posunuly do nějakého jiného prostoru, než to bylo předtím, když ten diskurs byl náboženský.Když se mluvilo o uměleckém díle z pozice náboženské, tak se mluvilo o tom, co vlastně rozpoznal už Platón, že slovy umělce podobně jako slovy proroka, podobně jako slovy šílence hovoří Bůh. Tzn., že je důležité pro nějakého interpreta, který vyloží tuto myšlenku a převede ji do lidské řeči. Když o tom uvažoval Augustin, tak hovořil o řeči srdce, takhle se můžeme vlastně dostat sami za sebe, pokud se ponoříme dostatečně hluboko. Pak objevíme pravdu, která je zjevená a kterou všichni jenom žijeme, kterou vlastně tušíme a nevíme o ní. Z tohoto hlediska ovšem nelze moc mluvit o tom, že má smysl porovnávat individuální výtvarné práce, protože to základní téma je jenom jedno. Ta řeč srdce je jen jedna. A není alternativ. Těch Platónských pojetí absolutních vidění vůči tomu vlastně bychom neměli uvažovat o terapii v tom slova smyslu, jak ji chápeme dodnes. Když se ale podíváte na ty obrázky, tak ony vypovídají ještě o jiné možnosti. Vypovídají o tom, že mohou z té formy vyzdvihnout něco, co přiřadíme k subjektu, který má nějaké svoje paradigma v němž se odlišje od těch druhých a také je tam otázka, co je odlišného a co je společného. Když si třeba všimnete těchto růžových míst, tak všude je tady nějaké růžové jádro. Co to je ? Znamená to něco ? Nebo to je jen náhoda, nebo to je jen povrchní nebo je to jenom něco co se má nechat prostě chvíli být a nebo jít od toho? A to je právě ten problém výkladu výtvarného projevu z určitého pudu a my všichni víme, jak na něj odpovídáme z kunsthistorie. Kunsthistorie říká, že výtvarný projev se má vykládat tak, aby se zjistilo, v jakých praktických souvislostech je zasaženo. Když se podíváte, jak na tuto otázku zodpovídá teorie rezonérství, že výtvarný projev se má vykládat tak, aby se ukázalo, jak lehká manipulace je v něm skryta. A vlastně jako kdyby se odvolávala k nějakému jinému typu podezření. Ve skutečnosti tenhle přístup by nám v arteterapii nestačil. To na co chci ještě předtím,než se posuneme od těch obrázků dál, upozornit v té širší souvislosti, které podle mě jsou nutné povědět, abychom vůbec mohli nějak uvažovat o tom, v jakých rámcích se bude arteterapie pohybovat. A to předesílám především proto, že považuji za velmi nebezpečné, aby arteterapie spadla do toho tzv. kafemlejnku a provozu současné vědy, jak se někde dělá v honbě za body. Protože to je vlastně záležitost, která by vedla k tomu, že se nějakým způsobem ten výtvarný projev pokryje nějakými kategoriemi, zpočítají se statistiky, získá se nějaký výsledek a ten se dá prodat do článku.“

„Což ovšem nedělá teorii, to je pouze provoz. Někdy to něco přinese a někdy to přinese docela hodně, ale velké nebezpečí pro takové obory jako je ten náš, který pracuje na pomezí mezi člověkem a společností je to, že se v tom ztrácí jakýsi širší smysl a to bych právě nerad, abychom tady minuli a proto připomínám to dávné antické rozdělení mezi praktickým věděním, teorií pro praktické rozhodování nebo věděním. Ono se nedá říci teorií ono je to vědění pro praktické rozhodování. Mluví se o příručních horizontech a které se spojují s „ajstezis“ tzn. schopností vidět. To je ten moment, kdy terapeut sedí proti svému klientovi a najednou vidí a řekne něco, co klienta někam posune. Anebo třeba mlčí a ono to klienta posune a on ví, že to má jádro. To připomínám když jsme se Zbyňkem na začátku devadesátých let dělali ty pedagogické výcviky a on tam jednou položil desku na gramofon takovým způsobem, že to prostě sedlo. A nikdo jsme nevěděli proč. Ale všichni jsme věděli, že to sedlo. A to je „fronézis“. To je příruční vědění. Podle Aristotela to mají především trhovci, když dokáží nasadit cenu tak, aby co nejvíce vydělali. Takže to je v malé komerční souvislosti. Ale ono to je také velmi hluboká záležitost třeba partnerského fronézis, musím vědět, kdy si mohu dovolit tím druhým mluvit takovým způsobem, kdy jindy. Ale to je něco, co bychom v arteterapii určitě neměli ztrácet. Jenomže ono je tam ještě druhé vědění. Vědění, které přesahuje ten příruční horizont. Je to vědění pro logické zdůvodňování. Velké horizonty, noézis nebo matemata, to je to, co se dá učit. A matemata v antickém Řecku to zdaleka nebyla jen matematika, protože kromě v rámci matematiky to byla samozřejmě algebra, pak to byla geometrie, pak to byla muzika, která s matematikou byla spojená těsně s tím, že tón a rytmus je vlastně matematické povahy a pak to byla fyzika. A fyzika v té době jako je astronomie bylo jedno z těch umění, které se dá naučit tak, že je možné ho dokonale zdůvodnit, ale u té fyziky už je to trošku problematické. Víte že byl Newton a pak byl Einstein a bylo to něco jiného. Máme my možnost takovýchhle teorií? Podle toho co byla antika tak ne. Protože někde v hloubce toho laického zdůvodňování narazíme na problém, kde končí číslo a kde začíná physis. To je vztah mezi matematikou a fyzikou, kdy tedy funguje na vesmír, ale zdá se, že natolik nemáme šanci najít jeho funkci na lidský mozek, protože všechny neurovědy stále narážejí na to, co se děje v mozku, když se dostane až ke kvantitám, jak se to předělává v hlavě. Čili tento problém tam my jako arteterapeuti v běžné praxi řešíme příkonem k tomu fronézis a to epistémé je dál v lehkých vlnách méně nejasné. Že se tam někam můžeme přiblížit a jak moc se můžeme přiblížit. Já vám za chvilku ukážu, tady jenom ukážu takové schéma, které ukazuje, že to epistémé a fronézis je spojeno se dvěma problémy. Aby člověk něčeho dosáhl, tak má technologický postup. Má techniku v arteterapii. To je techné, které se dá naučit, je to naučitelná dovednost a kterou když se naučíte nějakou arteterapeutickou techniku, tak ji prostě budete umět a můžete ji používat v mnoha případech. Problém je ale v tom, že se v tu chvíli dostane člověk na pomezí mezi epistémé a fronézis a může buď selhávat jako člověk, který nemá cit pro hru, nemá cit pro situaci anebo může selhávat jako člověk, který neví z toho hlediska logického vlivu. A tady se dostáváme do problému s arété. Zatímco techné je naučitelná dovednost, tak podle Řeků arété je nenaučitelná ctnost. Je to schopnost vystihnout tu situaci, co je třeba. A od té antiky se tenhleten problém nijak zvlášť nevyřešil, řešíme ho vždycky znovu a pokaždé jinak. Tohle je velmi složité schéma a já chci upozornit na jedinou věc, jestliže začneme tady někde dole, kde je život a kde je všechno naprosto dokonale společné, tady není žádná mezera. Kdybych teď se pohyboval tady, tak prostě budu procházet prostorem, ve kterém není žádná mezera a tím pádem, všechno co se tady děje, je zkoumatelné až do nejmenších kvantových úrovní v každém okamžiku. Ve chvíli kdy o tom začnu vyprávět, tak začínají vznikat mezery. Tohleto jsou popisy těch situací, které jsou tady, podrobné popisy. Představte si, že bych popisoval to, že bych teď zvednul ruce a založil si je za hlavu. A tohle všechno by se dalo popsat, ale už když to začnu popisovat, tak vznikají mezery a těch mezer potom přibývá a když dostanu ten portrét cílového pole tamhle na hoře, tak můžu mít jediné slovo, kterým to všechno vystihnu a kterému nikdo nebude rozumět. A to je problém teorie v těch oborech které pracují s takovou komplecitou jako my a s takovou neurčitostí jako my. Předmětem teorie a výzkumu v arteterapii je něco, co zatím se rýsuje na pomezí mezi technem, ariété, epistémé, fronézis a víme jenom to, že má teorie poskytovat jen vysvětlování toho, co je v praxi důležité nebo funkční. Poznatky pro teorii by měl přinášet výzkum tzn. reflexe a zpětná vazba pro praxi a teď je otázka, co tedy může být předmětem teorie a výzkumu v arteterapii. Jaké máme východisko. Účinek arteterapie vyplývá z procesu tvorby nebo reflexe výtvarného artefaktu nějakým autorem, sociální situace v konkrétním komplexu. Jestli jste z Budějovic, tak uvádím mého oblíbeného autora Simona, který vlastně založil naději na diagnostických tezích. Duševně nemocní se jinak výtvarně projevují než zdraví, což je vlastně diferenciální dirasmus. Nikdo kdo je duševně zdravý, by neměl tvořit totéž, co duševně nemocný.Když to teď vezmeme jakoby do krajnosti. A víte že to takhle úplně neplatí. Výtvarná podoba artefaktu se mění s průběhem choroby, což je vývojová diagnóza. Tzn. když dám řadu, abych měl zjistit, že v té řadě dochází k nějaké změně, která je diagnosticky důležitá. Z toho vyplývá obecný diagnostický předpoklad, že existuje nějaký komplexní diagnostický faktor ať už mu budeme říkat, že je psychosociální nebo patologický, který společně působí na proces tvorby jak na chování, tak prožívání mezi jinými mimo tento proces. A tenhleten p faktor ať už je to cokoliv, tak musí být ovlivnitelný, musíme předpokládat, že ho lze ovlivnit v arteterapeutických situacích a to metodami, které se vyskytují u očekávaných cílů. U biomedicíny je to naprosto jasné, fýzis má v sobě něco, co přestalo dobře fungovat. Co je tam buď navíc nebo je tam nějaká mezera. Když do toho vložím něco z venku, tak se to změní k lepšímu. Jakýkoliv prášek to udělá. A tenhleten p faktor je u nás také. Tenhle záměr jsem vybral z výzkumu A.Hotové ukázku, že lze uvažovat o tom, kdybychom měli nějaký psychoterapeutický koncept změny tzn. že z nějakého stavu A to se má ten pacient dostat do stavu B a v tom stavu B se má zlepšit. A to je vlastně v klinické psychologii ten klasický koncept, který říká o tom, že změna je základ proto, aby ta léčba vůbec mohla probíhat a tady se podívejte na ten pravý diagram, protože ten výzkum sledoval změny na artefaktu, změny v psychice toho člověka. A došel k zajímavému výsledku, který byl velmi statisticky důkazný, změny na artefaktu a změny v psychice měly zvláštní vývoj. Nejdříve šly stejně nahoru, byl tam nejvyšší vrchol, pak se jakoby vracely a nakonec se proti sobě takhle dostaly do jakési grafické tíže se naproti sobě a tyhlety dvě křivky by měla teorie vyloučit. Já co do obhajoby té knihy mé kolegyně jsem nedošel k tomu, co to mělo znamenat. Ale víme, že to něco je. My máme už výzkumný poznatek, ale nemáme teorii pro vysvětlení. A to je ten problém, který v takovýchhle případech máme na stole.“

