Kdy jsi začal intenzivně
tvořit?Na gymplu. Člověk se tak různě rozjíždí a já jsem začal získávat první zkušenosti s různými látkami. Od alkoholu po LSD. Měl jsem možná ideální představy, že skrz užívání téhle látky jsem na dobré cestě, že je to klíč... Nikdy jsem se nepovažoval za feťáka, ale divil jsem se tomu, že lidé okolo nepoužívají podobné prostředky, aby se dozvěděli víc o tom, co se na tomhle světě děje.
A byl to pro tebe skutečně klíč k tvořivosti?
Já jsem tomu naprosto propadl, zaujalo mě to natolik, že jsem tuhle látku užíval velice často a to navíc ve věku, kdy jsem byl prakticky ještě dítě, bylo mi patnáct let, to ještě psychika není systematizovaná. Začal jsem pohrdlivě vnímat faleš a masky světa okolo sebe, měl jsem pocit, že je to všechno hra a že je ještě něco pod tím, že to vše je jakési zvláštní divadlo. Asi po dvou měsících jsem zjistil, že tu hru a falešnost, masku nebo divadlo hraju především já sám. Tomu se říká „bad trip“. Byla to drsná zkušenost, kdy jsem se dostal do takových stavů, které se pro člověka neznalého těchhle tvrdších látek nedají k ničemu přirovnat. Z toho posledního tripu v roce 1999 jsem se už nevrátil. Předtím jsem se vždy probudil a skoro i zapomněl, co bylo včera, ale tehdy jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem na tripu dál. Sice ne už v takové míře, ale v tom světě jsem už zůstal nějak zakletý nebo uvězněný.
Co to s tebou udělalo?
Rozvinula se u mě potřeba kreativity. Od šestnáctého roku života jsem ze sebe začal chrlit prakticky nekonečné inspirativní proudy obrazů. Měly různou formu, nebyl jsem ještě nijak vyhraněný, nicméně už tehdy jsem měl svůj rukopis. Začal jsem k umění přistupovat hodně poctivě, pracoval jsem na své technice a například kopíroval staré mistry. Četl jsem knihy citátů, začaly mě zajímat jednoduché glosy filozofického charakteru, těmi jsem kresby doplňoval. Kreslil jsem tenkou černou fixou a vybarvoval. Tohohle rukopisu jsem se držel delší dobu, ale nakonec jsem ho opustil. Měl jsem dojem, že je vyčerpaný.
A ten bad trip? Mělo to nějaké pokračování?
V šestnácti jsem kontaktoval Drop In. Poslali mě k jednomu doktorovi v Thomayerově nemocnici a já jsem se toho úplně vyděsil, že budu v nemocnici a že se to všichni dozvědí, že budu potrestán a nebudu chodit do školy. Celých pět let jsem doufal, že se to samo vyřeší, že ty schizofrenní stavy nějak pominou, ale právě naopak, začaly se na to nabalovat další problémy. Nebyl jsem se schopen naplno sociálně integrovat, nebo tu byla vůbec tíže prožívání, celé ty roky jsem silou vůle táhl své tělo a svou duši, až mi došly síly, zhroutil jsem se a pokusil se o sebevraždu. Od těch jednadvaceti let mám kontakt s psychiatrií. Byl jsem poprvé hospitalizován.
Myslíš, že tvá osobnost díky psychickým potížím nějak vyzrála?
To zavání až nějakou esoterií nebo monumentálními prohlášeními, že utrpením se člověk prohlubuje, což je asi pravda, a člověk se dostává do takových stavů a hlubin, kam se běžný člověk nedostane. A pokud se mu podaří seskládat a podat o tom zprávu, tak ta zpráva samozřejmě nebude povrchní.
Jak se ti podařilo absolvovat AVU?
