Jmenuji se Ivana Kyselá a momentálně stále studuji základní školu. V září 2012 nastupuji již do devátého ročníku. Je mi 14 let a psaní se věnuji vlastně pořád. Ani nevím, kdy přesně to začalo, ale je to činnost, kterou jsem si zamilovala. Díky psaní ze sebe můžu všechno dostat. To, co chci říct, vždy napíšu na ten papír a konečně je mi lépe. Ale přece jen kus papíru, který si ten dotyčný nejspíš ani nepřečte, nemá větší význam než slova z očí do očí.
Mým snem je být jednou v životě úspěšnou spisovatelkou a pokud by se tak stalo chtěla bych, aby mé příběhy, spíše knihy, byly přeloženy do angličtiny. Ovšemže ne každý, kdo píše, může mít úspěch a proto s tím ani nepočítám. Jen vím, že se této činnosti nevzdám a za svým snem si půjdu. Psaní je moje vášeň, dokážu zapojit myšlenky taky do něčeho jiného než obvykle. Dokážu se vcítit do situace jakéhokoli člověka a pak o tom cokoli napsat. Díky psaní vlastně člověk může říct všem, co cítí, co ho trápí.
Ve své knize může napsat všechno. A tak to dělám i já. Píšu knihu o svém životě a mým cílem je, aby až ta kniha bude hotová, si ji přečetl můj bratr. Velká část jí je o něm. Bylo by mi ctí psát příběhy o lidech s handicapem a o lidech, kteří jsou jakkoli nemocní. Upřímně, já je obdivuji, jak všechno zvládají a bojují. Chci být úspěšná v jiné zemi ne jen tady.