Co je to „art brut“?
Není to hnutí, ani směr. Je to uměle vytvořená zastřešující kategorie, pod kterou spadá tvorba lidí, kteří (většinou) nemají žádné výtvarné vzdělání a tvoří spontánně, aniž by se snažili přibližovat nějakým uměleckým směrům. Tvoří z vnitřních pohnutek a tvorba je pro ně nesmírně důležitá – mnohdy důležitější než jídlo a spánek. Bylo by zavádějící zaměňovat art brut za tvorbu duševně nemocných. Do art brut spadají také kresby spiritistických médií, ale patří sem i jedinci, kteří nebyli psychicky nemocní, ani spiritisté, ale po zlomu v osobním životě dospěli k tomu, že dokázali uvolnit svoji kreativitu a imaginaci a byli schopni spontánně tvořit. Velmi často to bývají lidé na okraji společnosti, ale není to pravidlo. Takto ustanovil ve čtyřicátých letech pojem „art brut“ francouzský umělec a teoretik Jean Dubuffet, který byl také jedním z prvních sběratelů těchto děl. Za tu dobu, co se art brut zabývám, jsem navštívila spoustu muzeí a viděla jsem mnoho soukromých sbírek a galerií. Jediné, co z toho pro mě vyplývá, je, že každý sběratel či teoretik si kritéria nakonec určuje sám. Po první výstavě art brut, kterou jsme s občanským sdružením abcd uspořádali v roce 2006, se na nás obracela spoustu lidí, kteří považovali tvorbu svých blízkých nebo svoji vlastní za art brut. Z nich všech byl podle mě do art brut zařaditelný jeden člověk.
Proč vzniklo občanské sdružení abcd? A co tato zkratka znamená?
Název sdružení abcd pochází z francouzštiny, je to zkratka vytvořená ze sousloví „art brut connaissance et diffusion“ – poznání a šíření art brut. Asociace abcd existuje od devadesátých let v Paříži při stejnojmenné soukromé sbírce filmaře Bruna Decharma. Decharme by rád svou kolekci umístil v Praze (mimo jiné i proto, že má českou manželku). Takže česká pobočka abcd byla založena za účelem najít nějaký vhodný prostor, kde by mohlo vzniknout muzeum art brut, a zajistit prostředky na jeho provoz. To se nám ale zatím nepovedlo. Jestli v budoucnu nějakou výstavní budovu získáme, rádi bychom kromě stálé expozice připravovali i různé tematické výstavy. Zají- mavé by například bylo uspořádat výstavu děl z arteterapeutických center. Také bychom byli rádi, kdyby se našlo místo pro chráněnou kavárnu. Součástí programu by měly být i konference a semináře o art brut. Díky tomu by mohla vzniknout platforma, kde by se nad tímto tématem scházeli lidé z různých oborů. Prvním krokem k tomu všemu byla výstava art brut Sbírka abcd v roce 2006 v Domě U Kamenného zvonu. Nyní na ni navázala výstava Prinzhornovy sbírky. Její specifikum spočívalo v tom, že se jednalo o čistě psychiatrickou kolekci. Dalším z důvodů, proč tyto výstavy pořádáme, je snaha přispět k boji proti stigmatizaci duševně nemocných. Chceme, aby se lidé více přiblížili jejich světu a mohli do něj nahlédnout.
Jaký je vztah mezi arteterapií a art brut?
Pozor, art brut není arteterapie. Nemyslím si, že se to úplně vylučuje, ale většina lidí, kteří se art brut zabývají, si to myslí. Arteterapie, jak já si ji představuji, znamená, že terapeuti vedou lidi prostřednictvím kreslení nebo malování tak, aby se někam posunuli. V tomto procesu chybí spontaneita. To platí i pro kreativní centra, která fungují v zahraničí, včetně slavného Creative Growth Art Center v Kalifornii, odkud vzešla celá řada současných autorů art brut. Terapeuti nemusí klientům přímo zasahovat do obsahu tvorby, ale zcela jistě lehce ovlivňují její formu. Místo obyčejné tužky a bílého papíru nabídnou klientům třeba stříbrnou fixu a fialový papír nebo je přimějí, aby pastelky nahradili olejem. Výsledek poté může být více efektní, ale spon- taneita, autenticita a divokost se v takovém případě vytrácí. Teoretik Michel Thèvoz se stavěl proti arteterapii a léčbě duševních nemocí vůbec. Považoval světy a vize, které se rodí v myslích lidí s duševní nemocí, za něco velmi bohatého a úžasného. Bál se, že jakmile se tito lidé dostanou do péče psychiatrů, kteří je otupí psychofarmaky, tak jim nic nezůstane. Nemocní pak nebudou patřit ani do „normálního“ světa, ale už ani nebudou mít své zvláštní bo- hatství. Zůstanou z nich tupé trosky. Ale to je názor, který zastával v sedmdesátých letech, a je otázka, jak by se k tomu stavěl nyní.
Jak jste se k art brut dostala?
