Již jednou jsem se v tomto blogu zabývala tématem, že není vše tak, jak se na první pohled může zdát. Ráda bych se k tomuto tématu vrátila. Tentokrát z pohledu naší vnitřní osobnosti. Velmi často lidi kolem sebe pouze „škatulkujeme“ podle prvního pohledu. Když zapátráme v paměti a sáhneme si do svědomí, tak zjistíme, že to děláme všichni. Děláme to z důvodu zjednodušení orientace v rozsáhlém množství lidí, se kterými se každodenně setkáváme. Je to zcela normální a vcelku odůvodnitelné. Problém tohoto zjednodušení je v tom, že velmi často nepostřehneme osobnost člověka tak, jak ve skutečnosti je.

Je až neuvěřitelné, co všechno se může stát. Myslím si, že skoro všichni známe termín anorexie. Pokud ne, tak laicky řečeno jde o nemoc, kdy má člověk problémy s přijímáním potravy. Většinou jsou to ty vychrtlé dívky, co si stále myslí, že jsou „tlusté“. Ty co mají při výšce 170 cm váhu kolem 40 kg. Dívky, co umírají na podvýživu. Je to vlastně psychická nemoc, protože se nevidí reálně tak, jak jsou. Zpočátku jen nechtějí jíst a některé i schválně zvrací, pokud se nají – z čehož většinou vznikne podobná nemoc, a to bulimie. U té je nebezpečné, že se člověk nemůže ovládnout, dostane „vlčí hlad“, ale protože si je vědom, že to kvantum jídla neměl sníst, tak jde jídlo vyzvracet. Tento efekt při několikerém opakování potom nastává i při malém množství požitého jídla. Z počátku u takových lidí může váha kolísat, proto jsou jednou tlustí a během krátké doby zase hubení. U anorexie, po dlouhém hladovění /počítáno na týdny, měsíce/, nastává „pouze“, že daná osoba není schopná jídlo pozřít. Cítí k němu takový odpor, že i přes nesnesitelný hlad, jej prostě nesní.