Nikola Čulík: Uškrť ji! ( 2005)
Pokud se duševně nemocný člověk sám ve svém pokoji nebo v přírodě, která k tomuskýtá dostatek větví, buď oběsí nebo předávkuje léky, je zpravidla ticho po pěšině. Co byste o tom nešťastníkovi napsali dobrého? Kde média necítí příběh, spolehnou se na statistiku. Ale za každou takovou smrtí je příběh a velmi silný! Úzkosti z pronásledování, neodbytné hlasy a vizuální halucinace, bludné systémy myšlení, které si nemocný člověk vytváří na ochranu holého života. Proč si jich novináři nevšímají, proč je nezajímají? Nejspíše proto, že s těmito tragickými hrdiny se čtenář těžko ztotožňuje. Lidí s podobnou zkušeností je pouhé jedno procento.
„Sebevražednost roste, až 90 procent sebevražd páchají duševně nemocní.“ Ano, to není titulek na první stranu. Pokud však duševně nemocná žena ubodá v pomatení smyslů naše dítě, je potřeba zařvat hlasité ne. To nám jde. Proč nám to ale nejde, když se obětí vlastního zoufalství stávají duševně nemocní lidé? Každý rok jsou jich tisíce. Každá vražda je zapovězená, pokud je však nemotivovaná, pokud je oběť náhodná a zcela neposkvrněná jakýmkoli vztahem k vražedníkovi, je to horší. Ještě po půl roce se tomu budeme věnovat s hysterií, protože jinak to asi není možné. Takový nepochopitelný čin, srovnatelný s teroristickým útokem, ohrožuje a děsí všechny. Otřásá základy naší kultury a společného životního i mediálního prostoru. Média musí dělat svou práci, stejně jako politici, policisté a jiní činovníci. Ale měla by ji dělat dobře. To znamená informovat objektivně a v obecném zájmu, nikoliv jen kvůli vyvolávání senzací a lepší prodejnosti.
Zjednodušený pohled člověka otřeseného tím, co se stalo, si lze snadno domyslet: Jak dlouho ještě budou chodit mezi námi? Jak dlouho ještě bude existovat podhoubí terorismu, kterým tito nezdraví hrozí nám zdravým? A takové otázky se skutečně vynořily. Neutěší nás ani odplata stylem oko za oko, zub za zub. Navíc některé oči jsou zřejmě větší a modřejší a zuby bělejší a zdravější. Jsou duševně nemocní lidé stejně hodnotní jako ti zdraví? Život mladého hrdiny – chlapce je v našich očích cennější než osud životem se potácející „schizofreničky“.
Dopustila se hrůzného činu, ale kdo zná okolnosti její vlastní tragédie, kdo ji vůbec zná? Stačí jen ta nálepka schizofrenička? Bohužel se nezmůže nic, tragédie se stala. Rozbouřené vody se po čase zklidní, postiženým však zůstane hluboká bolest. Jsou akce, které nemají žádnou adekvátní reakci. Z novin a televizních obrazovek se na nás hrnou další a další hrůzy. Naposledy vražda nevinných lidí v Uherském Brodě. Zatímco média už zapomněla na kari - katuristy z odvážného francouzského plátku i na mladého hrdinu ze Žďáru, jejich rodiny stále truchlí. A jsou tady další rodiny, které oplakávají své mrtvé - lidi bez pří - běhu, třeba ty, kteří, se ve strašném zoufal - ství vrhají pod metro. Většina z nich trpěla duševním onemocněním.
Rozmnožovat bolest, strach a pocity bezvýchodnosti nemocných lidí tím, že je zatížíme stigmatem „vraždících šílenců“ je špatné. V jiných souvislostech už takový přístup dostal jméno: kolektivní vina. Nemůžeme přece všechny duševně nemocné včetně autorů těchto řádků zavřít. Nebo snad ano? Nestačila by na to ani kapacita našich obrovských léčeben, v poslední době přejmenovaných na psychiatrické nemocnice. Musíme postupovat jinak. Ale jak? Úřady, zdá se, nevědí. A tak se spousta vyděšených rodičů možná už rozhodla, že „schizofreničku“ nenechá hlídat děti ani za živý svět. I kdyby měla zlaté srdce.
V České republice žijí desítky tisíc lidí, kteří měli v minulosti problémy. Psychické. A mají strach. Nejenom z toho, že jejich mozek třeba znovu onemocní. Hrůzu jim nahání také obava, že je společnost strčí do jednoho pytle se zlem, že se sami začnou považovat za přítěž. Můžeme s tím něco udělat, milí kolegové z médií?
Tomáš Vaněk,Michal Kašpar
