Podpořte vydání knihy Moniky Henčlové Holka divoká

"S pomocí asistentek se mi podařilo napsat knihu o mém životě a ráda bych ji vydala dřív, než umřu. Chybí mi k tomu peníze na náklady spojené s tiskem. Ty, které mám, vynakládám na pečovatelky, abych nemusela do ústavu. Kniha má 120 stran , bylo by 1000 výtisků, ve formátu A5. Je to moc zajímavý příběh."

Monika byla živé, svéhlavé a samostatné dítě, které si brzy dělalo všechno podle svého. Vyrostla z ní krásná dívka, která chodila na diskotéky a vůbec se ráda bavila. „Chlapy jsem celý život považovala za spotřební zboží. Už v 15 letech jsem pochopila, že s mužskejma je možné si hrát a oni jako kašpárci dělají, co chci. V sedmnácti letech se ze mě stala mrcha,“ komentuje Monika.

Slečna z Moravy se přestěhovala do Prahy i s jedním mladíkem, který nevěděl, co chce od života. Vzali se a uzavřeli dohodu: když se on bude o ni starat i ve stavu kvadruparetičky, bude ona shromažďovat finance, aby po její smrti dostal byt nezatížený hypotékou nebo alespoň z velké části umořenou. „Manžel si mě bral s vědomím nemoci a sliboval, že se o mě postará až do úplného konce. Kecal,“ říká Monika.

Po 17 letech diagnózy latentní těžce progresivní roztroušená skleróza byla Monika kvadruparetička, vážila 106 kg, ležela na posteli v tzv. plodové poloze, musela mít pleny a vypadala jako kus lidského masa nehybného a odulého. Manželovi začala být jako ženská odporná, posilňoval se alkoholem a našel si milenku. „To se dalo čekat, ale dost mě vytočil, že si ji vzal do našeho bytu a rozdává si to s ní ve vedlejším pokoji. Milenka mi pak napsala mail, že trpíme všichni tři, tak bych se měla obětovat, aby oni dva mohli byt šťastní. Přišli s nápadem, že já půjdu do ústavu, mé psí holčičky do útulku a byt se prodá, protože milenka potřebuje peníze. Zavolala jsem právníkovi, nadiktovala mu rozvodovou dohodu, on ji přeložil do právní řeči, a manžela jsem vyhodila,“ konstatuje Monika.

Monika do ústavu nechtěla, protože si představovala, že při dané péči tam velmi rychle a potupně skoná. Začala přes internet hledat osobní asistentky, říká jim dobrušky.

„Dobrušky jsou nedostatkové zboží, ale s vírou, vytrvalostí a internetem se dá vybrat a pak nechat svůj život v rukou jiných. Ale hlásila se mi divná stvoření, narkomani, alkoholici, bezdomovci a blbci těm podivným existencím vévodili,“ vzpomíná Monika.