Všichni jsme strunou, na kterou hraje Bůh

Co vás motivovalo k uspořádání této výstavy?

Motivace jsou tři. První provází celý můj život, že mě spíš zajímá obecný zájem, zájem společenství a předřazuji ho před zájem svůj. Druhou motivací bylo to, že Psychiatrická nemocnice Bohnice organizuje akce pro pacienty tak, že tam pozve celebrity, a pro pacienty se zúžil prostor, takže jsem to chtěl někde vynahradit. Každý člověk má právo zaznít, protože všichni jsme strunou, na kterou hraje Bůh. Někteří mohou odehrát celou partituru, to jsou ti úspěšní, protože mají větší štěstí, a pak jsou maličcí, které není slyšet. Tam, kde se začnou zavírat dveře, Bůh začne otevírat jiné, pro ty maličké. Třetí aktuální motivací bylo, že v galerii Josefa Adamce, které sousedí s izraelskou ambasádou, se naskytla příležitost vystavovat a já jsem po ní okamžitě skočil.

Jaká byla vaše vnitřní motivace?

Člověk je složitá hádanka. Odpovědět na tuto otázku zjednodušeným způsobem by nebylo správné. Moje vnitřní motivace je dána tím, že jsem poznal na vlastní kůži, jak funguje společnost, ve které zvítězilo sobectví. Dalo by se říct, že dobrá třetina národa se z těch poměrů tady zbláznila. Jestliže elity společnosti vytvoří atmosféru, ve které se jedna třetina národa zblázní, pak si musí uvědomit, že je to bude stát minimálně invalidní důchody. Vede je k tomu neochota dát prostor tomu druhému, protože si ho chtějí nechat pro sebe. Zažil jsem to v uměleckém světě, a protože nechci, aby se to dělo jiným lidem, snažím se, aby okolo mne měli prostor i ti ostatní.

Jak jste zvládal přípravu výstavy?

Těch lidí, na které se člověk může spolehnout, když přijde na lámání chleba, až tolik není. Jsem velmi šťastný, že jsem v tom nebyl sám, protože jsem to zvládal s vypětím všech sil. Velmi děkuji společenství Obce křesťanů, které patří Galerie Josefa Adamce. Členové Obce křesťanů pomohli s instalací výstavy a zajistili pohoštění během vernisáže.

Proč jste dal výstavě název Nebe a duše?

Duše a nebe spolu velice souvisí. Paní farářka Veselková řekla při vernisáži, že duše je od nebe oddělena. Myslím, že v případě psychiatrických pacientů to až tak dalece neplatí. Jsou takovým způsobem mimo normu běžného lidského chování, že jejich duše už v podstatě mají s nebem kontakt. Proto jsem to nazval Nebe a duše. Bůh je živý organizmus, který má s člověkem vztah a má na člověku zájem. Moje zkušenost je taková, že lidem s duševní nemocí se ozývá pořád.

Ale někteří duševně nemocní lidé nejsou věřící…

Člověk s duševním onemocněním přesahuje normální zkušenost většiny, nezapadá a neintegruje se tak dobře jako ostatní, a proto je diagnostikován minimálně invalidní důchody. Vede je k tomu neochota dát prostor tomu druhému, protože si ho chtějí nechat pro sebe. Zažil jsem to v uměleckém světě, a protože nechci, aby se to dělo jiným lidem, snažím se, aby okolo mne měli prostor i ti ostatní.

Jak jste zvládal přípravu výstavy?

Těch lidí, na které se člověk může spolehnout, když přijde na lámání chleba, až tolik není. Jsem velmi šťastný, že jsem v tom nebyl sám, protože jsem to zvládal s vypětím všech sil. Velmi děkuji společenství Obce křesťanů, které patří Galerie Josefa Adamce. Členové Obce křesťanů pomohli s instalací výstavy a zajistili pohoštění během vernisáže.

Proč jste dal výstavě název Nebe a duše?

Duše a nebe spolu velice souvisí. Paní farářka Veselková řekla při vernisáži, že duše je od nebe oddělena. Myslím, že v případě psychiatrických pacientů to až tak dalece neplatí. Jsou takovým způsobem mimo normu běžného lidského chování, že jejich duše už v podstatě mají s nebem kontakt. Proto jsem to nazval Nebe a duše. Bůh je živý organizmus, který má s člověkem vztah a má na člověku zájem. Moje zkušenost je taková, že lidem s duševní nemocí se ozývá pořád.