Přirozenou cestou, prostřednictvím své babičky Anny Zemánkové. Její kresby se už v sedmdesátých osmdesátých letech dostaly do muzeí art brut, a díky tomu nám chodily domů katalogy a já jsem se o tuto oblast začala více zajímat. Moje babička je takový zajímavý příklad. Nebyla duševně nemocná, ani spiritistka či společenský outsider. Byla zcela konformní matkou od rodiny. Nijak zvlášť vzdělaná. Svým dětem věnovala veškerou svou energii; opečovávala je asi víc, než by si přály. Když děti odrostly, najednou se jí vyprázdnil životní prostor. Nevěděla, co se sebou. Nedá se říct, že by měla deprese, spíše šlo o frustraci spojenou s klimakteriem. Trápila se a soužití s ní bylo eufemisticky řečeno komplikované. Jednou našel můj otec společně se svým bratrem na půdě obrázky, které babička namalovala, když byla mladá. Byly to krajinky malované podle pohlednic, nic výjimečného, ale táta se strýcem si řekli, že zkusí matku přimět, aby se k malování vrátila. Ona to přijala a začala kreslit. Nejprve dělala víceméně realistické kytky, ale potom se něco náhle změnilo a ona pustila svoji imaginaci z uzdy. Začala kreslit podivné fantaskní rostliny, které vypadaly jako z jiných planet. Volila jak větší formáty, tak i úplné miniatury. Své malby a kresby doplňovala vyšíváním, kolážemi a perforací. Tvorba jí přinášela pocit naplnění – všichni její výtvory totiž obdivovali – a současně pro ni byla i terapií. Já už si ji pamatuju jako takovou pohádkovou babičku, klidnou, smířenou, vyrovnanou a laskavou. Je zajímavé, že v jejích kresbách se objevují také fyziologické prvky. Často to působí, jako kdyby v nich znovu prožívala své mateřství, které už nemohla odžít reálně.
Jsou si díla, která jsou řazena mezi art brut, v něčem podobná?
Každý autor vytváří na první pohled něco úplně jiného. Je sice možné vystopovat určité společné rysy, ale jedná se spíše o shodné vytvářecí principy. Například u spiritistů jsou velmi časté organické a vegetativní tvary – rostliny nebo zvířata z jiných planet. Jindy u nich naopak nalezneme symetrické konstrukce, které vypadají jako nákresy vesmírných plavidel. Jejich kresby bývají přesné a dokonalé. Výtvarný projev lidí s duševní nemocí je oproti tomu rozervanější a divočejší, ale také to nelze považovat za pravidlo. Pro art brut obecně je charakteristickým znakem, že potřeba sdělení je tak silná, že autorům je jedno, jakým prostředkem se vyjádří. Jestli budou kreslit, malovat nebo psát. Potřeba vytvořit jakýsi paralelní svět, je nutkavá, a proto často využívají i neobvyklé výtvarné prostředky. Použijí jednoduše to, co mají po ruce – zubní pastu místo běloby, kousky ubrousků místo obyčejné čtvrtky.
Odkud pochází ono silné puzení k tvorbě? Co pro tyto umělce tvorba znamená?
Mnohdy pro ně znamená úplně vše. Podívejme se na nejznámější figuru art brut vůbec, na Adolfa Wölfiho. Byl asi dvakrát trestaný za pedofilní pokusy, ale nebyl vězněn, protože u něj diagnostikovali schizofrenii. Většinu života strávil v psychiatrické léčebně. Tam si vytvořil alternativní existenci, v níž se on sám stal stvořitelem světa. Vybájil si osobní mytologii, ve které sehrával role dobyvatelů, vítězů nebo naopak těch nejubožejších a poražených. Vymyslel si celou historii světa, metrický systém, geografii, vybájil si celý svět, který fungoval podle jeho představ a v němž byl šťastný. Konstrukce paralelních světů je pro mnoho tvůrců art brut charakteristická. Jednou z nich je i Aloïse Corbaz, což je autorka, která pracovala jako hospodyně na dvoře císaře Viléma II., do kterého se vášnivě zamilovala. Neopětovaná láska byla u ní pravděpodobně spouštěčem psychózy. Když zemřela, Jean Dubuffet napsal její psychiatričce kondolenční dopis, kde vyjádřil názor, že Aloïse vlastně vůbec nebyla nemocná. Tvrdil, že se utekla do azylu, aby nemusela být konfrontována s všední realitou. Byl přesvědčen, že v ústavu jen hledala klid k tomu, aby mohla prožít příběh své lásky. Začala tam malovat obrazy plné princezen, careven, kněžen apod., kterým u nohou leží milující císař. Prožila si svůj vysněný osud ve své tvorbě. Podobný případ nalezneme i mezi autory českého art brut, například u Františky Kudelové. Když Františce zemřel snoubenec, uchýlila se do kláštera. Tam se ale nepohodla se sestrou představenou, a tak se přesunula do kroměřížské psychiatrické léčebny. Ti, kteří si ji pamatují, tvrdí, že byla nejspíš v pořádku, jen se jí nechtělo žít venku.
