
Hlavní optimistickou zkušeností, ke které se ve Fokusu hlásí, je transformace bývalé psychiatrické léčebny v italském Terstu. Pavilony tohoto zařízení jako by z oka vypadly těm v Bohnicích, Dobřanech či Černovicích. Je znát, že habsburské císařství, jehož vládu jsme s Terstem sdíleli, mělo v otázce šílenců jasno. Ale v Terstu se časy změnily, pravda už před 50 lety. Dnes mají, kromě soudně nařízené léčby, jen čtyři lůžka pro celou oblast. Do komunitních zařízení ve městě chodí lidé, jak se jim zachce a pavilony bývalé léčebny jsou dnes školským kampusem.
Bouřlivá diskuse o systému péče v italském Terstu vedla k jednohlasnému vyjadřování základního postoje: Otevřete léčebny. Odborníci na duševní zdraví i ti ze zaměstnanců Fokusu, kteří mají osobní zkušenost s duševním onemocněním, se shodli na tom, že zamykání nemocných lidí do „léčeben“ je neúnosné a dlouhodobě neudržitelné. Vyvstala otázka: kde jsou v Terstu ti, kteří jsou na tom tak špatně, že musí být zavřeni? Ukázalo se, že takoví pacienti tam nejsou. Když přijedou k nám lidé ze zemí bývalého Sovětského svazu, i oni se diví, kde jsou ty opravdu těžké případy. Ukazuje se, že případ duševně nemocného je natolik těžký, jak těžce se s ním zachází. Zkušenost vypovídá o tom, že těžké případy spoluvytváří mechanismus nevnímání lidských práv pacientů.
Lidé, kteří jsou vytlačováni na okraj společnosti, postupně ztrácí schopnost se o sebe postarat. Sociální aspekt dlouhodobé hospitalizace vede k bezdomovectví, zvlášť když byli pacienti nuceni za nemocniční pobyt platit. Bezohledné zacházení s nemocnými v léčebnách má za následek vznik traumatu, které často brání v úzdravě. Nejde o to jednorázově zrušit nemocnice, ale nabídnout dostatečnou terapeuticko-sociální podporu všem, kteří mají psychické potíže. Nejde o omezování zdravotnických míst lékařů a sester, ale o změnu jejich přístupu směrem ke zkvalitnění péče a zlepšení její dostupnosti. V odlidštěném a přece přelidněném prostředí daleko za městem se těžko udravuje.
Johan Pfeiffer, jeden ze zakladatelů Fokusu s nezdolným optimismem usiluje o změnu už třicet let. Cítí, že teď se k ní pomalu schyluje, i když i on přiznává, že o dobrých příkladech z ciziny ví stejně dlouhou dobu. Snad politiky nakonec přesvědčí peníze, resp. jejich nevyčerpání. Podle Barbory Lacinové z Kolumbusu je tato debata jednou z mnoha, kde si lidé jen utvrzují sdílené názory: „Je třeba podporovat začlenění dlouhodobě hospitalizovaných do společnosti za pomoci jejich kolegů s osobní zkušeností. Jako dobrý příklad ve Fokusu vidím klub Mosty.“
Nikdo zatím neví, jak silný je politický tlak z Evropy na změnu tíživé situace duševně nemocných u nás. Tradiční psychiatrické nemocnice chtějí být při tom, neboť ty do současné doby nejvíce nesly zátěž duševně nemocných a snad se i bojí, aby po „narychlo a nekoncepčně“ provedné reformě nezačaly levitovat. Takový strach je neopodstatněný, změny se u nás dějí pomalu a měly by se dít s rozmyslem. Kromě toho pouze za dotace z EU se reforma zkrátka nedá uskutečnit. Proreformní hlasy sice nabývají na síle, ale ve většinové společnosti stále nejsou příliš slyšet. Přes snahy jednotlivých politiků zaslala letos v září „Platforma pro transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním“ premiérovi a ministrům zúčastněných resortů otevřený dopis s prohlášením, že reforma zamrzla. Ředitel Fokusu Praha, Pavel Novák, hostitel diskuse v Podskalí musel konstatovat: „Zástupci pacientů i rodinných příslušníků měli být už na konci loňského roku jmenováni do pracovních skupin pro tvorbu strategie reformy na ministerstvu zdravotnictví. Do dnešního dne se to nestalo.“
Je třeba podněcovat změnu z obou stran. Seshora přes média ovlivňovat hlasy politiků, zespoda zase vzdělávat lékaře a další odborníky a mít je k lidskému a osvícenému přístupu i za podmínek, které nejsou úplně ideální. Pokud by se zásadně proměnil pohled médií na problematiku duševního zdraví, tak aby přestala diskriminovat nemocné, tvůrci slibované reformy by si mohli oddechnout a pustit se konečně do práce.
Michal KašparParalelní životy Den otevřených dveří se konal ve středu 1. října. Kromě zajímavých moderovaných besed tu vystoupila kapela Lahoda, byl tu prostor pro setkávání a sdílení zkušeností. Vedle prohlídky Sequensovy vily, jejíž větší část má nyní Fokus k dispozici, bylo na programu podvečerní promítání filmu Kláry Jakubové Paralelní životy v sále Vyšehradského purkrabství. |