„To pak předpokládá vývojové kvality struktury mozku ve vztahu k tomu, jak ta osobnost vytváří,tzn. jak se expresivně vyjadřuje. Čili na jedné straně tady máte výsledky testu psychosomatických změn a na druhé straně máte výsledky výtvarné a co to tedy znamená, jakou teorii na to použít. To nevidíme. Vznikla jedna otázka také v Budějovicích známá, každý ten jednotlivý sloupec znamená vlastně z psychoanalytického hlediska popis jednotlivých vývojových drah,které psychoanalýza předpokládá se v analogii koresponduje u latentního období tedy počátečního před ještě školního, předškolního věku, ranného předškolního věku a u klientů s nějakým problémem se prostě tenhleten posun od nějakých počátků k nějakým vyřešeným úrovním někde jakoby zarazí a zase lze udělat jakousi křivku, kde ten klient se zarazil. Tzn. já můžu z chování klienta odečítat některé jako projevy, které ho vlastně posouvají do jakoby nižšího věku, jako kdyby byl třeba já nevím, dvouleté dítě, pak s ním samozřejmě zacházím jinak, než jak se má zacházet s dospělým. U toho dospělého je problém v tom, že on se tváří jako dospělý, ale v některých těch sloupcích toho psychického vývoje je jako kdyby byl a je doma. V dalším je ukázka toho, jak teorie může zvládat ten prostor, který vykládá. Prostě si vytvoří nějaké kategorie a z těch kategorií si vytvoří nějaké vývojové linie a tím může sledovat.“

„Tady je jiná ukázka podobného uvažování, ale už vztažená k vývoji výtvarného artefaktu, protože z jedné strany jak Marie Lotová předpokládá, že známý artefakt slouží jako akční záležitost, kdy tedy může docházet prostřednictvím symbolické činnosti k nějakému léčebnému procesu a z druhé strany ten léčebný proces je ještě podporován tím, že ten výtvarný projev slouží jako návnada hlavně k porozumění. Já se léčím jednak tím a to je ta známá arteterapie, kdy pracuji, pracuji, pracuji, něco to se mnou dělá, ale nesleduji to, nad čím neuvažuji anebo druhá linie, pracuji a zároveň ještě můžu k tomu dodávat nějaké interpretace porozumění. No a z toho teď vyplývá několik okruhů, ve kterých se ta teorie arteterapie může pohybovat. Vyjdeme-li z toho, že tvůrce-autor vytváří nějaké dílo věd a s ním tedy přichází nějaké zážitky a s ním vytváří nějaký obsah, tak můžeme sledovat změny psychiky autora a vykládat je. To byla ta tabulka předtím. Jenomže zároveň je tam nějaký vnímatel a když vykládám změny toho autora, tak se nevyhnu tomu, že vykládám zároveň expresi. Tzn. to jak se psychické složky, stránky osobnosti promítají do díla a sleduji je jakým způsobem to promítání vyložit. To byl ten sloupec ten vpravo, tzn. porozumění tomu dílu. Sledovat a porovnávat jednotlivé výpovědi a můžu sledovat, jakým způsobem ty výpovědi souvisejí s dílem. V krajním případě tady touhletou cestou se dostaneme také k těm výkladovým slovníkům, co je patologické v díle. Začíná tím princ Horn se svými patogramy, znáte to určitě ze schizofrenie, že jsou určité typy výtvarných znaků, které vypovídají o příznaku, vypovídají o počínajícím rozvoji nějakého schizofrenického zhoubného vývoje, známý je třeba ten příklad z umělcem Rublevem, který začal jako impresista a postupně se mu do toho obrazu vkládaly zvláštní druhy umu a talentu, které vypovídaly o tom psychickém vývoji. Je právě velice zajímavé, že mnozí z umělců nebo někteří z umělců pracovali tak, že se velmi blížili v některých aspektech tomu problematickému psychopatologickému projevu, přesto z něj nespadli a jiní byli zároveň tedy nemocní.“

„Když je tam v tom arte vnímatel, tak lze následovat ty sociální interakce, kdy je vývojová dynamika stejně jako psychoterapie. Upozorním na to, že ani jeden z těchto typů se u nás vůbec neobjevuje.Neexistuje. A vidíte, jak přibývají ty šipky, že je vidět, jak se stává komplikovaným ten arteterapeutický prostor a v případě, že tam ještě přichází arteterapeut, tak víme, že tahle celá skupina může a dokonce musí být. Vždycky je tam terapeut nebo klient, ale ve skupinové terapii tam bývá ještě ten druhý pozorovatel. Tohle je vlastně nějaký systém toho, jak rozumět tomu arteterapeutickému procesu. Když tam přidáme ještě toho interpreta arteterapeuta, tak se můžeme ptát na vliv arteterapie tzn. že se dostáváme zase někam v psychoanalýze orientované v arteterapii patrolizovanému přenosu. Tyhlety tři, čtyři žluté geometrické útvary jsou napsány – změny psychiky, sociální interakce, vyjadřují přenos expresívní změny díla a styl. Já osobně považuji ty okruhy za ty předměty, které jsou v arteterapii studovatelné a jsou schopny vyprodukovat výzkum a výzkumné otázky. Většinou se to základně studuje v psychoterapii, ale znova zdůrazňuji v arteterapii tady nemáme na stole téměř žádné výzkumy tohoto typu, i když jsou rozptýlené třeba různě v časopisech. Nemají jednotné, jednotící zázemí, které by umožňovalo aby se s tím systematicky zacházelo a myslím si, že je to také tím, že nemáme magisterská a doktorská studia. Spíše možná, jestli Vás něco napadá, nějaký dotaz, protože já se pak budu věnovat jenom té expresi. Myslím si, že je to určitá šance, jak se dobrat jakési schopnosti v tom současném terénu, který se teď děje, že se hádají různé typy přístupu v arteterapii a já si osobně myslím, že to bude řešitelné do té doby, než se nenajde nějaké společné pedagogické pole. Takže nějaké dotazy? Já se chci zeptat, když jste mluvil o tom, že ještě není ten výzkum v České republice tak se to přejato ze zahraničí nebo z nějaké jiné země ? V zahraničí jsou na tom o dost lépe, že tam existují speciální Vysoké školy, které jsou zaměřené tímhletím směrem a co já vím, tak já se teď hodně pohybuji v oblasti vědecké, tak jsem dlouho nemluvil se žádným z kolegů zvenku, určitě paní Mariantová bude vědět. Třeba tehdy se podařilo arteterapeutům ze Spojených států prosadit se do pojišťoven, tzn. že oni měli hrazeny ty použité úkony, tak mi tehdy pan Dian Safran říkal, že ten problém oni vyřešili právě, protože měli výzkum, který doložil účinnost té arteterapie. A oni doložili, že pro některé poruchy typu třeba psychosomatických poruch mají rychlejší výsledky než normální psychoterapeutický postup. No to se to potom dostává od nějakých pojišťoven, protože ty na to slyší, protože to je komerční záležitost. Co já vím, tak v Bohnicích třeba pan Ivo Hanel výzkumy tohohle typu u nás dělá, ale ono to většinou pro tu běžnou arteterapeutickou komunitu, která pracuje v poli a je hodně zaměřená na soukromou praxi, tak to většinou nebývá spojované, nebývá to průchodné. Tyhlety výzkumy dělají především psychoterapeuti a tam je to nastavené trošku jinak. A u nás se to zatím nedaří nějak moc propojovat, protože zatím jsou to jen amatérské aktivity.“ „Já si totiž myslím, že to není otázka arteterapie, ale všech těch terapií.„Ten terén je potom hodně rozhádaný, já se domnívám, že je moc a moc důležité, aby se podařilo najít nějaké to racionální teoretické uvažování, které by usadilo vášně.“ „Mě napadá taková věc, že je škoda, že neexistuje nějaká soustředěnost literatury arteterapeutické. Už bylo napsáno poměrně dost zajímavé teorie, včetně nějakých dílčích výzkumů, mám teď na mysli ty terapie na Moravě, ale vpodstatě to jsou velmi vhodné učebnice. Byl by dobrý nápad nějaké arteterapeutické knihovny by mohl třeba tomuhle přispět. Mít někde v dosahu příslušnou literaturu.“ „Co je podstatná tvorba teorie, víte že je kumulativní výzkum, tzn.tak aby se ty jednotlivé poznatky daly postupně rozvíjet a aby se vztahovala teorie k praxi. Ale to se nedaří i v mnoha etablovanějších oborech, pořád je to problém taktiky a je to také tím, že neexistují dostatečně silné teoretické rámce, které by vlastně tu kumulativnost dovršely. Problém v současné době mají přírodní vědy, že tam není náskok a zatím se nedaří je nějakým způsobem dostihnout a na druhé straně já jsem prostě přesvědčený, že není možné jít jejich cestou, protože my nemáme substační předměty. Substance v přírodních vědách znamená, že lze mít nějakou bytost,její vlastnosti a já mohu ty její vlastnosti popsat a dostat její vývoj nebo změny, což je tedy ten proces změny a v tom případě se tedy patologie projeví nějakými charakteristickými rysy, které já můžu vyhodnocovat a můžu sledovat opakovaný průběh. Který se dá zkoumat a dobře teoreticky doložit. Ve chvíli,kdy ten opakovaný průběh nedokážu najít, tak mám problém a musím nějakým způsobem odčlenit, co se tam alespoň trochu dá uchopit jako stabilní, protože jinak jsem jenom na té úrovni arété a fronézis a nemám nic jiného. Pokud nenajdu něco stabilizujícího, co tu přetrvává, co mohu svázat v kategoriích a můžu mít jako ideu, tak jako nemám teorii ani rozumný výzkum.“

