Diskriminace v zaměstnání

Jana

Janě je 47 let, má vystudovanou vysokou ekonomickou školu, je inženýrkou. Má desetiletou dceru. Po mateřské dovolené jí nevzali zpět do zahraniční firmy, kde předtím pracovala a dali jí odstupné. „Intenzivně jsem hledala práci. Jeden pohovor následoval za druhým. Po neúspěchu jsem se rozhodla žádat i o středoškolské profese. Neměla jsem však štěstí,“ konstatuje Jana. Proti ní stál argument, že má dítě. Báli se snad zaměstnavatelé, že dítě onemocní a Jana bude často doma? Nelíbilo se jim snad, že je Janě 47 let?

Obě ženy jsou vysokoškolačky, mají cenné zkušenosti ať už ze školství či v zahraničních firmách. Je škoda, že jejich zkušenosti nemohou být využity v praxi. Je to diskriminace žen? Zelenou dostávají muži a mladé ženy, které nemají děti. Mládí je sice plné temperamentu a chuti do života, ale chybí mu moudrost člověka, který už v životě řešil mnoho nesnází. Proč zaměstnavatelé dopustí, aby vysokoškolsky vystudovaná 50-letá žena, nedostala ani tu nejmenší šanci ukázat své schopnosti a dovednosti? Proč jim nedají ani jedinou možnost a jak se proti tomuto bezpráví bránit?

Petra

Petra má zase částečný důchod. Je psychicky nemocná a zoufale se snaží sehnat práci. Ale svoji diagnózu vnímá jako cejch, který si nese životem. Přes fakt, že zaměstnavatelé mají výhody, když zaměstnávají handicapované, zůstává Petra bez zaměstnání. Zaměstnavatelé by se neměli ptát na diagnózu, ale často se ptají. „Přišla jsem na pohovor dříve a seděl tam už nějaký pán. Vyšla sekretářka a pozvala nás k pohovoru oba součastně. Mladík mohl mít tak 30 let, měl oblečenou růžovou košili, působil velmi sebevědomě. Pan personalista nám dal papír s logickými úlohami. Zprvu jsem se lekla, pak jsem se vydýchala a začala jsem psát. Viděla jsem, jak si sebevědomý mladík neví s úkoly vůbec rady. Otáčel papír z jedné strany na druhou a snažil se ode mě opisovat. Pak ležérně odhodil papír, a prohlásil, že je připraven,“ vypráví Petra svůj zážitek. Personalista si zavolal mladíka na pohovor. Po půl hodině vyzval k pohovoru Petru. Papír s logickými úkoly, které měla dobře vyřešené, personalistu vůbec nezajímal. „Vy se hlásíte na dispečera a já vám chci říci, že je to prestižní místo, zaměstnanec je zařazen do středního managementu a tuto práci nemůže dělat každý,“ řekl jí ve dveřích. Vyzval Petru, aby se pokusila prodat svoje schopnosti a dovednosti. Petra mu řekla, své silné stránky a stinné zamlčela. Ale personalista jí nedal dostatek času ke své presentaci. Jejich rozhovor trval deset minut. Když od pohovoru odcházela, napadaly ji otázky. Proč se člověku, u kterého je na první pohled vidět, že nepohne s logickými otázkami, personalista věnuje půl hodiny a druhému člověku se řekne hned mezi dveřmi, že nepatří do středního managementu?

Všechny zmíněné ženy doufají, že jednou nastane doba, kdy bude společnost natolik vyspělá, že umožní vzdělaným lidem uplatnit svoje nadání bez rozdílu. Doufají, že lidé handicapovaní dostanou svoji šanci a vůbec všichni lidé, kteří chtějí poctivě pracovat, nebudou souzeni dle věku, pohlaví či diagnózy.