V minulých deseti letech vytvořila Sylvie spoustu obrazů a kreseb. V různých pražských galeriích a kavárnách měla přibližně dvanáct větších výstav.Řada jejich děl našla i své kupce. Silvii zatím chybí vlastní ateliér a stálé prodejní místo. Živí se hlavně výukou angličtiny, ale raději by – třeba i za méně peněz – prodávala lidem své malby a kresby. Malování je pro ni psychický proces podobný snění.
Malovat obraz je jako mít sen
„Malování uvolňuje. Je to, jako když se vám něco zdá. Když maluju třeba dvě hodiny a nemusím u toho stát, cítím se odpočinutá, jako kdybych se vyspala. Dá se to přirovnat k situaci, kdy máte v hlavě filmové plátno, na kterém se odehrají děje, které se potřebují odehrát. Když tenhle souboj barev a tvarů dopadne dobře a vytvoříte obraz, můžete se na něj za nějaký čas podívat a zažít to znovu,“ vysvětluje Silvie. S každým svým obrazem má spojeny konkrétní vzpomínky a emoce. „Když se na obraz podívám, vzpomenu si na denní dobu a na náladu, ve které jsem malovala, a co jsem tu dobu prožívala. To všechno se ve mně odehraje,“ říká Silvie. Při malování se podle ní všichni skuteční malíři dostávají do jakéhosi transu, během něhož čas běží úplně jinak a čtyři hodiny utečou jako deset minut.“ Člověka s obrazem něco propojí. Je to, jako když vámi protéká potok, ta voda vás očistí. Když obraz domalujete, narodíte se na nové zemi,“ tvrdí Silvie a vybízí: „Zkuste to.“Mongolský kočovný život v textilu
Před několika lety se Sylvie vypravila na roční studijní pobyt do Mongolska. Vinou zdravotních potíží se však musela po půl roce vrátit zpět do České republiky. Šest měsíců, které v Mongolsku strávila ji ale velmi silně ovlivnilo a odvezla si odtamtud spoustu zážitků. „Byla tam strašná zima, okna jsme měli zalepená izolepou, vařič na pokoji, lednička žádná. Životní podmínky jsou tam opravdu hodně drsný,“ vysvětluje Silvie.Přesto, že v Mongolsku není možné volně cestovat, projela celou poušť Gobi. Viděla, jak lidé v téhle zemi žijí, a měla příležitost pochopit jejich tradice. Mongolové jsou kočovný národ, takže je pro ně důležitý textil. Všechno mají z textilu. Spí na něm, bydlí v něm, jejich sedla jsou vyrobena z textilu a i obrazy mají textilní. Buď malují na plátno, nebo dělají obrázky sešívané z barevných látek. V Ulánbátaru je celé muzeum textilních výrobků, jsou tam nádherné obrazy v přírodních barvách, vytvořené mongolskou technikou našívání pestrých látek, které se na obraze barevně sladí. Někdy je navíc vyšívají perličkami nebo korálky,“ říká Silvie.
Když šamani malují
Velkou pozornost Sylvie věnovala základu mongolské lidové kultury – šamanismu. „Psala jsem postupovou práci o šamanismu, ve které jsem se zabývala výtvarnými projevy šamanů, ne těmi léčitelskými.Šaman je člověk, který v komunitě něčím vyniká. Buď je to léčitel, nebo umělec – výtvarník nebo hudebník. Šamani jsou velmi dobří malíři, převzali tibetskou kulturu. Používají přírodní barvy. Nejčastěji malují bódhisattvu a další buddhistické svaté. Silvie tvrdí, že za komunismu spousta lidí z Mongolska studovala na českých textilních školách. Dodnes Mongolové studují v Česku na Akademii výtvarných umění. Každý pátý Mongol prý díky tomu mluví česky.Indiáni pocházejí z Mongolska
