Změnila jsem zaměstnání. Už nežiju ve věčném stresu, zda udělám všechno, co mám, zda to udělám dobře, kdo a jak mě bude zase kritizovat. Pracuji na poloviční úvazek, dělám to, co umím a v takovém tempu, které mi vyhovuje. Už se nehoním, abych do práce dolítla včas na ranní poradu.
Ani jinam už nespěchám. Nedobíhám autobus nebo tramvaj. Přijede další a nic mi neuteče. Zato se víc dívám kolem sebe. Na lidi, jak vypadají, jak se tváří, jak spolu komunikují, jak se k sobě chovají. Na město a přírodu kolem sebe, na změny a nálady ročních období.
Už nemám plný diář na celý měsíc dopředu. Omezila jsem spoustu aktivit, o kterých jsem si ještě před pár lety myslela, že je prostě musím vidět, slyšet, zažít. Nejlíp mi je doma.
Stal se ze mne abstinent. Ne vynuceně nebo na radu lékařů, prostě to přišlo samo. Dnes si dám občas večer nealkoholické pivo.
Už mě netrápí zbytečnosti, věci, které nezměním nebo neovlivním. Vím, že mám svou hodnotu a v čem jsou moje přednosti. Ráda se ráno probouzím a těším se na nový den. Jsem spokojená a mám dobrou náladu. Mám radost z maličkostí a vychutnávám si každý hezký okamžik.
Změnila jsem se. Deprese nemusí znamenat v lidském životě katastrofu. Mnohokrát jsem si za ta léta vzpomněla na výrok paní Olgy Havlové: „Člověk má dělat to, nač má sílu“.
Blanka - Rousice
vloženo 21.10.2012 18:17:15
Když jsem onemocněla duševní nemocí, často jsem si kladla otázku, proč právě já. Proč se mi to stalo a proč už nemohu žít naplno jako dřív. Řadu měsíců mi trvalo, než jsem onemocnění přijala za své a naučila se s ním žít ve vzájemném souladu. Byl to pro mně mezník, zastavení na mé cestě. Začal se odvíjet život v jiné rovině, než dřív.
Onemocnění mi přineslo nejenom určitá omezení, přineslo mi také nový pohled na svět a lidi kolem sebe. Dnes si říkám, že díky nemoci jsem měla možnost poznat mnoho nových a zajímavých lidí a setkat se s jinou tváří života. Paradoxně tak nebrečím sama nad sebou, jak se mi život pokazil. Nepokazil se , jen se proměnil a získal novou kvalitu.
Dělám co umím a na co stačím. Uvědomuji si, že jsou lidé, kteří jsou na tom možná hůře než já. Mám zdravé ruce a nohy, vidím, slyším a cítím. A jen na mně záleží, jakou podobu bude mít můj život. Nevzdávat se a neustále na sobě pracovat. Jít dál i přes to, že nemoc mi staví jisté překážky.
O tom to totiž je. Nevzdat se, možná klopýtnout a znovu se zvednout. Protože život za to stojí. A je velmi krátký nato, abych promarnila jedinou hodinu života.