Hans Prinzhorn
Hans Prinzhorn
Tato velmi obsáhlá kniha patří k nejvýznamnějším publikacím o art brut. Jejím autorem je Hans Prinzhorn (1886 – 1933). Ten vystudoval dějiny umění ve Vídni a později medicínu a psychiatrii. Působil jako asistent na psychiatrické klinice v Heidelbergu – tam usilovně shromažďoval díla duševně nemocných a rozšířil tamní sbírku na celkem pět tisíc děl od pěti set autorů z různých evropských klinik a psychiatrických léčeben. Později si otevřel soukromou psychoterapeutickou praxi. Zemřel ještě dosti mlád v Mnichově.Kniha Výtvarná tvorba duševně nemocných (Bildnerei der Geisteskranken) byla poprvé vydána v roce 1922 a stala se obrovskou inspirací pro tehdejší uměleckou avangardu.
Hans Prinzhorn ve své knize zpracovává otázky metafyzické podstaty umění, kořeny výtvarné tvorby a hlavně popisuje velmi podrobně tvorbu umělců s duševní poruchou. Kniha obsahuje mimo jiné kapitoly: Hranice mezi psychopatologií a uměním, Podrážděnost kulturního člověka vůči psychiatrii, Tvůrčí pud, Kořeny všeho duševního, Výrazové prostředky všeho zobrazeného, Čmáranice, Metafyzický smysl tvorby, Pud hrát si, Pud zdobit, Potřeba symbolů, Názorný obraz a tvorba, Neuspořádané čmáranice bez objektů, Hravé kresby s převažující tendencí k uspořádání, Hravé kresby s převažující tendencí k vyobrazování. Publikace také nabízí deset životopisů schizofrenních tvůrců. Patří mezi ně: Karl Brendel, August Klotz, Peter Moog, August Neter, Johann Knupfer, Viktor Orth, Hermann Beil, Heinrich Welz, Joseph Sell a Franz Pohl. Velmi zajímavá je kapitola s názvem: Osobitost tvorby schizofreniků.
Ukázky z knihy:
„Vypuknutí nemoci probíhalo podle Moogových slov následovně: zase popíjel v hospodě – pár láhví Burgeffu - , a ráno při kontrole účetnictví zasáhlo jeho mozek něco jako elektrická rána, jako sto tisíc elektrických paprsků z nebe. Nechal paže volně viset a zvolal: ‚Jsem umělec, hurá, jsem velký básník, velký muž, mám půl milionu.‘ Jeho celým tělem neustále procházelo cukání. Cestou na záchod okem své duše najednou uviděl busty Schillera a Goetheho a pomyslel si , že nyní bude podobným velikánem. Mozek se točil jako mlýnek na kávu. (…) Chtěli ho odvést do ústavu, on však odmítal, protože se cítil být velmi silný. Jeho srdeční činnost byla „hrozná“.“(Výtvarná tvorba duševně nemocných, str. 205 – 206, 2009, nakl. Arbor vitae)
***
„Klotz se začal věnovat kresbě dříve než většina případů, o nichž tu bude řeč. Zdá se, že škleby z tapetového vzoru jej už nikdy nenechají na pokoji. Už na počátku druhého roku svého pobytu v ústavu namazal na tapetu tukem řadu těžko rozpoznatelných postav. (…) Brzy nato si prý stěžoval, že všude vidí lebky. Zároveň začal sepisovat nekonečné dopisy úřadům, v nichž si stěžuje na utrpení, které mu bylo způsobeno. Dále sestavoval úplně nesrozumitelné výpočty a schematické záznamy, seznamy apod. (…) Klotzův způsob kresby představuje zcela ojedinělým způsobem typ hravého čmárání, které je kousek po kousku interpretováno. K tomu bývá prvním podnětem nejčastěji dojem obličeje, třeba skvrna na zdi, list nebo kámen sebraný v zahradě, tvar mraků. V kapse tak po dlouhou dobu nosil plochý ledvinovitý kámen dlouhý 6 cm, který je na řadě výkresů jednoduše obkreslen tužkou. Často si také vypomáhá malým pravítkem, které má vždy u sebe.“
(Výtvarná tvorba duševně nemocných, str.186 - 189, 2009, nakl. Arbor vitae)
***
„V centru celé nemoci trvale zůstává následující halucinační prožitek, ke kterému se Neter v různých dobách ve svých popisech neustále vrací, a sice pořád stejným způsobem, takže bychom mu mohli i uvěřit. – Bylo to v jednom rezidenčním městě u kasáren, pondělí kolem poledne, vtom se na obloze objevilo ‚zjevení‘: ‚Nejprve jsem v mracích viděl bílou skvrnu v největší možné blízkosti - mraky se zastavily – potom se bílá skvrna vzdálila a během celé doby stála na obloze jako prkno. Na tomto prkně nebo plátně nebo jevišti za sebou nyní velmi rychle následovaly obrazy, asi 10 000 během půl hodiny, takže jsem mohl pouze s největším vypětím zachytit ty nejdůležitější. Zjevil se sám Pán Bůh, čarodějnice, která stvořila svět – mezitím světské scény: válečné obrazy, světadíly, památníky, bitevní obrazy z osvobozeneckých válek, zámky, úžasné zámky, jednoduše krásy světa - ale to všechno v nadpozemských obrazech. Byly nejméně dvacet metrů vysoké, jasně viditelné, téměř bezbarvé, jako fotografie, některé byly trochu barevnější. Byly to živé postavy, které se hýbaly. Nejprve jsem si myslel, že v nich vlastně není žádný život, potom jimi prostoupila záře, byla jim vdechnuta záře. Nakonec to probíhalo jako v kině. Význam byl jasný již při pohledu, i když detaily jsem si uvědomil až mnohem později při kreslení. Celek působil velmi vzrušujícím a hrůzným dojmem. (…)‘ Neter kreslí od roku 1911. Lze u něj zcela přesvědčivým způsobem rozlišovat dva veskrze rozdílné druhy obrazů. Podle jeho údajů všechny obrazy, které jsou pro nás nejdůležitější, vycházejí z onoho výše zmiňovaného halucinačního prožitku, v němž prý venku v mracích na obloze jasně viděl obrovské množství obličejů. Vedle toho však akvarelem namaloval velký počet obrazů, myšlených zcela věcně realisticky s velkou trpělivostí a pedantérií(…).
(Výtvarná tvorba duševně nemocných, str.227 - 230, 2009, nakl. Arbor vitae)
Závěr
„Sám Hans Prinzhorn zemřel v roce 1933 a nemohl se dozvědět, jaký další osud jeho publikaci čeká. Nešlo jen o chápající přijetí. Několik děl z jím vybudované sbírky psychiatrické kliniky v Heidelbergu bylo v roce 1938 vystaveno na výstavě Zvrhlého umění v Mnichově. Nacisté na ní přirovnávali avantgardní umění k výtvorům duševně chorých nebo civilizačně méněcenných divochů neárijské rasy.Prinzhornovo dílo není ani v Čechách neznámé. V roce 2009 proběhla v Galerii hlavního města Prahy vynikající výstava děl z Prinzhornovy sbírky, včetně přiblížení jejího vlivu jak na avantgardní umění, tak i dokumentace jejího zneužití nacisty.“
(úryvek z „Recenze knihy Hanse Prinzhorna“ od TOMÁŠE POSPISZYLA)
(jak)
Zdroje informací:
www.arara.cz
http://www.arborvitae.eu
http://knihy.heureka.cz
