zdroj: http://www.tendreams.org/carrington.htm Leonora Carrington se narodila se do rodiny patřící k horní vrstvě v Lancashire (Anglie). Leonora zakusila již ve velmi raném věku nespravedlnost společnosti. Vzhledem k tomu že její rodiče byli oba velmi přísní katolíci, posílali ji z kláštera do kláštera a posléze do internátní školy. Nakonec po mnoha protestech a opakovaných vyloučení ze školy se jí podařilo přesvědčit rodiče, aby ji nechali studovat umění na  Akademii Amédéa Ozenfanta  v Londýně. Tam žila na skromného důchodu od své rodiny a etablovala se jako malířka a spisovatelka.

Max Ernst

V roce 1937 se setkává s Maxem Ernstem v Londýně. Pár žil společně až do vypuknutí druhé světové války, kdy byl Ernst zajat jako nepřátelský cizinec. Práce Leonory Carrington se během tohoto období pohybuje od témat dětství plné kouzelných ptáků a zvířat  až po vyspělé umění založené na keltské mytologii a alchymii. Je to umění plné citlivosti, halucinací a magie.

V období druhé světové války Leonora nesmírně trpěla z důvodu uvěznění Maxe Ernsta v koncentračním táboře. Ve skutečnosti měla však duševní poruchu. V létě roku 1940 byla hospitalizována (zásahem její rodiny)  v sanatoriu pro duševně choré ve španělském Santanderu a dostávala cardiazol – lék vyvolávající silné šoky. Své zkušenosti s duševním zhroucením popisuje ve své nejosobitější knížce En bas (Dole) z roku 1943.Toto ojedinělé vyprávění o propuknuvší duševní chorobě bylo napsáno v jakémsi lucidním stavu – ve stavu ještě vratké rovnováhy tři roky po hospitalizaci:

Dole

“Nazítří ráno nám učitelka ze školy předala dokumenty opatřené radničními kolky. Catherine připravila auto. Veškerá moje vůle se upínala k tomuto odjezdu. Spěchala jsem na své přátele. Strkala jsem Catherine k autu a ta se chopila volantu. Posadila jsem se mezi ni a Michela. Vůz se rozjel. Měla jsem důvěru v úspěch cesty, ale trpěla jsem strašnou úzkostí, protože jsem očekávala obtíže, které se mi zdály nevyhnutelné. Jeli jsme normálně, když tu náhle, dvacet kilometrů za Saint-Martinem, se vůz zastavil, brzdy zadřené.Slyšela jsem Catherine, jak říká: „ Brzdy jsou zadřené.“ „Zadřené!“Já také byla zadřená v sobě samé silami neznámými mé vědomé vůli a byla jsem si jista že moc mé úzkosti měla přímý vliv na mechanismus auta, že ho ochromila. Byla to první chvíle, kdy jsem se identifikovala se světem mimo své tělo. Byla jsem automobilem. Vůz se zadřel kvůli mně, protože já sama jsem byla zadřená mezi Saint Martinem a Španělskem. Byla jsem zděšena svou mocí.“
(Dole,1997, str. 17, 18 – české vydání).

„Když jsme přijely do Madridu, ubytovaly jsme se vedle nádraží v hotelu International a později ho opustily a odešly do hotelu Roma. V hotelu International jsme první večer večeřely na střeše – být na střeše pro mne odpovídalo hluboké nutnosti, protože jsem se tam nacházela ve stavu euforie. V politickém zmatku a příšerném vedru jsem se přesvědčila, že Madrid je žaludkem světa a že já jsem pověřena tento zažívací orgán vyléčit. Myslela jsem si, že všechna úzkost se ve mně nahromadila proto, aby se konečně rozplynula, a to mi vysvětlovalo sílu mých pocitů. Cítila jsem se schopná nést tuto strašlivou tíhu a vytěžit z ní řešení pro svět. Úplavice, kterou jsem ihned potom dostala, byla jen nemocí Madridu, realizovanou v mých střevech.“
(Dole, 1997, str. 23 – české vydání)