Do sbírek art brut jsou řazena také díla spiritistů. Co to vlastně znamená, když se o někom řekne, že je spiritista?
Spiritistické hnutí vzniklo v Americe. Ve druhé polovině 19. století se dostalo přes Německo do Čech. Od začátku se u nás etablovalo jako protest proti katolické církvi. Nejvíce jím byli ovlivněni lidé, kteří žili v horských oblastech, v Podkrkonoší, ve Slezsku a na Moravě. Má to svou historickou příčinu, obzvlášť v Krkonoších. Tam se totiž již staletí předtím uchylovali odpadlíci od církve. Byl to tedy takový rebelský kraj. Druhý důvod byl podle mě prozaický – mají tam velmi dlouhé zimy. Spiritistická seance pro ně znamenala mimo jiné zajímavé zpestření ponurých večerů. Nechci to ale zlehčovat – spiritismus měl hluboký duchovní rozměr a jeho kulturně historický dopad je dosud nedoceněný. Spiritistická seance byla kolektivní. Lidé se scházeli a vyvolávali duše mrtvých za pomoci hýbacích stolečků, tabulek a jiných prostředků. Nejdůležitějšími účastníky byla média – hypersenzitivní osoby, u kterých byly rozpoznány nějaké zvláštní schopnosti. Skrze ně promlouvaly duše mrtvých, a to někdy přímo jejich hlasem, nebo tak, že média zapisovala a zakreslovala, co jim duše diktovaly. Právě tyto medijní kresby a zápisy nás z hlediska art brut zajímají. Média během tranzu často užívala vlastní spiritistické písmo. Když se pak vrátila zpět do normálního stavu, nebyla schopna po sobě ono neznámé písmo přečíst. To platí i pro výtvarné schopnosti. V bdělém stavu ti lidé většinou nebyli schopni nakreslit ani kočku, přestože v transu vytvářeli dokonalé tvary. S trochou nadsázky lze tvrdit, že trans je zážitek, který prožívá také spousta profesionálních výtvarníků. Tedy alespoň těch, kteří netvoří proto, že je nutné dodělat zakázku, ale z nějaké vnitřní potřeby. Tito lidé také znají tvůrčí vytržení a prožívají situace, kdy se zapomenou najíst nebo několik dní nespí. Situace, kdy obraz prostě potřebují dodělat, protože „to“ právě mají v hlavě. Neviděla bych v tom tedy nic zas tak nadpřirozeného. A konec konců i moje babička říkala, byť nebyla spiritista: „Ono mě to žene!“ Dá se říct, že i ona tvořila v jakémsi zvláštním mimovědomém stavu. Začínala kreslit okolo čtvrté hodiny ranní, dokud rodina spala. Ty hlavní tvary, oblé, organické a tolik podobné spiritistickým kresbám, ty vznikaly právě v tomto stavu polobdění či polosnění.
Dá se nějak specifikovat výtvarný projev spiritistů?
Spiritistická kresba je často úplně automatická a zároveň přesná a dokonalá. Spiritisté neskicují ani negumují. Typické je, že se nepovažují za autory díla. Například slezský spiritista Josef Kotzian podepisoval své kresby jménem ducha, který prostřednictvím něj tvořil – „Solferino“. Podle svědectví pamětníků se vůbec nedíval na to, co kreslí, a ruka mu jezdila po papíře úplně sama. Během kreslení prý klidně vedl rozhovor se svým přítelem a ty dokonalé tvary vznikaly jakoby mimovolně.
Změnilo art brut nějakým způsobem Váš život?
Díky tomu, že se zajímám o art brut, jsem začala věci posuzovat jinak. To je pro mě to největší obohacení. Minimálně jsem změnila názor na to, co je a co není šílenství. A hlavně jsem se velmi rychle naučila nevnímat duševní nemoc jako něco znehodnocujícího, ale jako obrovský zdroj poznání. Ovšem za předpokladu, že člověk svoji nemoc „ustojí“. Duševně nemocní získávají přístup k něčemu, k čemu jiní nemůžou. U řady lidí psychická nemoc odblokuje všechny kulturní a civilizační nánosy a oni se pak prostřednictvím své tvorby dostávají k tomu základnímu tajemství, ke kterému se jiným způsobem vydávají spiritisté. Je to jen jiná přístupová cesta ke stejnému zdroji imaginace, kreativity nebo světu idejí, který je pro normální lidi nespatřitelný. Spousta tvůrců art brut se dostala k jakémusi rezervoáru obrazů, které jako by byly společné všem lidem napříč kulturou, vzděláním, pohlavím či vyznáním. Jako by pronikli k tomu, co původem český psychiatr Stanislav Grof nazývá transpersonální sférou, kde jsou uchovávány informace nejen z osobnostní historie jedince, nejen z historie národa a rasy, nejen z paměti lidstva jako takového, ale až ze samotného vzniku světa.