„Ale my zase na druhé straně kdybychom na to příliš mluvili a kdybychom prostě řekli, že máme takové problémy, které se nedají snadno vyřešit tím substančně orientovaným výzkumem, tak přijdeme o jeden zcela zásadní moment, kterým všechny arteterapeutické školy začínají tou komunistickou humanistickou etapou psychoterapie připomínají a to je tvůrčí složka existence člověka. Člověk je autor a jestliže je autor, tak ten úvod jako psychoterapeut musím respektovat. Autor je na rozdíl od biomedicíny, ta se neptá po autorovi, protože on začíná až zatím a když vyléčím to, tak je možné, že nakonec můžu zničit autora. Ten závažný problém, když se na něčem podílet v sociologii, jakým způsobem vyřešit ta praktika, která jsou většinou spojením nějaké produkce s tím, co už bylo s inovací, která je autorská, tak to v našich oborech dělá strašlivý problém. A je velice těžké na to vymyslet ty teoretické rámce a naráží na to ty samotné socio-humanitní vědy samozřejmě a každá to řeší nějakým svým způsobem. Ale vemte si třeba sociologie, která má fascinjící teoretické zázemí a která jako třeba v těch jejích výzkumech je velice daleko, jak teď selhala z předpovědí to jak budou hlasovat Američané. Protože tam se to právě nedá svázat. Že oni jsou autoři a vždy ta reprodukční složka, kterou lze na konci prozkoumat je nějakým způsobem průniková, tak vždy ještě budeme mít tu inovatovní složku a tu arteterapii podvážou u toho svého klienta, tak jsem ho zlikvidoval. To jsou ty námitky na to antipsychiatrické hnutí. Protože ta antipsychiatrie byla dotovaná tím, že vzrůstalo nebezpečí svázání psychiatrie do příliš deterministického rámce. A teď před nedávnem třeba proto měl docela dobré pojmy Goldberg v neurovědách, který rozlišuje adaptabilní rozhodování a rozhodování deterministické. Deterministické rozhodování je rozhodování jestli si má člověk vzít deštník, když prší, protože tam je to dostatečně spojitelné anebo třeba kolik peněz vydám na cestu do nějaké exotické země. Tak tam to prostě můžu vypočítat, to deterministické rozhodování souvisí s epistémé a s tím mám problém. Je to jako když mám vystřelit raketu někam na Mars a na nějaké správné místo. Ale pak je egocentrické adaptabilní rozhodování, jaké barvy si vezmu deštník a existují neuro výzkumy, které ukazují, že existují pacienti, kteří mají některé oblasti mozku postižené právě tak, že oni jsou schopni deterministického rozhodování, ale nejsou schopni egocentrického adaptabilního rozhodování. Oni nejsou schopni se rozhodnout tak, jak bychom vyhověli sami sobě. Protože buď na to nemají tykadla, čili nevidí jak si mají vyhovět anebo je sice mají, ale mají takovou nejistotu, že to nakonec stejně neudělají. A Goldberg na to udělal testy, které já jsem zkoušel tady s našimi dětmi, ukazuje se, že vlastně lze udělat velmi jednoduchý test, který vám ukáže, jak citlivé má ten člověk egocentrické vnímání v rozvoji. A tam jsou tedy vlastně některé prvky, které by se do té arteterapie už daly zapracovat, protože tam já někde cítím to objetí mezi tím fronézis a epistémé. Cítím, že se to dá svázat nějakou jasně definovanou procedurou, která se opakuje a nějakou citlivostí, protože ten člověk je autor a nemůžu předepsat jeho život. Takže to si myslím, že je jako jedna z těch nadějí a ono to není náhodou, že když Goldberg o tom psal aniž by to sám tušil, že se vlastně pohyboval mezi tím pojetím epistémé a fronézis nebo tedy noéta, což je poznávání vhledem, citlivostí a vyhmatáváním estéta, což je poznávání estetiky a tao aotéta je poznávání z racionálního zdůvodňování svými kroky, které se vysvětluje tak, že máme dva systémy které můžou rozhodovat o tom, že se můžeme pohybovat ve světě ideí a percepčním viděním, ten výkonný protilát. A možná když jsem to takhle nakousl, je k tomu ještě dobré jedno podobenství, které se terapeutům může hodit, jestliže chci studovat teoreticky ty změny díla a expresi ve vztahu k tomu, co se děje s tím klientem, tak ono je dobré vždycky mít nějaké to plastické zázemí, které mi dá základní model. Já jsem tady ten základní model toho rozlišení egocentrické, adaptabilní a eumistické pojmenoval z jiné strany. Ale můžu vám nabídnout ještě podobenství, které navrhl Gregory Baitsen jeden podle mě z nejúžasnějších filosofů a to století – on byl zároveň psychiatr a byl to zároveń kybernetik a byl filosof. A on přišel právě s tím, že je možné vymyslet podobenství, které dokazuje, jakým způsobem se pohybujeme ve světě, je to podobenství střelce a on si k tomu ještě dodal podobenství malíře a když ty dvě podobenství spojíte, tak dostanete takové docela hezké zázemí pro to, jak uvažovat nad teorií a výzkumem v arteterapii, protože ten střelec to je podobenství spočívající na tom, že existuje výkonná soustava co už je člověk, který má v ruce nějaký z nástroje který ovládá a který může zaměřovat na cíl. Představte si luk, ale u toho střelce, kterého má na mysli Baitsen to je knipl na mířidlech v letadle. Protože on potřebuje nějaké pomůcky, aby ukázal, jak to funguje. Když máte ten knipl na těch mířidlech v letadle a před sebou máte obrazovku, tak na té obrazovce jsou sítě a v těch sítích vidíte svět. A to je kartézská soustava souřadnic. Tam letí třeba letadlo, je to modelové, aby to nebylo tak hrozný a na to letadlo má ten střelec zaměřit. Jak ono mu to funguje? On se pohybuje v té síti a to je Gestalt, to je prostě mimo pozorování, to je aestéta a pak je tam jeho krokované rozhodování, tím tou rukou, každý krok má svého předchůdce nebo následníka tzn. lze tam mít řetězec rozhodovací a tyhlety dvě soustavy myslí pořád spolu a je to pořád stejné, jako když míří nějaký pračlověk šípem. Ve chvíli, kdy ten knipl těmi mířidly se dostane na cíl, tak ten střelec vystřelí a trefí se. Ale jak on se k tomu dostal? On se k tomu dostal tak, že položil ten cíl na řadu těch bodů a musel se trefit do toho správného. To je podobenství střelce. A kdyby nám tyhle dvě soustavy nepracovaly synchronně, tak prostě nepřežijeme. A teď si představte podobenství malíře, místo toho stínítka toho zaměřovače máme plátno, místo cíle máme někde támhle krajinu a místo kniplu máme štětec. Je to stejný způsob, ale místo toho, aby šlo o normální pragmatický jev, tak je to jev symbolický. Malíř se dívá na krajinu, vyhodnotí cíl a řekne si, že támhleten bod potřebuje dostat na to plátno. Přenese si ho tak, že si uvědomí jeho barvu, uvědomí si jeho souvislosti, nabere tu barvu, zamíří a vystřelí. Vystřelí na to místo a ve chvíli kdy tohleto udělá, tak nikoho nezabije, ale položí symbol. A ten problém začíná ve chvíli, kdy položí druhou barvu. Protože tehdy, když začne pokládat další barvu, tak už začíná tvořit styl. Protože když položí třetí bod a čtvrtý bod a pátý bod, tak se rozhoduje o tom, jestli bude expresionista, realista nebo fóvista. A v tu chvíli on svou tvorbou naráží na kulturu. A ta kultura mu tvoří rámec. Teď si to představte v běžném mezilidském styku, místo těch bodů na tom plátně mám slova nebo gesta a každé to gesto je posazené do nějakého strojového rámce a každý se na něj dívá. Tak kouká jaký má styl, jestli to dělá dobře nebo ne. No a tohle je pozadí vlastně teorie arteterapie. Myslím si, že tohle je úplně všechno.“

PhDr.,Ing.Marie Lhotová, PhD: Problémy výzkumných aktivit v arteterapii

„Jak jsem uvažovala o výzkumu v arteterapii, že mohu povědět o tom výzkumu, tak mám radost, já jsem se rozhodla, že bychom se tady spolu zamýšleli nad tím, jak ty výzkumné aktivity v té arteterapii vlastně jsou potřeba, jak se dají realizovat a jak se nedají realizovat. Trošku jsem zamířila do historie, hlavně tedy na takové ty podrobnosti, které mám do toho výzkumu, přinesu něco, co je hodně důležité, nenastavovalo se to dnes jako arteterapie postavená na výzkumech ale realizovali bychom to v obrazech. Jsou to úvahy a to co já řeknu se dá rozvíjet dál. Dnes se mohu dostat do Univerzitní prodejny a tam jsem našla knížku, náhodou jsem si jí všimla, která se jmenuje „Moudrost vědy v citátech“, napsal ji František Houdek a jsou tam různé citáty, které o té vědě říkají některé zásadní věci. Já jsem si jich několik napsala, protože se vztahují k tomu, co budu teď říkat. Jednak citát Václava Cílka, to je náš teolog, ten píše o vědění tak, že má dvě složky. Jsou to jednak vědecká fakta, která jsou už ze své povahy zachovatelná a pak je to osobní zkušenost, která je někdy omylná a jindy schopná ostrého vhledu situace. Pak je tam jeden citát, který se týká požadavků na experimentátora, jaký musí být, když chce dobře dělat výzkum. Musí být aktivní, tzn. že musí vyslýchat, klást otázky, pokud chce realizovat křížový výslech podle různých hypotéz, které se mu zrovna nabízejí.“

„Já jsem si trošku připravovala ten výslech v arteterapii, který zrovna teď nemusíme dělat, něco bude vidět na těch obrázcích, ale ptát se musíme.“

„Jedna žena Albína Daftová naše vědkyně, která dala dvě podmínky myslitelské činnosti, to je zaprvé být schopen chápat cizí myšlenky a nebýt pasivní a za druhé mít své myšlenky. Pak tam byl jeden citát, který si vyslechl jeden vědec,Koch, ten přišel na kliniku a tam mu řekli, pracujte si na čem chcete, bude to tak nejlepší. To se mi docela líbilo a pak poslední citát, který se trošku dostává na takové místo, které je úplně od věci a sice „Věda je otřesným shromažďováním všemožných i prakticky nepoužitelných faktů.“ Tím bych se dostala k tomu, co jsem si připravila k tomu, abych vám tady pověděla.“