„Jednou večer, poté, co jsem roztrhala v ulicích značné množství novin, které se mi jevily jako nový prostředek van Ghentova hypnotismu, jsem se ocitla přede dveřmi hotelu, kde jsem plakala při pohledu na spoutané město pode mnou, které jsem měla osvobodit. Sestoupila jsem do pokoje Catherine a snažně ji prosila, aby se podívala na můj obličej. Řekla jsem jí: „Nevidíš, že je přesným zobrazením světa?“ Nechtěla mne pochopit a vyhnala mě. Když jsem sestoupila do vestibulu hotelu, našla jsem uprostřed ostatních osob van Ghenta a jeho syna, kteří mě nařkli z šílenství, z obscenity atd., bezpochyby zděšeni mým odpoledním činem s novinami. Vyrazila jsem tedy a běžela až do veřejného parku, kde jsem si nějakou chvíli, k velkému překvapení kolemjdoucích, hrála v trávě. Jeden důstojník z „Falangy“ mě dovedl do hotelu, kde jsem strávila noc tím, že jsem se znovu a znovu koupala ve studené vodě.“
(Dole, 1997, str. 26 – české vydání)

„Když jsem se posadila s ostatními lidmi ke stolu v hotelu Roma, slyšela jsem chvění bytostí stejně zřetelně jako hlasů – v každém jednotlivém chvění jsem rozpoznávala postoj každého k životu, stupeň jeho moci a jeho dobro či zlo ve vztahu ke mně. Nebylo již nutné překládat zvuky, fyzické dotyky či pocity do racionálních termínů nebo slov. Rozuměla jsem každému jazyku v jeho vlastní oblasti: zvuky, pocity, barvy, tvary atd., to vše ve mně nalézalo svého odpovídajícího dvojníka a dávalo mi přesnou odpoveď. Jakmile jsem zaslechla chvění, otočená zády ke dveřím, věděla jsem přesně, zda Catherine, Michel, van Ghent nebo jeho syn vešli do jídelny. Při pohledu do očí jsem rozeznávala pány a otroky a (vzácně) i svobodné lidi.
V té chvíli jsem se zbožňovala, zbožňovala jsem se, protože jsem se cítila celistvou – byla jsem vším, vše bylo mnou – radovala jsem se, že se mé oči zázrakem staly slunečními soustavami, ozářenými svým vlastním světlem, mé pohyby prostorným a svobodným tancem, v němž každé gesto vše ideálně odráželo, tancem zřetelným a věrným…“
(Dole, 1997, str. 32, 33 – české vydání)

New York a Mexico                                                          

V roce 1940 se Leonora schází s Maxem Ernstem, ale on byl již přítelem Peggy Guggenheim. Bohužel ztráta milované osoby a odraz těchto událostí zanechaly nesmazatelnou stopu v práci Leonory v letech 1940-1944.
Leonora Carrington žila po válce v New Yorku a pak se přestěhovala do Mexika. V Mexiku si později vzala Chiqui Weisze – maďarského přistěhovalce. Měli dva syny: Gabriela Weisze (intelektuál a básník) a Pabla Weisze (surrealistický umělec a lékař).
Leonora Carrington napsala nesčetné množství článků, románů, esejí a básní. Vytvořila celou řadu obrazů, plastik, koláží a mnoho tapiserií. Natočila také několik veřejných vystoupení.

Leonora zemřela v Mexico City ve středu 25. května 2011 - byla jedním z posledních žijících surrealistických malířů své doby.

---

Leonora Carrington

Ta cupitavá polonahá krása
a bolest rozměrného přikování k žalu
uprostřed spirál je mi tak blahosklonně
můj dům je přízrak uprostřed bezčasí
jsem tolik bezvlasá uprostřed nepokojů
jsem inscenace krutosti uprostřed pofiderních bojů
a království mám plné běloskvoucích panen
ach -  země moje – jak jsi nesmírná
chlapečci v střapcích na temném poli stojí
a zástup myší bojí se tančit polonézu
já přemýšlím kam roztouženě vlezu
zřejmě někam za hromadu chvojí
kde pruhovaný kočkokůň mně dozajista počká
ach -  to jsem já třepetavá vločka
sama uprostřed tuctu rabínů i kněží
had obtočí mé ustrojení stěží
(sněží)
kromobyčejnost je těžká
pod kostkovaným šátkem zvířátko se chvěje
(daleko do naděje)
daleko k úpatí věže z kamenů a kostí
špidlatý nářek co se nebe zhostí
a v dálce vidět potemnělou noru
která chce lapit křehkou Leonoru.

(jak)
Odkazy:

http://www.tendreams.org/carrington.htm
http://themysteriousdomain.webs.com/leonoracarrington.htm