Mám-li být upřímný, akademie není běžná škola, platí tam jiná pravidla než u klasických vysokých škol, jako je ekonomka, práva nebo elektrofakulta, kde se do prvního ročníku přijme tisíc lidí a na konci prváku se jich pět set vyhodí, až se jich zhruba tři sta dohrabe k diplomce. Na AVU je to naopak, tam je extrémně náročné se dostat, síto přijetí je velmi husté, ale není to nemožné, když tím člověk žije a věří tomu, tak se mu to dřív nebo později podaří. Existují ale i výjimky. Jan Zrzavý, dnes z odstupu eso české výtvarné scény 20. století, a u přijímaček s ním vymetli asi čtyřikrát a nikdy se na akademii nedostal. No, tak já jsem tím sítem prošel. Dnes jsou tam podmínky takové, že pokud člověk sám neodejde, nesetkal jsem se s tím, že by odtamtud někoho vyrazili. Může se stát, že někomu dojde dech, třeba ve druháku... Tobě ale dech nedošel… No ano, jenže mně nedošel dech doteď, i když musím přiznat, že jsem během studií zažil několik tvůrčích krizí a vyhoření. To hodně souviselo s tím, že když žijete v reálném světě a máte reálné povinnosti, je pro vás tvoření svátkem. Na akademii se můžete věnovat jen tvorbě. V prváku to bylo úžasné Fakt, že jsem na té škole, to byl můj sen. Já jsem se tak těšil do ateliéru, že jsem ze zastávky běžel, abych už tam byl. Ale asi po půl roce se mi stalo, že jsem z hlediska tvorby opravdu vyhořel. Myslím, že jsem tam měl asi dvě nebo tři takovéhle etapy a setkal jsem se s tím vlastně poprvé. Dřív jsem ani nevnímal, že jsou období, kdy netvořím. Na škole, kde neděláte nic jiného, to vnímáte o to víc. Najednou zjistíte, že dva měsíce neděláte nic jiného, než že koukáte do zdi.
Byla to dobrá zkušenost pro budoucnost, protože jsem si uvědomil, že je třeba přijímat stejně jako něco ze sebe vydávat. Přestal jsem se bránit naprosto prozaickým pracovním zkušenostem, a co ke mně přišlo, to jsem vzal. Zjišťuji, že je potřeba, abych intelektuální, citové nebo vzdušné záležitosti vyvažo- val něčím fyzickým, syrovým, v dobrém slova smyslu přízemním, něčím, co člověka obohatí a dá mu to impuls do další výtvarné práce. Proč nejít do supermarketu rovnat do regálů, proč nesázet stromy? Ostatně už jenom kvůli tomu, že už nemám žádné peníze.
Jak jsi došel ke koncepci poslední výstavy na Staroměstské radnici?
Původně jsem nechtěl na radnici prezentovat kresby z doby studií. Chtěl jsem vystavit své práce novější a otázka byla, jak zaplnit prostor prací, kterou jsem udělal za jeden rok. Cyklus černobílých tužkových kreseb Román, kterej sem napsal byl můj první záchytný bod. Vzniklo jich tolik, že by se tam ani nevešly. Poslední kapitola románu se jmenuje Láska.
Láska, to je naděje nebo realita?
Asi v září loňského roku vznikla poslední kresba, která jediná tvoří kapitolu s názvem Láska. Ta kresba je mimochodem zajímavá tím, že jiné jsem dělal poměrně rychle, pracoval jsem na nich dvacet minut, hodinu. Na té poslední jsem pracoval týden. Není to poznat, ale dělal jsem na ní nejdéle ve svém životě. Já myslím, že mě to napadlo v mánii: kapitola osmá, Láska, už nevím proč... Ta kresba se nejmenuje Láska, ale Hledal sem všude a našel Tebe. Je tam k tomu komiksová bublinka, kde panelák říká: SAMOZŘEJMĚ ŽE SVĚT STVOŘIL BŮH, KDO JINEJ? Jsou tam tři archetypální bytosti, které troubí, a žena, která se řítí do propasti a kanou z ní slzy na sídliště. Vlastně sám nechápu celý obsah té kresby. Vznikla naprosto automaticky.
Co dalšího vystavuješ?