„Především je tady otázka, když si představíme arteterapeutické činnosti, tak výzkum ano nebo ne. Výzkum ano, pokud ano – tak to znamená, že musíme vědět jaký a jak, musíme o tom přemýšlet a je to vlastně takové putování po všech obrázcích, otázek, nějakých odpovědí, hodně se tam řeší, jak to interpretovat a jak se k tomu dá přistupovat a jestliže tak i tak je třeba pracovat se zpětnou vazbou a se zájmem o to, co se v té arteterapii vlastně děje. V dnešním přístupu psychoterapie vůbec je pozorovatelný trend vytváření psychoterapie podložené na výzkumu. A otázkou je, zda pracovat konkrétně v arteterapii se statistickým ověřováním hypotéz a možných důkazů od respondentů anebo na veliké množství neaspirovat, používat kvalitativní metody výzkumu anebo dávat přednost výhradně kazuistickým studiím. Pokud lze výzkumy nebo výstupy výzkumů diagnosticky ověřit, tak je to trochu k věci, protože v medicínských oborech jsou takové studie běžným postupem. Nicméně není vždycky pravidlem, že roste přesvědčivost důkazů a není vždycky hájitelné zjednodušení dat proto, aby byla objektivnější. To na co by se měl výzkum v arteterapii zaměřovat nebo o co v něm jde, to výstižně a konkrétně hovořil o psychoterapii, že si myslím že je dobře na arteterapii abdikovatelná. Jde v něm v takovém výzkumu o pochopení základních principů psychoterapeutického působení, které se v konkrétním terapeutickém případě v závislosti na jeho kontextu i statistice. Takže tady z toho lze pořídit přísuny výzkumu, mají z hlediska současné vědy svoje opodstatnění. Píše se, že výzkumné dráhy jsou zjišťovány profesními zkušenostmi a zahrnují soubory určitých uměleckých aktivit s různými populacemi.“

„Výzkumníci pátrají po kořenech umění a jeho účinnosti při léčení. A to na individuální psychoterapeutické arteterapii, jak skupinových aktivit z různých interdisciplionárních perspektiv. Výzkum zahrnuje celou řadu přístupů na klienta, těch definicí výzkumu najdeme velké množství. Dnešní názor pro výzkum je, že se klient nechává důkladně vyšetřit. A obecně jde o to postupné zaměření na vyhledávání důsledné, na dotazování, zvlášť vyšetřování nebo prozkoumávání zaměřené na to, abychom objevili kam dál a intelektuovali fakta, na revizi přijímaných teorií.“

„Ve světle těch nových metod, které se objevily anebo ve světle toho praktického uplatnění těch nových teorií nebo zákonů. Nakonec shromáždění veškerých informací po určitém tématu nebo objektu. To by se překládalo jako collection – shrnovat. Znamená to předávání nových poznatků a být také kritický. Stále kontrolovat, jestli ta cesta po které jdeme je nějakým způsobem odpovídající tomu, těm cílům, které jsme si nastavili. Je to proces, který zároveň prověřuje existující informace. Řada lidí se vyslýchá a pak zahrnuje do současného kontextu jednotlivé materiály. To znamená že shrnuje existující poznatky s novými. Výzkum se netýká jenom jednoho zkoumání, objevování nové ideologie a jde v něm o to pokročit kousek dál.“

„Od té neznalosti nebo nepochopení směrem k systematizované znalosti toho, co chci studovat. A znalost je vlastně zkušenost nebo stav vědění s poznáváním získaných zkušeností. Takže takhle se věda stává vědomím. Kniha se zaměřuje také na vědecké metody tzn. jak získané znalosti získat a to bez patřičného vhledu na systémy, co je odpovídající. Přechod k trendu psychoterapie založené na důkazech, s tím že je skutečnost, že psychoterapie je součástí výtvarné tvorby zvlášť je považována za aktivitu převážně založenou na zkušenostech. Jsou tam ceněnné zkušenosti z práce, které jsou zprostředkovány a výzkumy byly a jsou humánní a chápány jako nadbytečné, ukazuje se na jejich charakter a přínos výzkumu k profesní problematice o čem literatura pojednává a zaměřuje se na vnímání. Výzkum v oblasti arteterapie u nás je v objevu, pokud jsou, tak nejsou dostatečně široké především systematické a zároveň víme, že obor výzkumné činnosti z prokazatelných výzkumů zní, že nemá šanci se ve světě prosadit. Takže existuje řada výzkumů, které jsou vyžadované v rámci bakalářských prací, magisterských prací, většinou je najdeme na webových stránkách a takovéto výzkumy jsou většinou poznamenány tím, že nějak nejsou studenti příliš obeznámeni s možnostmi výzkumu a jednak ta arteterapie jaké tam přináší obrázky nebo na několika obrázcích jsou zvýrazněné metody práce a z toho se převážně usuzuje, co je obecně výtvarnou tvorbou zřetelné. Třeba jak se arteterapeutické aktivity líbí klientům, jak se s nimi pracuje. To je k těm terapeutům, nicméně některé výzkumy existují a škoda, že nejsou nějak celkově prezentované tak jako třeba některé výzkumy z dizertačních prací nebo magisterských prací, možná že já věřím, že jsem nenašla všechny, které by byly kladné. Myslím si, že by bylo vhodné, kdyby byly někde shromážděné. V některých výzkumech se dokazuje, že výtvarná arteterapie podporuje tvořivost, jsou to věci, které musíte nějak dokazovat a chce to zamýšlet se ještě dál, aby se došlo k tomu cíli nějakému, který je třeba zformulován nebo který by byl zformulovatelný v těch arteterapeutických aktivitách. Já jsem se dívala na stránky na web na anglické výzkumy a našla jsem tam asi dva tisíce odkazů. Co jenom tak pro ukázku jak to běží. Takhle jsou tam vypsána různá témata zkoumání na téhle jedné stránce, pak jsem se dostala ke francouzským institucím, které se zabývají přímo výzkumem v arteterapii. Je to např. škola arteterapie, která je při lékařské fakultě a jedná se o výzkumné centrum atd. Jsou to specializovaná výzkumná centra zaměřená třeba na astma.“

„Výzkum v arteterapii je něčím co arteterapii formuluje nebo může formulovat, může přinášet možnosti nových postupů nebo nových alternací, ověřuje a potvrzuje získané dosavadní teoretické a praktické poznatky. A zformulování praktických poznatků je docela důležité.

Výzkum arteterapie přináší základní opodstatnění v obou směrech. Jednak směřuje k porozumění procesu anebo jeho účelem je zjišťování efektu v arteterapii. Specifickou oblastí z hlediska teorií je zaměřená na práci s materiálem a na tom, jaké aktivity se v rámci toho arteterapeutického procesu mění. Jak rozvíjí své výtvarné pojetí a formy a styly, protože toto je předpoklad aby ten proces arteterapie nějak fungoval pozitivně. Systematičtější výzkumy v dnešní arteterapii se zabývají kresebnými testy s vázanou tématikou. Třeba test lidské postavy, out-test, test zvíře, neznámý člověk, rodina, začarovaná rodina. K tomu se dají dobře standardizovat, že se dá dobře na nich orientovat a systematizovat to, co klient v nich vyjádří, má svoje kriteria daná a k tomu je ale nutné podotknout, že takto pojaté testy ačkoliv se to někdy tak chápe,nemůžeme považovat za arteterapii. Debaty které se o tom vedly a vedou odkazují většinou na takovéto testy jako na pomoc těm diagnostickým vědám, které jsou založené na projekci. Arteterapeutický potenciál není využíván. Že se tam nepracuje s tou změnou, ale díváme se na to, jak to ten člověk má. Využitím arteterapie by se pracovalo na změnách nebo redukci jeho obtíží, což je možné. Ale většinou se to nedělá. Na druhé straně je nutno říci, že první výzkumy ve výtvarných oborech se prováděly v rámci diagnostiky na klinickém psychiatrickém terénu. Ten termín se v arteterapii příliš moc nerozvinul. Zkoumá se umělecká tvorba vzniklá pod vlivem duševní poruchy a jde cestou mapování, kdy se zjišťuje myšlení a emoce tzn. složky, které jsou tím stavem nějak ovlivněné. A hlavním cílem bylo zjišťování mírné výtvarné produkce, která zvýrazní symptomy a obraz v pohybu. Proces využití výtvarné tvorby se opět dotýká diagnostické oblasti, kdy jsou hledány informace o pacientech.Jsou to výzkumy, které se týkají průběhu onemocnění a jsou poměrně průkopnického charakteru, ale víme, že v individuálních případech poskytovaly řadu získaných informací.Užitečné by byly výzkumy při léčbě nebo v oblasti obrazového vyjádření účinnosti léčby psychofarmaky. Jak se změní výtvarná tvorba při užívání léků nebo tlumit souvislosti s elektro šokovou léčbou. Tohleto bylo řečeno na úvod, jaký ten výzkum vůbec je. Já jsem si tam dala takovou vsuvku, jaké existují psychologicko-patologické výzkumy z minulosti, jaké formy kreseb, takže se dostávám k určitému historickému pohledu. A ten historický pohled nás přivede vlastně do první třetiny devatenáctého století, kdy se začala metodologie vědního výzkumu v experimentální laboratoři v Irsku v roce 1799 byl to Maxmilián Hunte, který je zakladatelem experimentální psychologie, která je získaná pomocí smyslu. Zároveň se v této etapě začíná rozvíjet praktické myšlení a přehodnocují se dosavadní psychologické poznatky.“

„Které se změní ve vědu. V 70.letech 19.století se malbami a kresbami zaobíral francouz L.Cartier. Ve Francii je první, kdo se ve svých aktivitách zaměřil na aktivity duševně nemocných a jejich psychické znaky. Známé je jeho pojednání již z roku 1872, analyzuje tam do svých studií dva případy nemocných tvůrců a popisům těch děl, uvádí i komentáře samotných pacientů. To s nimi děláme také, když začínáme pracovat tak se vždycky ptáme, co jste to namaloval, co to vlastně znamená. Pan Simon francouzský psychiatr přibližně ve stejném období publikoval v lékařském časopise plánek imaginace v psychiatrii a on se zajímal podobně jako Klinzon o metodu popisu a třídění, ale také upozorňuje na umělecké schopnosti tvůrčí. Popisuje charakteristiky děl a pokouší se pochopit význam v jejich výtvarné tvorbě.“

„Důležitým rozlišovacím aspektem a vůbec pro tehdejší výzkumníky bylo, jestli tvořivost pacienta se rozvíjela před onemocněním jako tvořivost po prodělání nemoci. Čili rozlišujeme mezi umělci, kteří se stali duševně nemocnými a duševně nemocnými, kteří se stali umělci. Před válečném období probíhaly výstavy, kdy byl pohled na statistiky nemocných tvůrců a také na význam jejich děl. Tyhlety ústavy vnášely do podvědomí u lidí duševně nemocných, uplatňovaly se nějaké vzestupné záměry. Ještě do teď je vlastně otázkou, o které se diskutuje, jestli vystavovat díla nemocných nebo nevystavovat. Má to obojí nějaký užitek nebo nějaký argument, ten argument je v tom, jestliže vystavujeme výtvarnou tvorbu nemocných, tak dochází k určité socializaci a k tomu, že oni z toho mají pozitivní pocity a mají radost, že se dostávají blíže k lidem, ale zase na druhé straně může se stát, že na základě těch pozitivních zpětných vazeb může docházet k fixaci a symptomům, které mají. Ta malba se pak nemění a zůstává v souladu s tou teorií a k paralelní změně výtvarné tvorby a obtíží.“

