Přejímám už pomalu názor, že celá moje diplomová práce byla jeden velký blábol. Přesto jsem ji tvořil za značného vypětí sil podle mě už ve stavu, který by bylo možné označit za chorobný. Bylo potřeba sdělit základní myšlenku, že každá myšlenka je už svým způsobem násilím na realitě, že nemá smysl nic sdělovat a že plynutí života se nemá podrobovat žádné kritice.
Co pro Vás znamená pojem "melancholie"? Máte vztah k dekadenci a symbolismu? Pokud ano - ke komu z dekadentů nejvíce?
Snažil jsem se Melancholii vyjmout z pojmových mřížek, bylo podle mě možné ji ukázat pouze příkladem. Kdekoliv už je nějaké vymezení, nebylo v mém chápání pro Melancholii žádné místo. Proto jsem v celé práci Melancholii nijak nedefinoval, v ideálním případě měla být zobrazena tím, jakým způsobem jsem psal a jaká jsem zobrazoval témata. Mám povšechný vztah k dekadenci a symbolismu, jako ostatně ke všemu. Kdysi jsem měl rád Huysmansův román Naruby.

Jak se melancholie promítá do Vaší umělecké práce?
Má umělecká práce má velmi bídný základ. Není v podstatě nic, co bych na poli umění dokázal nebo dokázat mohl. Proto se v donquijotském boji obracím i proti takovým přirozeným termínům, jako je umělecká práce. Namísto práce a činnosti se snažím projevovat jednáním, které je nezřetelné a nemá žádné jasně určitelné body. Mým nejvlastnějším výtvorem je mýtus zneuznaného umělce, který vytvářím celým svým bytím. Na této oddanosti představě je snad i něco melancholického. Kromě toho v povrchnější rovině může melancholicky působit ta neschopnost dotknout se reality, vyfotit skutečný akt, pomilovat skutečnou modelku. Všechno s čím pracuji, jsou už jen znaky, náznaky a odrazy. Tento velmi do sebe uzavřený postoj také může být příznakem melancholické zahloubanosti.
Napsal byste nám něco o Vašem vztahu k sadomasochismu - jak dalece se s ním ztotožňujete ve Vaší umělecké tvořivosti?
K sadomasochismu mám relativně vřelý letitý vztah, který přecházel od teoretické fascinace, k teoretickému přesycení a následné apatii. O praktických dopadech tohoto směru nebo hnutí nevím vůbec nic. V mé diplomové práci byl ale pojímán přeneseně, jako jakýsi vedlejší produkt znaků. Znak, který vždy vstupuje do komunikační hry, si vyžaduje, aby byl něčemu podřizován nebo aby se někdo podřizoval jemu. Oproti tomu znamení je skoro tajné a jen tušené a je světem znaků narušováno. Proto si myslím, že můj zájem o sadomasochismus je vlastně zájmem o fungování tohohle světa. Je to výstřední a vyšinutá logika, ale dejme tomu milostnému mučení žen se podobá mučení duše nejrůznějšími zákazy a předpisy. Sadomasochismus je také podle Wilhelma Steckela asketická tendence. V tomto smyslu se moje zdrženlivost od skutečného života, kterou projevuji focením monitoru počítače, jen zdvojuje, je-li na monitoru zobrazována neuspokojivá milostná praktika.
Popsal byste nám, jak Vaše umělecké počiny vznikají? Jak vzniká taková počítačová manipulace fotografie?
Nenazval bych to umělecké počiny, ale vzniká to tak, že fotím obrazovku televize nebo počítače přes igelit a výsledek pak manipuluju v programu Photoshop především za použití efektu křivky. Vzniká obrovské množství nepoužitelného materiálu a je to při pomalosti mého počítače skutečně zdlouhavé. Nicméně se mi líbí, když je počítač občas schopen dojít k přijatelným výsledkům. Je to tedy takové kutilství, které dobře zapadá jedině do kategorie art brut.
Oslovil Vás nějak blíže Friedrich Nietzsche či jiný významný filozof?
Nietzsche mě oslovil, v minulosti jsem o něm často přemýšlel, teď už ale přemýšlet nejsem schopen. Čím dál více mi připadá, že bych pro Nietzscheho byl velmi zavrženíhodným člověkem, především kvůli životnímu stylu. Jistě by považoval dotek lokte živé dívky za hodnotnější než je všechna má bezkrevná nostalgie.
Mohl byste nějak více definovat Váš pojem "hrubozrnného člověka"?