Druhá linie vznikla vloni v létě. Začal jsem chodit do města a do přírody, do hospody s akvarelovým skicákem a chtěl jsem dělat normální studie. Nejdřív jsem je chtěl dělat barevně, ale po nějakých prvních dvou stránkách jsem intuitivně začal používat červenou barvu. Přistupuji k tomu pečlivě, chtěl jsem si prohloubit techniku. Kreslím to, co vidím, studuji realitu, zkouším malovat prostor. Zvládnout prostor, zvládnout zkratky… Najednou se ukázalo, že pracuji jakoby na dvou frontách, těch skicáků jsem pomaloval pět. To byl další materiál pro výstavu.
Jaká byla třetí koncepční linie?
V září loňského roku přišel impuls, který byl hodně živelný, jakési vnuknutí. Jel jsem do Kutné Hory na výstavu Jagellonců a vstoupil jsem tam a během pěti minut mi začalo hučet v hlavě, a tak jsem zdrhnul a v takovém polosnu jsem chodil po městě a z hlavy jsem si kreslil mapu výstavy a během těch dvou hodin jsem vytvořil do notýsku ucelenou koncepci. Změnila se, neboť jsem se rozhodl, že použiji i starší práce, tím se to přiblížilo i tomu názvu Život a dílo. Pointou téhle třetí fáze bylo, že jsem se tam snažil propojit několik různých fenoménů: otázku peněz, otázku „čistokrevného umění“, otázku komerčního umění, problematiku kýče... Teď mám pocit, jako bych si už na to nedokázal vzpomenout, jako by to už ve mně nebylo živé. Z toho všeho však ten konečný tvar výstavy vytryskl. Zatímco do té doby jsem měl zkušenosti jen s psychickými potížemi depresivního charakteru, okolo září října 2012 se u mě poprvé v životě rozjela těžká mánie.
Svůj poměrně velký byt jsem začal pomalovávat různými rovnicemi, grafy a nákresy, šest nocí jsem nemohl spát, až ten sedmý den jsem byl úplně vyřízený a de facto jsem u sebe doma vytvořil skicu své výstavy na Staroměstské radnici. Když se člověk dostane do toho manického stavu, tak ten první, druhý den mu mozek skutečně frčí na sto padesát procent, takže když máte IQ 120, tak vám to najednou frčí na úrovni geniality, ovšem když sedm dnů a nocí nespíte, tak už jen z prostého důvodu, že jste unavení, máte IQ tak 20, možná menší než pes. Tu sedmou noc jsem začal bloudit ve svém vlastním bytě, nebyl jsem schopný třeba zavřít skříňku. Pokoušel jsem se o to patnáct minut a nedošlo mi, že je tam vzpříčený hrnec, zoufale jsem do toho kopnul, vůbec jsem to nepochopil. Skrze rovnice, které jsem počítal po těch zdech, jsem dostal pocit, že se mi rozzářilo celé tělo, že svítím, jsem celý bílý nebo prozářený a ze všech těch úvah, co jsem po bytě maloval, po všech konceptech, které jsem se snažil vymyslet, mi na konci té rovnice vyšlo, že jsem Ježíš Kristus. Říkal jsem si, to mám na tu radnici přijít v sandálech a bílém rouchu? Přece jenom neztratil jsem úplně soudnost, nešel jsem na Anděl hlásat Pravdu s velkým P, ale rychle jsem běžel za svým psychiatrem. Snažili jsme se to ještě vyžehlit nějakými uklidňováky, ale znovu jsem se rozjel a skončil hospitalizovaný.
Podepsala se tahle mánie nějak na přípravě výstavy?