„On pracoval na tom, aby nějakým způsobem se vytvořily výstupy, které se v jeho sbírky kliniky v Ohaiou a jinde, které se dostaly do podvědomí lidí. Může být považován za mezník porozumění duševně nemocných. On hodně si sliboval, že kresba jako vyjadřující prostředek je společné všem lidem, může sloužit jako pokus pro zkoumání třeba vlivu národnosti a rasy na popud nemoci a metoda výtvarné tvorby nabízí možnost přímého porovnání výtvarných příkladů. Tímto lze všímat některých znaků ve výtvarné tvorbě, ornamentálních textů, pořádku a ukazovacích schopností, formálních aspektů, obrázky označované číslem a diagnózou.I vývojově měl označené márnice bez objektů, obrázky připomínající dětské kresby, lidé, zvířata, erotické motivy, krajina, abstraktní obrázky, takže měl kritéria podle kterých třídil.“

„Takže ta tendence uspořádání tam byla. V tomto směru pracoval jinak než analytici. Zajímal se i o grafologii, takže ten výtvarný materiál analyzoval z formálního hlediska. Kdežto analytici z obsahového. Hlavním metodicko-teoretickým nástrojem, který používal, byla klasifikace a deskripce. Metoda Ruzveltova je odlišena od interpretace děl, tak jak pracoval Freud i jiní.“

„Přestože symbolické obsahy děl duševně nemocných interpretoval. Ale Winstonova interpretace těch děl a vlastní teorie umělecké tvorby se zabýval spíše na klasifikaci v psychologii. Winston nehledal vztah mezi symbolem a nevědomím, ale detailně třídil biologické a patologické pudy a tendence. A v nich potom nalézal zdroje umělecké tvorby. Kdy třeba napodoboval. Obrázky duševně nemocných doplňoval kazuistikami a biografiemi tvůrců s popisem psychopatologie a jejího vlivu na výtvarné dílo.“

„Ještě bych mohla zmínit kartografii, to jsou takové malby a kresby, které jsou významné jako pomůcky a výrazové prostředky, ale vztahují se na život a tvorbu nemocného umělce. Třeba někteří autoři se zabývají zkoumáním průběhu choroby, vyjádření Leonarda de Vinci, Freuda, dalších a dalších.“

„Já bych teď nakonec shrnula v čem je dána obtížnost toho výzkumu v arteterapii. Tak na straně klienta a terapeuta jsou oblasti, které jsou paralelní, srovnatelné s oblastmi nebo s obtížemi psychoterapie vůbec. Výzkum je náročný, požadavky zkoumání pro arteterapii, která je plná symbolů a prožitků jsou nepoužitelné, jakoby ubíraly na spontainitě arteterapeutické práce. Za prvé je to komplexní problematika arteterapie. Arteterapie se zajímá o to, co se děje v tomto životě během terapie, kolik toho může mít a zajímá se také o to, jakou paletu proměnných faktorů týkajících se pacienta jako jsou sociální status, partnerský život, psychologické a zdravotní problémy, ale také se týkají terapeuta. To jsou osobnostní charakteristiky, terapie fyzické práce. Osobní zralost, supervize, vzdělání apod. Čili to velké množství faktorů, které do výzkumu arteterapie vstupuje počínaje historicko-společenským projevem, to se pak odráží na člověku a také na jeho výtvarném umění. Je to velmi komplikovaná záležitost. Arteterapie je ovlivněna filosofií, ekologií a dalšími humanistickými vědami a disciplínami. Arteterapie je ovlivněna profesními zkušenostmi arteterapeuta. Mnohých diagnostických přístupů arteterapeuta a jeho vzdělání. Relevantní a vědecky položené základy měření psychologických změn vlivem arteterapie jsou často nedostupné. Myslím si, že klíčová přístrojová měření a tak. Prakticky nedosažitelné jsou vztahy mezi arteterapeutem a klientem. A nezanedpatelný je postup při zkoumání v praxi. Rozdělení prakticky zaměřených výzkumníků, fungujících terapeutů, chybění vzájemné spolupráce.“

„V pacientově životě se odehrává dění, které může ovlivnit více než arteterapie. Takže se podílí arteterapie na události v životě. Na stavu, kdy nelze nic vyřešit. A pak poslední to, že arteterapeuti značně milují svou profesi, tak mohou více méně vědomě zaměřit svou profesi. Takže nějaká ta arteterapeutická práce je významná a připouští i negativa indikace arteterapie, aniž by připustili diskuzi svým poskytovatelům.“

„Jednak je velice široká oblast výtvarné tvorby. Mají různé názory na práci s výtvarnou tvorbou. Jednak otázky hodnocení výsledku nedostatku objektivních prostor. Získávání výsledků technického zpracování a také to, že výzkumníci se zaměřují na psychiatrické techniky bez toho, že by brali v úvahu důležitost jaký je rozdíl mezi výtvarným artefaktem a klientem, protože tam je všude vztah.“

„Jaké by mohly být cíle výzkumu. Tady je efekt arteterapie oproti jiným psychiatrickým přístupům pro zdůvodnění arteterapie jako opodstatněné léčené činnosti. Další věc je porozumět procesu arteterapie. Další věc je formulovat nové arteterapeutické postupy, dalším cílem by mohlo být ověřování formulací vzniklých z vlastní arteterapeutické práce. Dalším cílem by mohlo být ověřování testující praxe nebo testování psychologických teorií, psychiatrické změny ověřené výzkumem a fungování.“ „Rok 1976, doba problému normalizace, kdy arteterapie bylo neslušné slovo.“

Doc.PaedDr.Hana Stehlíková-Babyrádová, PhD. Co na srdci, to na obraze ( výtvarná tvorba klientů s psychotickou poruchou )

„Tato konference je zaměřená na výzkumy a teorii v arteterapii, nebudu vás nějak unavovat žádnou teorií, ale připravila jsem si tady několik ukázek z několika kazuistik, které jenom ilustrují to, co už tady moji kolegové předřečnili. Takže budu vlastně hovořit o tom zejména, co tady říkal pan kolega docent Slavík, se kterým spolupracuji a objevujeme novou oblast arte a on tady mluvil o Platónském pojetí výtvarného projevu jako indiánského vlivu, že je to něco jako božské stvoření a že my to máme nějak vnímat. Takže já osobně takto přistupuji k bytí a tvorbě v arteterapii, že si nedělám velké iluze a dělám teď takový dlouhodobý výzkum, že bych mohla nějak ty klienty ovlivnit, ale spíše my tam vystupujeme jako v roli takových kontaktních osob, které nám nabídnou spolupráci a jejich možnosti potenciality, které jsou u nich a potom s tím nějak pracovat dále. Stává se nám, že tito klienti, my teď momentálně pracujeme s psychotiky a předtím jsme pracovali ještě třeba s mentálně postiženými a se seniory atd. a tito jako naši klienti vlastně oslovují nás. To je smyslem té mé nechci říci přednášky, ale spíše takové úvahy. Ještě bych si dovolila citovat tady takový úryvek z knihy Milana Krapnavičného, který řekl,že: „Témata pramenící přímo ze srdce jsou zpravidla tématy, která mají antropologická poselství.“ Takže teď cituji: „Ačkoliv jsou prasymboly prafantazie, uchovaly se dodnes, jako prvky architektury vizuálních obrazů, metafyzických, lidsky vztažených co do uměleckých obrazů, jak metafyzice fyzických struktur jako prasymbolů.“

„Výkladem může být atropocentrická metafyzika praktickcýh změn Hanze Pelmera, příklad evokujících dojmy, které jdou za psychické zážitky atd.“A mluví o nějaké erotice a sexualitě apod. a mě se na této citaci jako na úvaze zaujalo to, že nemohu bez cíle dívat na ty výtvory těch klientů jako na body nějaké patologie, ale že v nich můžeme hledat taková existencionální poučení pro sebe. A teď co říkám, se pokusím teď ilustrovat na těch příkladech. Jak jsem již řekla, tak my skutečně provádíme se studenty výzkum v Psychiatrické nemocnici v Brně Černovicích ve velké Psychiatrické léčebně, je tam sedm set pacientů, jsou tam hospitalizováni klienti, že tam docházejí do ordinací, zde číslo nevím. A když jsme tam přišli, tak se tam skutečně odehrála převážně ergoterapie. Je to specifický výzkum Masarykovy univerzity, tak jsme tam vstoupili s tím, že vlastně budeme provádět jakési interakce pro studenty. Máme vybranou skupinu dvanácti studentů, kteří tam pravidelně docházejí, takže je to soustavné.“

„Oni nejsou arteterapeuti, ale jako mladí lidé mají jako bych řekla otevřené srdce a vedou ty klienty jako partnery. Což by mě mělo být jakoby vytknuto, že pustit tak nějak někoho.Nemá žádné arteterapeutické možnosti, což je trošku ošidné. To je věc psychiatra a pana doktora Kišky a potom tam máme ještě další lékaře, máme tam středně zdravotnický personál, který tam neustále je přítomen a já se tedy snažím v každém tom setkání studentů s těmi klienty tam být také. Protože bych měla strach je tam nechat samotné. A vlastně tam sledujeme jakýsi stav srdce námět k obrazu, což vlastně se může odehrávat na výsledcích nějakého osobního příběhu klienta nebo si myslím, že ten stav srdce může obsahovat jakési přechodné stavy nebo jakoby dlouhodobá rozpoložení, určitě jejich osobní vztahy k jiným lidem, klíčové tísně radosti, to všechno oni mají uložené v sobě a oni to nějak transformují do toho obrazu, jakým způsobem. Já jsem tady dala příklad, my máme takové odpolední kurzy, provádíme takové entiky, které ale nemyslím si by byly přímo obrazem srdečních záležitostí. To jsou prostě takové postupné nějaké zviditelňování toho pocitu, je tam nějaká návaznost, proces atd. Jsou to různé techniky, které vy znáte, to v podstatě není nic nového a potom dochází k jaké-si kristalizaci, téma kdy už se tam něco vynořuje, to si myslím, že do toho by měl vstoupit arteterapeut, kdy se dá provádět nějaká interpretace nebo dalo by se v tom hloubat, dala by se rozvinout nějaká arteterapie a já toto, omlouvám se, jako přeskočím, protože to by byla samostatná kapitola.“