Ale někteří duševně nemocní lidé nejsou věřící…

Člověk s duševním onemocněním přesahuje normální zkušenost většiny, nezapadá a neintegruje se tak dobře jako ostatní, a proto je diagnostikován protože dokud se to oficiálně nepotvrdí, tak se společnost na ně dívá jako na zdravé lidi, sice podivíny, ale zdravé lidi), tak jsou automaticky vyřazeni (teď to řeknu ekonomicky marketingově) z trhu seznamování. Ženy psychiatrické poruchy u mužů prostě nesnesou, a protože si chtějí pořídit děti, tak duševně nemocného do vztahu nepřijmou.

Nemocné ženy takový problém nemají?

Když má žena diagnózu, tak se spíš seznámí, když vypadá hezky a v rámci vkusu společnosti přijatelně, s nějakým tolerantním mužem, ale duševně nemocní muži zůstávají sami. To je jeden ze základních diskriminujících faktorů. Od muže se ve společnosti očekává, že bude tolerovat emancipovanou ženu, ale zároveň se společnost vyvinula tak, že ženy požadují biedermeierovské sociálně-ekonomické zabezpečení. Muž musí tolerovat emancipovanou ženu, která hlavně ví, co ne, a na druhou stranu jí musí poskytnout sociální vzestup a zabezpečit děti. A pacienti, kteří nedostávají důchody, a to vím, o čem mluvím, v současné situaci rodinu zabezpečit nemůžou.

Co je podle vás potřeba změnit, aby bylo možné vyhnout se takovým diskriminujícím faktorům?

Vyhnout se tomu lze tak, že se konečně akceptuje, že pacienti nejsou pro společnost zlo, ale je třeba je brát sice jako jinaké, ale plnohodnotné členy. Tady žije spousta lidí, kteří pobírají bez práce spoustu peněz a nemocní lidi nemají z čeho žít. Pacient se nevyléčí, když odejde z léčebny, a jeho jedinou perspektivou je mnohdy bezdomovectví. Tito lidé potřebují bydlení, potřebují sociální integraci. Tady se mluví o sociální integraci kdekoho, ale o psychiatrických pacientech ne. Tito lidé potřebují vyplácet invalidní důchody. Jak si pacient má najít místo ve společnosti, když si ani nemůže pronajmout byt?

Máte představu, jak by měl vypadat systém pomoci?

Měl by mít tři pilíře. Ten první musí být státní. V sociální oblasti je role státu nezastupitelná. Stát, který se nestará o svoje nejslabší a nejpotřebnější, takový stát je k ničemu. Druhý pilíř by měl být obecní a třetí pilíř by měl tvořit neziskový sektor. Peníze od státu musí směřovat trojím proudem. Směrem k pacientům, směrem k obcím a směrem k neziskovému sektoru.

Jak si představujete roli obce?

Tady se vracíme na začátek našeho rozhovoru, když jsem říkal, že obecní zájem má přednost. Obec je místo, kde nemocní lidé žijí. Obec toho pacienta zná. A zná jeho konkrétní potřeby. To znamená, že obec by měla fungovat tak, aby pacient věděl, že tam je doma, že tam je v bezpečí. Obec má pacientovi umožnit integraci, má mu pomoct. A k tomu musí mít nějaké zákonem určené prostředky. Jenže jak u nás funguje financování obcí? Obcím se něco slíbí, pak se vytroubí, že to dostaly, pak se jim to nepošle a pak se jim řekne, že to špatně utratili. Potom starosta řekne, já nemám peníze na sypání silnic na zimu a budu tady řešit nějakého pacienta.

Vidíte nějakou perspektivu do budoucnosti?

Neztrácím naději. Doufám, že připravovaná reforma psychiatrické péče situaci zlepší.

Výstava Nebe a duše

V Galerii Josefa Adamce (Praha 1, Na špejcharu 3) představují své práce Amairgil Vrchotický, Václav J. Andrle, David Krutský, Rudolf Křížek, Ondřej Rubeš, Norbert a Jarmila Šimonovi, Tomáš Vaněk a Míla Zlochová. Poslední příležitost navštívit výstavu Nebe duše máte v neděli 8. března 2015 od 12 do 15 hodin.