To bych se musel znovu podívat do své diplomové práce. Je to asi další z bludů. Pro mě bylo tehdy velmi těžké vůbec se jakkoli vyjádřit, připadalo mi, že abych vyjádřil tu myšlenku, kterou chci v práci mít, potřebuji sebrat obrovské množství energie. Vůbec jsem nespoléhal na pomoc druhých, byl jsem do sebe hodně uzavřený. Hrubozrnný člověk byl někdo, kdo tyto mé problémy nesdílí a není ochoten vnímat zoufalá znamení, která kolem sebe podprahově rozprašuju. Stalo se mi třeba, že jeden z profesorů vůbec nepochopil, že ve své seminární práci píšu o Dostojevském. S nechutí jsem si pak pročítal jeho doslovy, které mi připadaly vulgární. Byly na můj vkus moc přímočaré. Abych se vrátil k původní otázce: Hrubozrnný člověk je někdo, kdo není schopen vnímat jemné náznaky. Nedá se s ním srozumět znamením, ale pro komunikaci s ním je potřeba použít jasný a podle mého tehdejšího pohledu dost hrubý znak. Teď už těmto svým tehdejším názorům moc nerozumím, respektive je považuju za neplatné.
Jak vypadá takový "přímý útok na univerzitu" prostřednictvím diplomové práce? Dá se to blíže rozepsat?
Dá se říct, že energie, kterou jsem do práce vložil, byla nakonec dostatečná k tomu, aby mi umožnila se ze školy dostat. Jestli to bylo pro moje dobro, to už je věc druhá. Ve své práci jsem narušoval všechny dobře známé kategorie zdravého rozumu, takže neměla ani povinný úvod. Na to se nachytal můj oponent, který zdůraznil, že právě proto nemůže být práce přijata. Ptal jsem se potom u obhajoby, jestli jediný text, který mé práci odporuje, je školní řád. A protože byla tak vykloubená, nenašel se skutečně jiný vhodný protipól. Práci se mi tedy nakonec povedlo obhájit, ale nějak zvlášť pyšný na ni nejsem. Byl to také do značné míry herní text psaný ku příležitosti jeho vlastní obhajoby, práce sama o sobě nic neříká, ale přitom je rafinovanou, nebo jakoby rafinovanou symbolickou strukturou s 64 stranami a 64 poznámkami pod čarou. To je vlastně křížový odkaz na šachovnici, také šachovnici života.
Mohl byste nám citovat kousek z Vaší diplomové práce?
Mám pocit, že už jsem toho o ní řekl až dost.
Jakou univerzitu jste vlastně vystudoval a ve které době? Jaký obor?
Studoval jsem na FFUK obor Komparatistika, a to od roku 2001 do roku 2008. Někdy v roce 2003 jsem byl na krátkém studijním výletě na ekonomii na FSV, ale tuto školu jsem moc vážně nebral.
Zmínil jste se, že jste se jistou dobu považoval za Spasitele. Jaký to byl pocit? Dá se o tom něco více napsat?
Považoval jsem se za Spasitele asi jediný den, ale pořád mám občas sny, ve kterých v podobné roli vystupuju. Je to velmi příjemný pocit, kdy se člověk konečně cítí být sám sebou. Jindy jsem se také považoval za Antikrista, a to naopak bylo zneklidňující a bolestné. Když jsem se v psychotické atace považoval za Ježíše Krista, měl jsem rozdělené i ostatní role. Moje přítelkyně byla Salome, jeden z nejlepších přátel Jan Křtitel, druhý Jidáš, jedna bývalá spolužačka Panna Marie a podobně. Dokonce moje umírající babička byla apoštol Lukáš a nedivil bych se, kdyby maminka byla třeba svatý Tomáš Akvinský.
Napsal jste, že jste byl nebezpečný svému okolí - jakým způsobem kupříkladu? Zpracoval jste někdy toto téma ve svých uměleckých dílech?
Téma nebezpečnosti svému okolí není zrovna moje vlastní. Pan doktor Jarolímek mě označil za nebezpečného sobě i svému okolí, ale je to myslím spíš z roztěkanosti, kterou člověk v psychotickém stavu zažívá. Pobíhá tady a tuhle a je úplně bez náhledu, každou chvíli hrozí, že něco provede.
Děsí Vás nějaká barevnost? Jakou vazbu cítíte k jasné fialové barvě?
Z barev mě žádná neděsí a nemám k nim ani zvlášť osobní vztah. Mám rád černou, červenou a žlutou, fialová mi také nevadí, ale nikdy jsem o tom tak nepřemýšlel. Spíš se děsím různých čísel, ale nijak panicky, zvykám si už i na neoblíbenou dvojku.
Je Vám nějakým určitým způsobem blízký Man Ray?
Man Ray mi není blízký, ale možná bude, až se podívám na wikipedii na některá z jeho děl. Maji Teplice, odkud pocházíte, nějaký specifický výtvarný kolorit - pro Vás?