„Ještě to potom budu demonstrovat na tom klientovi, teď má osmého prosince výstavu, kterou jsme založili na katedře, já sama ještě dopředu říkám, to právě bylo v tom starém filmu teď již čtyřicet let. Mě se líbilo, že tam byla ta výstava, protože jsou důležité ty výstavy, tak to potom dovysvětlím ještě tou výstavou. Takže já osobně si myslím, že tu zůstává ještě něco, co přesahuje i patologicky zabarvené projevy. Duševní porucha nebo nemoc může zejména, znáte to určitě sami u schizofreniků, odstartovat jakési odkrývání to podstatné odmítnout. Ty obrazy těch klientů mohou nést tu patologii přesahující nějaká poselství, která oni sdělují nám. No a jak ji vlastně sdělují, tak určitě figurativní symboly, grafická formace, může být abstraktní symbolová sdělování, vesnické motivy a mohli bychom pokračovat dál. Uvedla bych teď několik příkladů. Pro mě je tedy nejdůležitější samozřejmě sledovat klasické bezprostřední techniky, jako jsou kresba, malba, grafika, připadně nějaké modelování, ale jak to mám uvedené v té knize, tak si myslím z té praxe, kterou jsme tam teď prožili asi tak zhruba ty dva roky, tak si myslím, že ti klienti někteří sami jsou jako takovými řekla bych spontánními umělci v tom smyslu, že vytváří nějaké konceptuální dílo, nebo sami vytvářejí intermediální dílo. Začali jsme pracovat s fotografií a jednou klient přišel sám o donesl nám fotoaparát, který má tam v té léčebně a to možné vyfotil a my jsme tady shromáždili tu jeho tvorbu, my jsme se s ním bavili, co by mohl navrhnout. Takže teď pojďme k těm příkladům. Já bych tady teď uvedla jednoho klienta, je to pan Antonín má 63 let má psychotickou poruchu, já to tady nebudu úplně rozebírat, oni nám dávají pracovníci i diagnózy, nechci to nějak zveřejňovat a jeho charakteristika je opravdu taková zvláštní, protože on tam do toho arteterapeutického ateliéru přichází tam vždy vybaven tak minimálně padesáti fotografiemi, které má uložené v takové kapsičce uháčkované na krku a tam to jsou fotografie, které jsou třeba i třicet let staré a některé jsou zase úplně nové. Jsou to fotografie z jeho života, rodiny ale jsou tam i fotografie, které se dají různě nasbírat. A on je sběratel fotografií, takže když se mu to nevejde do té kapsičky, tak si to ještě dá do igelitky a některé ty fotky a prospekty různě rozdává atp..Jak už jsem uvedla, tak tady je ukázka těch snímků, tady je ta jeho kapsička a on je tak zbožný, to teď myslím jedna z nejstarších fotografií je z jeho svatby a on je tak zbožňuje, úplně na tom lpí, že ty fotky jsou osahané různě prokrakelované a třeba toto je fotka, kterou dostal od jednoho, kamaráda co si pamatuje. Dále jaká je to terapie. Než jsme tam přišli, tak on tam ty fotky nosil, ale nikdo s tím nic moc nedělal, nebo alespoň o tom nic nevím a spíš on tam otravoval tu ergoterapeutku s tím, že pořád ty fotky vykládal a opakovaně vyprávěl ty příběhy.“

„Jenom tak lehce jsme mu nabídli tužku, fixy, kde měl barvy a on nám udělal, já bych to teďka odhadla asi tak na šedesát těchto kreseb, kdy on si na základě toho, když jsme s ním mluvili nebo studenti s ním mluvili a byli ochotní ho poslouchat, on si vzpomněl na neskutečné detaily.“

„Tady třeba vpravo nahoře, to je detail nějakého přístroje z továrny, kde byl celý život zaměstnán, než propadl psychotické poruše a úplně všechno si vzpomněl, že třeba dělal něco ve stylu takových komixů, co bylo za jeho života nebo takových technických výkresů. Takže to je jeden takový příklad. Tady to potom jsme rozvinuli, že jsme viděli jak kreslí. Tak tam začali dávat barevné papíry, když si vzpomíná, že tu teče řeka Svratka a napsal k tomu i nápisy různě tak začal kaligraficky kreslit různé ty svoje vzpomínky. Potom tam máme velmi zajímavého autora a teď právě budeme dělat tu výstavu, výstava ja zveřejněná, to můžu říci, je tam pod celým jménem Jan Sychař je mu čtyřicet let a je to člověk, který prošel výtvarným školením – má dvě Vysoké výtvarné školy a dostal se do vleku silných závislostí a byl třikrát tři měsíce hospitalizovaný na psychiatrii a v té poslední fázi, kdy tam byl myslím tak dva měsíce, pak jsme tam chodili ještě my a on nám prostě začal kreslit. Ale bylo to strašně zvláštní, ještě před tím, než se dostal do této peripetie, tak byl docela uznávaný malíř a potom to všechno skončilo, protože si vlastně úplně zničil život a dostal se opravdu do takového vakua, když jsme tam přišli, tak on dělal pořád jednu čáru, já nevím třeba půl hodiny, obkresloval něco a teďka najednou my jsme mu dali monotyp a on prostě vyšvihl věci, na které jsme prostě jen zírali, že je to možné. Potom já jsem objevila nějaké prázdné album s těmi černými klasickými fotkami, to jsem mu dala a on na to konto udělal asi padesát kreseb a takhle se nějak rozjel a pak se nějak stabilizoval a propustili ho z té léčebny, takže mu vlastně osmého prosince 2016 budeme otevírat výstavu budovanou ohledně budhismu a meditací, takže z toho tak trošičku vyváznul a to jsou jeho práce, o čem ta výstava bude, je z té psychiatrie, jak byl hospitalizován a tady musím podotknout, že si nedělá nějakou zásluhu, že jsme ho vytrhli z něčeho, částečně to proměňoval, to je jeho volba pod naším nechci říci vlivem nebo vedením – něčeho takového, ale on vlastně kreslil i sám, test té arteterapie. Tady ty květiny nebo ty erotické motivy jeho oblíbené, pak kreslil abstraktní kresby a takhle se to pořád proměňovalo, pak měl období takového deliria a ještě si vzpomínal, to bylo období nějakých medůz, taková ta období narození, život, smrt, láska atd. takže tady vidíte třeba to bylo takové to jeho oblíbené s tou lebkou. Má hodně kreseb celkově sice jak bych to odhadla několik stovek kreseb a kupodivu, když jsme ho požádali, aby nám ještě dal ty práce, které jako nevytvořil, když jsme tam byli s ním.Tak v domě se platilo a tam měl systematicky úplně ty rámce v té léčebně seřazené. My jsme s tím neměli žádnou práci a jenom to, že jsem k tomu napsala nějaký text, poznámku atd., ale je to prostě velmi zajímavá historie bych řekla autoarteterapie a potom ještě té terapie, kterou prováděl sám a začal se pouštět do nějakých spreyů. Co já tedy považuji jak se mluvilo a nějakých poselstvích, tak v té poslední sérii těch obrázků měl takové jako otázky o spiritualitě, o božství, o vztahu člověka k Bohu atp. a také o vztahu člověka různé figury a přírody. Přesně si zaznamenával i ty časy, kdy to prostě dělal, tohle je z května roku 2016, jedna z těch posledních prací. My osobně třeba jsme jako ne vyhodnotili ale ocenili, že je to jedna z nejzajímavějších, že je to taková jakási změť toho co je člověk, zvíře, rostlina, příroda atd.“

„Ještě bych tady měla třetí autorku poslední Danu třicet pět let, která se hodně zajímá o zobrazování ženy a jejího světa a ztvárňovala především sebe a vlastně takové archetypy ženy, ženy bohyně, žena démon, žena matka, žena milenka. Do těchto témat to je jedna z posledních věcí, kdy jsme nabídli nová média, zajímavější jsou tyhle její práce, kdy ona dokázala třeba přemalovávat a to byla lehce zastříkaná barvou z časopisu a z toho dělala různé archetypy žen, to je naznačené v hlavě něco jako smrt,had a žena taková jako v erotice atd. Když už mluvím o tom srdci tak samozřejmě pod vlivem té ergoterapie, že oni ti pacienti jsou pod vlivem takového i trošku sentimentu nebo kýče, tak arteterapie nebo autoterapie, když jsme ji dali něco jako s sebou, aby nám udělala něco bez toho, než jsme chtěli my, tak ona udělala něco jako je srdce, působí to tak trošku jako kýčovitě, protože chtěla, aby to vypadalo pěkně a zase na druhé straně je to její projev, její upřímné vyjádření a toto je ještě jedna z věcí, které dělala na téma žena nebo moje aura.“

„Já bych teď na závěr ještě zmínila citát Karla Jaroslava Younga: „Duše má svůj svět, který je vlastní jen jí, vstoupě na vlastní já člověk jenž se zcela stal svou bytostním já, které nežije v řece, lidech ani ve svých myšlenkách. Když jsem odvrátil svou žádostivost od věcí a lidí, odvrátil jsem od věcí a lidí své bytostní já. Jenže právě tím, jsem se stal snadnou kořistí svých myšlenek a stal jsem se svými myšlenkami.“

„Nás osobně ta hlubina psychologie se nějak přestává rozumět, je těžké nějak absorbovat, číst a pak to v praxi aplikovat. Já osobně spíš nacházím anologie mezi tím, co vzniká a tak trochu i spontánně klienti mají v sobě co je potřeba v nich opravdu tak nějak vyvolat intuitivně a cíleně.“

„Takže nebudu tento citát komentovat, u obrázků těch klientů – toto byla imaginární krajina, která je součástí spíše toho arteterapeutického procesu, chtěla jsem jenom říci, že tady jsou obrázky klientů, kteří třeba vůbec nemalovali. Já jsem vám předtím ukazovala ta nejtalentovanější, oni to třeba prostě drží poprvé nějaký nástroj v ruce a všimněte si tady toho posledního obrázku, to namalovala Hanka, klientka – dvacetiletá mladá žena, kterou pustili do našeho arteterapeutického kroužku jenom jednou. Potom jí to zakázali tam chodit, nevím co tedy provedla a toto jsou její vlastní obrazy. Když jsme ji dali ten úkol imaginární krajina, tak dělala tamto, ale bokem si dělala tyto své věci, které se nám strašně líbily, takže hned jsme ji ještě dali bílou pastelku, aby to rozmnožila atd. Těšili jsme se, že nám přinese desítky obrazů, ale oni jí vzhledem k nějakému prohřešku prostě už tam nepustili. Takže čekáme jestli se nepolepšila. Tohle mě úplně fascinovalo, co ona sama vytvořila. Když jsem mluvila o té antropologii a výtvarného projektu, tak jsou to takové něco mezi dekorativním projevem a technicistním, jsou to jakési světy, které ona dělá si sama pro sebe. Neví vůbec proč a činí jí to velikou radost.“

„A tady ještě pan Radim, který je už takový zkušený výtvarník, sám vyvinul jakési techniky, to je okatá, zubatá, Kyklop, on ty materiály, které seouvisí s těmi obsahy proměňuje tam rostlinné typy, zvířecí, hlavy, které jsou často v podobě takových monster. A když si přečtete název malby na obrazech s tématem na smrt, tak autorovým zájmem je z neznáma a ze smrti nějakým způsobem odlehčit anebo dokonce parodovat. To si myslím, že tento obraz na mne tak působí nejvíce.“