Vystavil jsem svou mikrovlnnou troubu ve formě koncentráku, na ústředním topení tam visel můj župan se symbolem SS a hákovým křížem. Vím, že to může působit provokativním dojmem nebo až nebezpečně, na druhou stranu myslím, že to není žádná avantgarda, jak se vyjádřila jedna novinářka na vernisáži. To, že se v umění objeví hákový kříž, není nic nového. Ten župan odkazuje na můj pobyt na psychiatrii, na neklidu, kde jsem strávil prvních pět dnů, je to odkaz na můj osobní mýtus, můj život, který je součástí názvu výstavy. Do blázince jsem se dostavil sice psychicky rozsekaný, ale dobře ustrojený a z nějakého důvodu mi vyhodili ponožky. Dožadoval jsem se tři dny, aby mi dali aspoň nějaké erární, protože jsem háklivý na angíny a říkal jsem si, tak tady v tom pekle ještě dostat angínu, to by byl průser. Z nějakého důvodu, který doteď nechápu, mi nevyhověli. Třetí den mi byla taková zima, že jsem si na záchodě udělal ponožky z hajzlpapíru a v nich jsem strčil nohy do pantoflí. Začal jsem mít poetické představy, nějak se mi to spojilo a já si začal připadat jak esesák u Stalingradu, kdy už je tam nezvládali letecky zásobovat a oni mrzli obklíčeni ze všech stran. Tak jsem si na erární zelené kalhoty, které mi dali, nakreslil SS a hákový kříž a šel jsem se s tím ukázat na sesternu. To se jim dost nelíbilo. To mě překvapilo. Uvědomil jsem si, že ani v blázinci se člověk nemůže chovat jako blázen. Uvědomil jsem si, že jediné místo, kde se můžu chovat takhle přirozeně, i když vím, že je to na hraně, je u mě doma nebo v galerii.
Na výstavě se objevily i tvoje básně. Proč?
V psaní se necítím tak jistě jako v kresbě, ale přesto mě vtahuje. Jak jsem v září začal psát, tak z toho vznikla několikastránková skladba, která souvisela s rozjetím mé mánie. Najednou se mi otevřel neskutečný průzor inspirace, té tvůrčí energie bylo tolik, že mi to úplně rozšrotovalo hlavu a první dvě stránky tohoto automatického textu psaného na stroji tekly jedním proudem. U třetí stránky se tam zničehonic začal dostávat rytmus a začalo se to samo od sebe veršovat. Pak mi z toho hráblo a skončil jsem v Bohnicích. Nicméně někdy okolo Vánoc se ty básně ke mně vrátily a začaly mít přesně podobu mých kreseb v tom smyslu, že kresby tvořím tak, že mám jednoduše vnuknutí, jdu z koupelny do obýváku a najednou mám v hlavě kresbu a jen ji nakreslím. Teď se mi to začalo stávat i s básněmi, najednou se mi narodí dva řádky, třetí, čtvrtý, pak si k tomu sednu, zbytek se doplní sám a je to hotové na jeden zátah. Jak je na tom finančně člověk, který úspěšně vystavuje v centru Prahy? Blbě, mám poslední tři tisíce korun a nevím, co budu dělat za týden. Má mi přijít deset tisíc za ilustrace. Budu teď muset hledat nějakou brigádu. V pozvánce jsem napsal, že výstava je prodejní, ale byla to samozřejmě ironie, většina těch věcí ani koupit nejde. Před vernisáží na tiskovce byl šílený kupec, který si chtěl hned koupit nějaké kresby a odnést si je, že mi dá prachy a já mu říkám: „Co blázníte? Vždyť ještě nezačala výstava, to mi tu musíte nechat!“ Odvolával se na mou profesorku Svobodovou, tak jsem mu to půjčil, vzal si asi třicet kreseb do hospody, že si je prohlédne. Slíbil mi, že je přinese na pátou hodinu, přišel až v půl šesté. Řekl jsem mu, ať je tam okamžitě dá, on mi říkal, že už má nějaké vybrané, že je má stranou. Tak jsem mu řekl: „Sakra, to tam musíte dát všechno!“ Říkal, že se ozve, zatím se neozval.
Jak si svých kreseb ceníš?
Je pro mě těžké převést hodnotu mých kreseb na peníze. Byl jsem osmkrát v blázinci. To, že jsem se dožil třicítky, je pro mě zázrak. Některé kresby mě skoro stály život. Má vám za takovou kresbu dát někdo do ruky dvě stě korun nebo kufřík s pěti sty tisíci? Přeháním, ale jakou to má hodnotu?