Pro mě určitě ne. Je to spíš paměťové místo. Mají pro mě kolorit také jako místo setkání Beethovena s Goethem. Mám rád některé zdejší ulice a prostitutky postávající na rohu. To už ale žertuju, je to docela pěkné a klidné město.
Máte vztah k funkcionalismu?
Jak by odpověděla moje přítelkyně Anička, já mám vztah hlavně ke kouření, jídlu a sexu. To poslední ovšem spíš teoreticky. Určitě se mi líbí některé funkcionalistické budovy, ale jsem natolik otupělý, že si nedokážu žádnou vybavit.
Praha Vás svým způsobem neděsí - žije se Vám zde poklidně?
V Praze jsem se zbláznil a myslím, že to patří k věci. Je to strašné a zároveň lákavé město pro někoho, kdo přijede v osmnácti bez životních zkušeností. Mě ale uhranul spíš internet, možná na mě Praha se svými lákadly ještě čeká.
Hrajete počítačové hry? Adventury? Střílečky?
Hrál jsem dříve třeba i Fifu, v poslední době ale spíš jen Civilizaci. Bohužel jsem v posledním roce strávil hodně času hraním slovního fotbalu na internetu. Což je dost hloupá hra.
Jaký vztah máte ke křesťanství?
Věřím v Ježíše Krista, ale mám problém s Bohem Otcem. Proto se mi všechna církevní společenství jeví dost patriarchální. Křesťanství je pro mě důležitý výrazový prostředek, věřím na dobro a zlo a spásu duše. Ale nemodlím se, spíš se rouhám. Držím se stále jako poslední a zapomenutá ovce daleko za pelotonem, protože doufám, že Bůh bude jednou chtít změnit směr.
Jaké náboženské prvky Vás oslovily nejvíce?
Kříž jako motiv, ukřižovaný, odvržení chtíče, násilí na sobě: myslím třeba utržení pravé ruky a vypíchnutí pravého oka, pokouší-li nás.
Oslovil Vás někdy Rainer Maria Rilke?
Bohužel ne. Ze spisovatelů mě oslovil nejvíce Dostojevskij a Kafka.
Znáte Veroniku Bromovou? Jaký vztah máte k jejím fotografiím?
Vůbec netuším o koho se jedná.
Dráždí Vás feministické umění nebo ho akceptujete?
V rychlosti jsem si prošel nějaké feministické pornofilmy, příliš mě nezaujaly, ač jsem si od nich hodně sliboval. Připadaly mi jen inverzní k tupému maskulinnímu světu. Zaujal mě film All about Anna, ale nevím, jestli je jeho režisérka feministkou. Jinak jsem se o feministickou problematiku nikdy nezajímal, ani mě nedráždí.
Jak jste se cítil v Bohnicích? Bylo to velmi deprimujicí? Můžete nám napsat něco o oddělení "neklid"?
Moc si na to období nevzpomínám. Ani nevím, jestli mě na noc přivazovali k posteli. Na chování ošetřovatelů si vůbec nemůžu stěžovat, byli spravedliví a v jistých případech i velmi milí. Hůře jsem se nakonec cítil později na pavilónu jedna, kde byli také lidé bez psychiatrické diagnózy, ale se závislostí na drogách. To už jsem byl více při sobě a tam mě prostředí, ač navenek klidnější, po příchodu některých vnitřně agresivnějších pacientů dost frustrovalo. Přestal jsem dokonce jíst a vysvobozením bylo až mé přesunutí na PCP, kde už bylo zase vcelku příjemně.
Zkoušel jste někdy i malovat?
Jeden čas jsem hodně kreslil, ale byly to automatické kresby, jen občas se objevil zajímavý tvar. Zkoušel jsem malovat na plátna, ale výsledek se nedostavil.
Jaký máte vztah k dětem - vidíte nějakou paralelu mezi dětským světem a světem šílenství?
Některé děti mi připadají roztomilé, stejně jako někteří psi. Vlastně mám děti rád. Nemyslím si, že by děti byly šílenci, ale spíš šílenci často zůstávají dětmi. To se mi na sobě třeba nelíbí a vadí to i mé přítelkyni Aničce, že jsem ve vztahu ke svým rodičům vlastně pořád nevystoupil z dětské role. Tak to je takové nepěkné dětství, které moc sympatií nevzbuzuje.
Je Vám blízký Egon Schiele? Navštívil jste někdy Český Krumlov?
V Českém Krumlově jsem nebyl, ale byli jsme teď s Aničkou dva dny v Táboře a město nás velmi uchvátilo. Má historické centrum srovnatelné s Krumlovem nebo s Kutnou Horou, ale přitom není tak vypjatě turistické. Egona Schieleho jsem dříve měl rád, ale teď k němu nějaký intimní vztah necítím.
(jak)