„Ještě bych z toho textu, který teď připravujeme, tak bych si dovolila ocitovat projevy duše, v jakémsi svém srdci, které dodávají určité energetické body v nichž dochází ke kumulaci sil a v nichž nastávají obtížně řešitelné situace a období. Klíčové momenty životních osudů jsou symbolicky pochopeny a teprve pak je možno postupně ulehčovat jejich zátěž. Ta obrazová sdělení klientů mohou být zcela vyjímečná a výmluvná, pro nás jako terapeuty nebo pozorovatele diváky, tak mohou být podle mě velmi sdělná.“

„Toto je jeden z posledních obrazů Jana Sytaře, kde já osobně, já to nevím určitě, ale prostě on když trpěl tak dělal ty figury takové jako ďábelské, jednoduše. A teď najednou jako tím neustálým malováním, myslím si, že vytvořil takovou stovku děl, ale každá figura je jiná. Pořád se tomu věnoval a asi se nějak očišťoval od té závislosti, tak mě teďka připadají ty figury takové očištěnné a právě i pro normálního diváka velmi inspirativní, myslím že on teď provádí nějaké meditace, žije sám se sebou.“

„Tady máme jednu citaci Rudolfa Starého, že on prostě se sám z toho stavu nějak dostal.Dlouho nebo jestli to bude natrvalo nemůžeme říct, ale my v roli těch kontaktních osob se mu budeme snažit pomoci a myslím si, že hlavně mu pomohlo, že jsme s ním o tom mluvili i o tom, co maluje a najednou se mu dostává nějaké reflexe a prostě ho to vytahuje z té izolace, do které se dostal. „I ta nejhorší lidská bída je patrnější prožitek utrpení, selhání se prostředkující tvořivosti člověka totiž tím, že vyřkne, chválí, přizná se k nim, zůstat důstojno-eticko plnohodnotnou věcí, ztvárněnou, smysly obdařenou a osvojenou skutečností tohoto světa.“

Paní doktorka MUDr.et.Mgr. Kristýna Drozdová

Regulace emocí v arteterapii z hlediska neurověd

„Moje jméno je Kristýna Drozdová a pracuji jak v roli psychiatra tak jako psycholog v léčebně v Havlíčkově Brodě, v Psychiatrické nemocnici a baví mě neurovědy, takže když mám možnost, tak přednáším, byla mi dána tato možnost připravit si nějakou přednášku, která by byla inspirovaná neurovědami. Já jsem se zaměřila na regulaci emocí, protože si myslím že to užitečné téma je jak v psychoterapii tak v arteterapii, kde s těma emocema pracujeme všichni, jak psychiatři, tak psychologové tak psychoterapeuti všech možných organizací a také s nimi určitým způsobem zacházíme, zkoušíme je regulovat. To je vlastně dá se říci takovým smyslem psychóz psychoterapie a různým přístupem k člověku. Někdy pacienti mi říkají, že je trápí úzkosti, strachy a nějaké další emoce, ony s nimi pocloumají a oni nevědí, co s nimi. A je docela si uvědomit, že ty emoce tady nejsou jen tak, nejsou tady proto, aby nás trápili nebo abychom se s nimi trápili, najít jedinečný adaptabilní mechanizmus, primární hodnocení všech podnětů, které k nám přicházejí ještě dříve než kognitivně dorazí do té doby, než je zhodnotíme, jakou mají pro nás výhodu, nevýhodu. Tak napozadí našeho prožívání, průběh je pořád takový běh emocí, které nám umožňují vztahovat se k tomu, co nás potkává. A mají signální význam, spouštějí automatickou reakci na něco, automaticky nás připravují na něco, co může přijít a protože jsou jakoby evolučně velmi významné, tak nás připraví i na situaci, která třeba nemusí nastat. Je pro nás výhodnější být připravený, více přemýšlet, jestli opravdu ten svět je nebezpečný, takže pro nás je jednodušší nastartovat tu stresovou reakci, abychom byli připraveni. To je evoluční vývoj.“

• 
• 

„Zároveň emoce se objevuje a je rozšířená hlavně tím, jak jsme se dostali do různých uskupení a tlup. Protože mají komunikační význam. Pomocí emocí komunikujeme mnohem rychleji než slovy, tak se šíří emoce výrazně nakažlivě. A to proč jsou pro nás emoce důležité je i to, když se podíváte do MKN 10, do těch diagnostických kritérií, tak ve všech skoro těch kritérií nebo skupinách najdete ty emoce – narušené, neregulované a klasickým příkladem neregulovaných emocí je deprese, úzkosti – neregulovaná úzkost, úzkostné poruchy a takové jakoby ztělesnění, disregulace je emoční porucha osobnosti, takže tady všude z těch diagnostických kategorií je prodtknuto emocemi. Co je důležité, tak jsou výzkumy z posledních let, z roku 2015 a 2016, kdy se zjistilo, že ty emoce jak probíhají pořád u zdravých úplně normálních nepsychiatrických lidí ovlivňují výrazně smyšlení. Což my jsme takoví pořád ještě hodně zaměření na myšlení, pozornost, paměť a ty kognitivní procesy. A ta naše společnost pořád běží v kognitivně-behaviorálních etapách a vítězí v psychoterapeutických směrech. Dělali jsme takový zajímavý výzkum, kdy pacienti měli hodnotit takový testík a podprahově dali obrázky. To nebyli pacienti, ale normální lidé, kteří si vůbec nebyli vědomi toho, že něco viděli, viděli nějaký obrázek, přesto ta emoce v tom obrázku zkreslila ten následně logický procesing, podle toho jak odpovídali. Proto jsou emoce tak strašně důležité. A emoce samozřejmě nevytrhávají z kontextu. Tohle je emoce tahle část, tohle je kognice a nějak se chovám. Člověk je celek a ty jeho emoce a kognice a jeho chování a jeho projevy. Všechno to je vzájemně propojeno a nelze to tak pro sebe zjednodušit, posunout to z toho kontextu, ale člověk je totalita dynamicky interaktivní. A když se podíváme jakoby směrem do historie, tak vlastně ta první teorie emocí byla taková říká se jí histerální teorie James Langova teorie emocí, kdy si všímáme těch emocí.

Když to tak shrnu, tak podstatou té teorie je to, že pláču, tečou mi slzy, proto jsem smutná. Protože si všímali těch projevů a viděli to, tu příčinu, ty slzy toho smutku. Postupně jak jsme se dozvídali víc a víc o mozku, tak ty teorie se situovaly víc a víc, z toho centra, z té periferie. Carnon Bard šel tou teorií stresovou, s tou talmidskou teorií, to poznání ještě rozšířil Lapez, který popsal limbické struktury, které jsou hluboko v mozku a ty struktury mapujou, zpracovávají emoce. Lapez tam dodal tohle poznání a jakobychom se s tím věděním posouvali do centra.“

„Ale poslední vlastně výzkumy v oblasti tzv. afektivní neurovědy, to se týká hlavně emocí, tak ukazují, že se musíme vrátit zpátky na periferii. Že vlastně ty emoce vznikají už v té lepší periferii a jsou dané tím, jak máme napnuté svaly, jak máme ohnuté klouby, jak se cítíme v břiše, tak všechny tyhle enviromentální pocity vytvářejí mohutný proud informací, která neustále, nepřerušeně proudí do mozku, v mozku je zpracovávána důležitýma centrama a předávána do dalších center. Tohle je ten náš úplně bytostný prapůvodní tok informací do mozku. Neustále se mapuje to tělo, jak to tam funguje, co se zrovna děje vevnitř aniž si to uvědomujeme. Tohle všechno vědí bez účasti našeho vědomí. Vy tedy neděláte speciální techniky nějaké rehabilitační cvičení, soustřeďujete se na nádech a výdech našeho těla a tak si nikdo z nás toho není vědomej toho,co se děje. Z roku 2000 rozpoznáváme vlastně své pocity podle toho rozpoložení našeho roztažení cév, napětí svalů, dýchání, tak tyhle obrazy našeho těla máme uložené v nevědomí nebo neuvědomování a podle toho, když poznáme ten náš stav nebo jej srovnáme se svou nevědomou pamětí, ale všechno to zase běží neuvědoměle a rozpznáme, co se vlastně děje. Máme nějakou zásobu medicínní paměti.“

„Jan Palousek je neurovědec estonského původu, který vlastně upozornil na to, že není nic v mozku jako centrum vzteku nebo centrum radosti, což jsme si dříve tak představovali, ale v mozku existují rozsáhlé sítě, které jsou mezi sebou propojené a jsou vývojově nižší, vývojově střední a vývojově vyšší části. Takže propojují celý mozek a ty sítě jsou zodpovědné za určité emoční okruhy. Těch okruhů nebo těch systémů vyjmenoval sedm a považuje emoce za úplně primární informační procesing, který dále probíhá. Všechny další procesy jsou nad tím. Tohle je ten základ, ze kterého vycházíme. Neshodlo se to stejně s těma základníma emocema, ale je to hodně tomu podobné. A např. ten seeking, ten neurosystém, to je takové území radostnosti a zájmu okolo sebe, prozkoumávání prostředí, to co máme všichni, protože bez toho bychom nežili. To je základní taková tendence vůle k tomu životu a k tomu nacházet něco nového. To je základní systém. Pak jsou tam takové systémy, které jsou propojené jako třeba systém rodičovské péče, jsme vybaveni emocionálním systémem, který zabezpečuje to, že se postaráme o naše potomky, že to děláme automaticky. A tomu odpovídá potom systém, kterému se říká systém separační. Že dítě automaticky reaguje na svou matku, aby bylo zabezpečeno, že ti dva se zase spojí, protože dítě bez matky nebo zabezpečovatele nepřežije. Proto ty emoce jsou takhle důležité, vývoj je nejen aktuální vývojově, ale v té diádě, v té vazbě mezi matkou a dítětem jsou emoce, to co utvrdí a zpevní, aby byla cenná dál.“ „Všechen ten proud proprioreceptiv enteroreceptiv je veden do mozku do inzury, kterou máme tady, to je takové silné integrační centrum a tam jsou propojovány s informacemi z jiných částí mozku a tak právě touto cestou jsme schopni ty emoce nejen vnímat ale zároveň je regulovat.“

„To je totiž u emocí, ten mozek je mapuje a zároveň je reguluje automaticky. Ta regulace se učí v rámci toho primárního vztahu s pečovatelem, dítě odkoukává nebo používá systémy své matky, která je dostatečně naladěná, dokáže pomoci zregulovat emoce a na to se během toho dětství naučilo. Zajímavé jsou studie profesora Wigmanna, který nastudoval lidské emoce a jejich souvislost s minulostí a dokonce udělal takový systém kódování emocí a zjistil, že psychický stav lze měnit nastavením jednotlivých mimických vztahů. Výzkumy dělal jak u sebe tak na jiných, že prostě měnil pozice těch mimických svalů a už to vedlo ke změně emocí u toho člověka. Třeba v nějaké taneční terapii, józe, která má emotivitu na naše afekty.”

