Případ Laury se stal precedentním kvůli nízkému věku žadatelky. V mnoha zemích vyvolal vlnu pobouření, ale i soucitu. Lidé z celého světa píší Lauře dopi - sy a sdělují v nich své příběhy, které se podobají tomu jejímu. Mají společné téma – deprese. Na stránkách www.citizengo.org již více než dvanáct tisíc lidí podepsa - lo petici, ve které prosí Lauru, aby se roz - hodla žít, protože jim na ní záleží a navíc by tím dala naději i ostatním trpícím lidem. Eutanázie pro Lauru měla proběh - nout již letos v létě. Na internetu je sice mnoho dopisů Lauře, ale žádná odpověď od Laury. Nevíme tedy, jak na rozruch, který vzbudila, reaguje. Někteří lidé píší i lékařům, kteří o Lauřině eutanazii rozhodli. K tomu, aby eutanazie mohla proběhnout, je v Belgii třeba souhlas tří lékařů a samozřejmě pacienta. Další podmínky k umožnění eutanazie podle tzv. Rotterdamských kritérií jsou, že pacient nesnesitelně trpí a není možnost, jak mu pomoci, pacient je plně kompetentní a o eutanázii opakovaně požádal. Pokud jedno z těchto kritérií neplatí, eutanazie by neměla být provedena.
Aktivní nebo pasivní eutanazie
Myslím si, že to hlavní, co je na případu Laury pobuřující (viz str. 3), je schválení eutanazie člověku s depresí, jejímž hlavním příznakem je touha zemřít. Ptám se: Je pacient plně kompetentní, když je duševně nemocný? Lze vůbec eutanazii indikovat u duševních chorob? Na první pohled to vypadá jako past na duševně nemocné, jako černá díra, která by je časem mohla všechny pohltit. Jak by vypadal svět bez těchto lidí? Kdybychom si představili svět jako lidské tělo, myslím, že duševně nemocní by byly jeho srdcem nebo limbickým systémem, podle toho, co chápeme jako sídlo citu. Kdybychom vyrvali toto srdce nebo tuto část mozku z těla, dostali bychom bezcitný svět. Pokud by nebyl problém utrpení řešit eutanazií, nakonec by se ze světa nejspíš stal Huxleyho Brave New World,ve kterém by všichni museli být šťastní anebo žít na okraji společnosti. Další otázkou je, je-li eutanazie skutečně v zájmu pacienta. V knize Místo na němž stojíš je posvátná země Marek Vácha rozvíjí tuto úvahu a dochází k několika zajímavým závěrům. Nevzbudí možnost eutanazie v pacientech nedůvěru k lékařům? Podle statistik uvedených v této knize došlo v Nizozemí, což je jedna z pěti zemí, kde je eutanazie legální, v roce 1990 k 1000 usmrcení pacientů bez explicitní žádosti, není to děsivé? Dalším velmi důležitou otázkou je, zda eutanazie nevzbudí tlak na pacienta, aby se pro ni rozhodl. Marek Vácha popisuje situaci, která by mohla nastat, takto: „Není vlastně lpění na životě velmi sobecké? Není to egoistické odpírání domu a peněz mladým lidem, kteří je potřebují? Copak nás, babičko, nemáte ráda?“ Mně osobně se tato vyhlídka zdá velmi pravděpodobná. Jak se vy stavíte k eutanazii? Zvažovali byste někdy tuto možnost? Dočetla jsem se o podobné možnosti, které se říká „pasivní eutanazie“ čili ustoupení smrti a neléčení pacienta v momentě, kdy umělé prodlužování života jenom prodlužuje pacientovo utrpení. Pasivní eutanazie je legální v devíti zemích, mezi něž nepočítám ty, kde je legální aktivní eutanazie. Taková možnost se mi u některých případů zdá humánnější než samotná léčba, ale myslím, že aktivní eutanazie bychom se jako lidstvo neměli dopouštět.
