Elektronické náramky pro duševně nemocné

Pohled z druhé strany

Mám diagnostikovanou schizoafektivní poruchu s manio-depresivními stavy. Byla jsem smutná a naštvaná zároveň. Kladla jsem si otázku. Kdo tohle mohl vymyslet? Koho vůbec napadla taková myšlenka? Dívám se na celou věc z druhého břehu, z břehu psychotika. Celý život bojuji s těžkou psychózou. Překážek na mé cestě v životě je mnoho. Jedním z největších problémů je stigmatizace. Na psychicky nemocného, přes veliký posun vpřed v psychiatrii, se stále ještě lidé dívají jako na někoho hodně divného.

Půjdu si zacvičit a jediná budu mít náramek na noze

Nikdy jsem neměla ráda násilí, navštěvuji pravidelně psychiatra a psychologa. Léčím se, pravidelně beru léky. Přiznávám, že jednodušší by pro mě je bylo nebrat. Léky sice pomáhají, ale mají spoustu silných vedlejších účinků. I já jsem si kladla otázku, zda mohu v atace někomu ublížit. Dost mě to trápilo. I z tohoto důvodu jsem souhlasila s medikací. Pokud se společnost cítí lépe, berou-li psychotici medikaci, budu ji užívat. Ale elektronický náramek? Představím si, že si večer půjdu zacvičit a budu cvičit s elektronickým náramkem. Příšerná představa!

Každý potřebuje trochu svého soukromí dokonce i psychotik

Tak jako u ostatních psychotiků se i při mé atace objevovaly symptomy, že jsem sledována mimozemšťany, myslela jsem si, že na pokojích jsou kamery a přivádělo mě to k šílenství. Byl to projev ztráty soukromí. Dnešní doba je taková, že toho soukromí příliš nemáme. Hovory se dají odposlouchávat, v bankách se dá zjistit, za co a jak utrácíte peníze, na každém kroku kamery, někdy je mají i praktičtí lékaři nainstalované ve svých čekárnách. Bojíte se poškrábat, člověk se neustále musí hlídat. A elektronický náramek? Je definitivní tečka za soukromým životem. Odhadovala bych, že se takovému psychicky nemocnému člověku s elektronickým náramkem jenom přitíží.

Proč nehledat cesty, které by byly přínosné pro společnost i pro duševně nemocného?

Je mi smutno, je mi smutno z toho, že se volí ta nejjednodušší cestička. Proč nehledat jiné možnosti, které by byly přínosem nejen pro společnost, ale i pro psychotika. Z vlastní zkušenosti vím, že psychóza není otázkou jednoho dne. Začne se rozjíždět pomaličku a její nástup lze vysledovat. Jako řešení mě napadají například sestry, které by pravidelně navštěvovaly tyto pacienty, pomáhaly jim řešit jejich problémy a zároveň dohlížely na jejich psychický stav. Jsem si jistá, že kdyby byla dobrá vůle, našlo by se více rozumných řešení pro obě strany. Nyní jen tiše doufám, že ministerstvo zdravotnictví k tomuto kroku nepřistoupí.