„Vědci se hodně doplňují, tohle je strom, když si to představíte, efektní proud nedefirenciovaný zespodu, který vychází z těch bazálních emočních reflexů, imunních odpovědí, jde do mozku a tam se postupně dělí na různé oblasti a rozpadá se až v mozkové kůře.To jakým způsobem zacházíme s emocemi nazýváme vizuace emocí, buď to dovoluje nebo to nedovoluje, jak ty emoce ovlivňujeme a někdo cíleně si to moc neuvědomuje, když ty emoce jsou disregulované – můžou nám vadit v životě, konflikty a problémy, najednou si uvědomíme, že máme takovéhle schopnosti. Normálně to většina z nás dělá automaticky. Můžeme to popsat jako kontinuum těch různých aktivit, které děláme od nevědomých až po ty uvědomované. A pak je tam ještě druhá dimence té škály a to jsou regulace intrapersonální, které děláme v sobě sami a regulace interpersonální. Že ty emoce můžete regulovat tím mezilidským. Tím že si vlastně povídáme o něčem a najednou zjistíme, že to děláme vlastně dobře a nějak se to stalo, protože jsem si s někým jen tak povídali, což se často děje v psychoterapii, která pracuje třeba se vztahem, že tam se to odehrává. V arteterapii to také znáte popovídat si o emocích a náhle ty silné emoce se třeba zmírní. Je to interpersonální regulace emocí. Jak to rozdělují vědci na kognitivně-behaviorální terapii, na tu regulaci emocí vycházející z prožitků, z analýzy, která je spíše cílená na mezilidské vztahové regulování emocí. Vzhledem k tomu, jak je složitá regulace emocí, tenhle graf je hodně zjednodušenej, abyste si dokázali představit vjemy, které okolo sebe vidíme, jak kontrolujeme to prostředí, do amigdaly, což je takové centrum, které třeba zpracovává ty negativní emoce. Amigdala je mandlovité těleso, která je v hloubi mozku uložena poměrně malinká strukturka, která je zodpovědná za spousty našich úzkostí a strachů. Ta amigdala okamžitě ona je takový detektor, jakmile zaznamená nějaké nebezpečí, tak okamžitě vysílá signály do hypothalamu a říká mu, připrav se, bude nějaké nebezpečí. Najež chlupy, dýchej z hluboka, protože budeš muset buďto utíkat nebo bojovat.”

„Co se tam všechno děje bez toho, abych dostala informaci o tom, co vlastně je nebezpečné. Takže my aniž to víme, jak jsme třeba připraveni a ještě to ani nevíme, je to asi tak půl vteřiny, než se to dozvíme. Takže ten rozdíl mezi tou rychlou cestou z té amigdaly do hypothalamu a tou pomalou cestou do amigdaly do půl hodiny je asi jeden a půl vteřiny, která se nám zdá krátká. V mozku je strašně moc věcí a nese strašně moc informací. Tohle také vypadá trošku složitě, ale není. Amigdala je zároveň centrum emoční, takže všechny emočně zabarvené silně emočně zabarvené vzpomínky jsou uloženy v amigdale a v hypokampu jsou zase ty vzpomínky, co jsme se učili ve škole, kam jsme chodili, umíme vyjmenovat prezidenty atd.”

„Takže to je taková ta vědomá paměť, kterou můžeme kdykoliv předvést a vyprávět. To co já teď vyprávím jde z hypokampu a to že třeba mám stres a znám tu situaci, kdy jsem měla stres, jevů my a amigdala. Tyhlety paměti mohou být spojené a nemusí se ty informace předávat a k tomu dochází například po posttraumatické poruše, kdy je ta silná emočně zabarvená vzpomínka roztříštěná do nelogickejch sekvencí, které jsou hodně často v paměti, v tom napětí těla, v čichových vjemech, ale není uložena v té akutní linii, v tom vyprávění, v jednotlivých sekvencích, které jsou v hypokampu. A úkolem psychoterapeuta a arteterapeuta, kteří s posttraumatickou stresovou poruchou je s tím umět pracovat a to je jedinečná událost, všechny vlastně přístupy, které pracují jinak než se slovem, tak v tomhle místě právě ty emoce jako arteterapeuti nebo novodobí terapeuti máme k nim blízko a dokážete je vybudit a ukážete jim jak jim dát ten směr. Propojit to, co je v amigdale s tím co je v hypokampu. To je třeba výzva arteterapie, psychoterapie v pohledu výhledově.” „Tady jsem dala ty obrázky, to co svítí ty kuličky malinký, to jsou ty amigdaly, jsou malé, ale dokáží nám hodně zavařit a tam ty červené čárky to je ten hypokampus, ta paměť, ty vzpomínky logicky uspořádané. Tohle je taková důležitá věc pro každého terapeuta, psychoterapeuta, kdo pracuje s lidmi a naše emoce mají tendenci lze je najít disregulované, úplně, strašně silné a nefunguje úplně naše kognice, nefunguje ten logický processing anebo můžou být v tom rozmezí v modrém pásmu, kdy je to tak akorát. Je dost emocí, ale zároveň nám ještě trošku funguje mozek. A to je přesně ta zóna, kterou potřebujeme v psychoterapii, v arteterapii a ve všech těchto oborech udržet. Protože máme dostatečně vybuzené emoce, aby pacient měl chuť něco dělat. Bez emocí je skoro žádná práce. Ale mozek ještě funguje, ten logický proces funguje natolik, aby dokázal integrovat emoci jako kognici. To je právě ta oblast, kterou bychom chtěli nejčastěji v psychoterapii dodržet, protože je to naše pracovní zóna. Když se dostanu do psychoterapie silné emoce a pacient křičí, válí se po zemi, tak v tu chvíli ten jeho kortex úplně nefunguje tak, jak bychom potřebovali a potřebujeme ho uklidnit, aby se ty emoce snížily, nechceme se jich zbavit, chceme snížit jenom úroveň, aby mohl integrovat svoje emoce.”

„Jak důležitý je ten primární vztah mezi pečovatelem a dítětem je to proto, že spoustu věcí je důležitých, ale jedna z těch nejdůležitějších věcí vznikají hned záhy po narození je to, že dítě, které jeví nějaký stres, tak ho objeví velmi rychle, tak potřebuje nějakou svoji prodlouženou ruku dospělého, který mu ten stres zreguluje. A jak dobře, jak efektivně matka reguluje stres, to se odráží na tom, jak efektivně a dobře bude regulovat svoje dítě v dospělosti. A také se to odráží v tom, jak bude navazovat vztahy. Odráží se to v tom, jak si dítě v tomhle věku pomocí té emoční vazby zodpoví na základní dotazy pro jeho další výrazně nezbytný život a to jsou, jestli mě má někdo rád, jestli umím připoutat pozornost, jestli mi někdo pomůže, když je mi špatně, to jsou všechno otázky, které jsou zodpovězené už na nonverbální úrovni mladšího dítěte a začne vlastně fungovat jeho verbální a explicitní paměť a kognice. Do té doby, do toho roku věku dítěte hlavně emoce. Emoce jsou nosičem toho, jestli zodpovídám dvě otázky buďto kladně anebo tam dochází k nějaké rodinné patologii. Matka je depresívní a nerozumí si se svým dítětem, nejsou na sebe naladěni a pak může dojít k vytvoření nějakých psychopatologií v jejich psychice. Co je významné pro psychoterapii a arteterapie – vyvolat emoce nějakým způsobem a mít zároveň dostatečně schopný a aktivní tým a musí nastat to, aby došlo k integraci kognice a emocí a musí k tomu být I přístupné vědomí. Ten člověk si toho musí být vědomej, že to udělal, že jsme to třeba spolu udělali, utvořili, musí to všechno vstoupit do vědomí. Že emoce často probíhají nevědomě, neuvědomujeme si, co se děje, nerozumíme tomu a pak se třeba cítíme špatně. Pacienti se cítí špatně. Takže jsou tam tyto tři předpoklady.”

„Zůstatek vědomí, abychom si to mohli uvědomit a ty emoce. A pak nějaký terapeut, který nás tím procesem provádí. Myslím si, že všechny formy psychoterapie pakliže respektuji to, co bylo řečeno, tak jsou účinné a efektivní. Důležité je respektovat tu integraci z pohledu těchhle dvou věcí a důležité je udržení toho okna tolerance.”

„Aby těch emocí nebylo moc, aby tam prostě byly, ale aby jich nebylo moc. Někdy se říká, že pro psychoterapii je potřeba alespoň trochu stres, aby ten člověk – aby něco mu vadilo, jinak nepřijde do psychoterapie. Já jdu za vámi, že bych chtěla s něčím pomoci. Nějaký ten stres a nějaký diskomfort je pro to potřeba. To je základní motivační síla. Vedle těch kognitivních způsobů regulace emocí, v tom povídání – povídáme si o tom, co děláte, když máte strach, když máte úzkost a je poustu různých způsobů, jak vyvolat emoce třeba pohybem a progresívní svalovou relaxací, taneční terapií. Právě ty emoce vycházejí z toho těla a to jakým způsobem měníme dále ty svoje pohyby a pozice. Lze úplně silně ovlivnit, když maminka houkne na dítě a ono se nahrbí a dává najevo, ja jsem ten podřízenej a ten terapeut se k tomu dostaví. Většinou jde o takové proviněn a nahrbení. Takže ty emoce, když si to nějakým cvičením vyzkoušíte, tak uvidíte, že se prováději ty změny pozice. Takže všechny ty tělesné aktivity můžou pomáhat, samozřejmě i muzikoterapie, arteterapie a její výtvarné techniky. Je to pohled, co má blízko k vyvolání těch emocí. Pro psychoterapeuta, který pracuje povídáním, je to velmi težké se dostat k těm emocím. Máte to hned před sebou. A to je všechno.”

„Já se chci zeptat, jestli na tu amigdalu působí právě léky, dá se ovlivňovat lékama ? Že se právě dostanou ty léky k té amigdale?”

„Oni se ty léky dostanou všude, protože někdy je ten pacient tak vystresovanej, fakt je na tom špatně, že nám nepomáhá, nemůžeme se dostat k tomu bodu, to by bylo tohle, někdy se musí dát nějaké léky, které by trošku ty emoce snížily. Ale je důležité neutlumit ty emoce natolik,že je člověku všechno jedno a už nechce nic dělat. Pro tu psychoterapii je důležité nějakou tu vazbu mít.”

Zdroj:www.kreatos.philosophy.cz

www.kreatos.philosophy.cz

www.kreatos.philosophy.cz/
Text a foto: Lenka Nováková