Studium mongolistiky i seznámení s Mongolskem a jeho kulturou mělo velký význam pro rozvíjení Silviina talentu. „Studovala jsem překladatelství mongolských pohádek a k tomu se hodí ilustrace. Proto jsem na škole hodně malovala a ilustrovala jsem si i diplomku. Srovnávala jsem pohádky Indiánů a mytologii Mongolů. Je to velice zajímavé, protože Indiáni pocházejí z Mongolska, přešli Beringovou úžinou do Ameriky, ale tím, jak se v Americe vyvíjela situace jinak než v Mongolsku, pozměnila se jejich původní mytologie,“ vysvětluje Silvie. Díky vstřícnosti a pochopení na mongolistice mohla Silvie zpracovat svoji diplomovou práci originálním způsobem. Jejím základem byly překlady mongolských pohádek a básní. „Překládala jsem text a současně jsem k tomu malovala a kreslila mongolsko-indiánské totemy. Text a obraz byly spolu tak propojené, že mi úplně splývaly. Takhle intenzivně jsem potom už nikdy na ničem nepracovala,“ konstatuje Silvie. Při téhle práci Silvie pochopila, proč jí vždycky lákaly ilustrované knihy. „Žasla jsem, kolik toho mají text a obraz společného. Ilustrátor musí knihu prožít, představit si, co čte. Musí si to vyzkoušet, a pokud možno, seznámit se i s autorem knihy. Malba je velmi hlubinná záležitost. Malíři jsou většinou lidé, kteří se zajímají o psychologii, astrologii a podobné věci,“ tvrdí Silvie.Hýřilo to představami, sny, mýty a symboly
V další části diplomové práce psala Silvie k překladům pohádek odborné komentáře, ale nepoužívala přitom jazyk literární vědy. „Dovolili mi vyjadřovat se úplně volně a básnicky. Psala jsem básnivým jazykem z přelomu století. Skoro mě podezřívali, že napodobuju Zeyera, protože píšu tak květnatě,“ směje se Silvie. Takhle básnivě psal podle ní i Jung, jehož knížku o mandalách četla. „Měl obrazové vidiny a pracoval s pacienty na mandalách přesně tak, jak jsem pracovala já,“ tvrdí Silvie. Bez velkorysého přístupu učitelů na mongolistice by to ovšem nebylo možné. „Vedoucí diplomového semináře Alena Oberfalzerová mě podržela. Chodila na moje výstavy a to, co jsem psala, jí jako psycholožku velmi zajímalo. V diplomce jsem se zabývala také psychologií, doprovodný teoretický text se týkal i snů, mýtů a symbolů. Hýřilo to představami, symboly, fantazií. Především slovo fantazie se tam objevovalo velmi často, protože ilustrátor potřebuje fantazii. Je první, kdo si text představí, a ovlivní tím všechny další lidi. Zrovna tak jako překladatel, který si musí představit slova,“ říká Silvie. V době, kdy psala svoji diplomovou práci, docházela na arteterapie do ondřejovského Denního psychiatrického sanatoria.Spolehněte se na intuici a malujte
Co je člověk schopen namalovat, to je schopen prožít – podle této zásady přistupoval podle Silvie k arteterapiím primář sanatoria MUDr. Martin Jarolímek. Silvii tato metoda velmi vyhovovala. „Výtvarnému vyjádření dávám přednost před slovním, protože je barvitější, bohatší. Slova si, až na nějakého Morgensteina, lidé nevymýšlejí. Když malujete obraz, musíte vymyslet úplně všechno – každý tah, každou plochu a její barvu, každý tvar a jeho umístění, každou čáru, to všechno vymýšlíte. Když se nad tím zamyslíte, tak člověk žasne, že může vůbec všechno namalovat, protože je to tak strašně složité. Musí ho vést intuice a nějaké pravzory. Když se tahle pravidla, která máme vrozená, rozvíjejí, tak někteří malíři dokážou namalovat úžasné věci,“ říká Silvie.Mezi Silviiny oblíbené malíře patří například německý expresionista Emil Nolde. „Používal syté barvy a maloval úplně nezkroceně. Vrhal to všechno na obraz, nehrál si na nějaké stínování a perspektivu. Bylo to všechno přřesně tak, jak má být. Dokonalá kompozice, zářivé barvy. Jsou to úplně snové představy, přesně jako to vidíte ve snu,“ vyjadřuje svoje nadšení Silvie. S jeho obrazy a s díly dalších expresionistů ji seznámil akademický malíř Jaroslav Klát ze školy uměleckého designu v pražských Čakovicích, ke kterému začala v návaznosti na arteterapii docházet na kurzy malby.
„Zaplatila jsem si půlroční možnost docházet do ateliéru Užitá malba. Za tu dobu jsem nakreslela tři plátna a spoustu kreseb. Jaroslav Klát byl úžasný učitel. Každý učitel je jinak založený a objeví ve vás něco jiného. Proto je dobré učitele měnit, a když potkáte toho pravého, tak u něj zůstat,“ radí Silvie.
Josef Gabriel
