Nesmím se dát

Aby toho nebylo málo následně dokonce zcela oslepne. Totálně vyřízený člověk, v životě absolutně nepoužitelný! Ale Pavka Korčagin si ani v tomto více než zbídačeném stavu nezoufá. On chce být stále užitečný svému okolí. Je to v tomto stavu možné? U Pavky Korčagina ano. Ochrnutý na celé tělo a zcela slepý alespoň diktuje své paměti a tímto neobvyklým způsobem pak vzniká výše uvedená kniha. I zcela fyzicky vyřízený je alespoň dle svých možností prospěšný okolí. Je to vůbec možné? Knihu ,,Jak se kalila ocel“ jsem četl už před tolika lety, že přesný obsah si nepamatuji. Ale její hlavní hrdina, jeho osud a především to jakým způsobem se k němu postavil mi zůstane v paměti už navždy. Knihu dnes marně sháním. Žádné nakladatelství ji jako dílo sovětské bolševické literatury nevydá, nesehnal jsem ji ani v antikvariátech, které navštěvuji téměř pravidelně. Toužím po ní, chtěl bych ji ve své knihovně mít, ale zatím jen marná snaha. Přesto na mně působí dodnes a psychicky hodně pomáhá v těžkých chvílích, v době kdy jsem psychicky hodně dole. Podobně laděná je kniha Borise Polevého ,,Příběh opravdového člověka“ o letci stíhači II. Světové války Alexeji Meresjevovi. Tu ve své knihovně mám. Příběh stíhače Meresjeva je těm trochu starším dobře znám. Pamatuji si, že knihu Polevého jsme měli ve škole jako povinnou četbu. Nemíním zde knihu rozebírat, ale jedno zmínit musím. Jestliže je příběh Pavky Korčagina z knihy ,,Jak se kalila ocel“ snad trochu přikrášlený, pak ,,Příběh opravdového člověka“ je zaručeně skutečný. Letec Alexej Meresjev i se svými protézami místo nohou skutečně existoval. To jsem si ověřil hned v několika leteckých encyklopediích. A nebyl to stíhač ledajaký. Přestože zhruba 2 roky Druhé světové války strávil po nemocnicích a sanatoriích, kde se naučil na protézách chodit, připsal si plných 38 sestřelů německých letadel. /Pro srovnání náš nejlepší stíhač v Anglii J. František létal ve válce podstatně déle a zaznamenal 26 sestřelů/. Vzpomínám si, jak jsme si z Opravdového člověka dělali ve škole spíš legraci. Snad proto že byl hrdinou literatury sovětské a snad také proto, že to byla povinná četba. Dnes s odstupem mnoha let se na celý příběh dívám docela jinak. Vůbec mi nevadí fakt, že vše sovětské je dnes kritizováno a zesměšňováno. Vždy se snažím mít vlastní názor. A podle toho stíhači Meresjevovi žádná kritika, nebo zesměšňování rozhodně nepřísluší. Nikdy jsem nebyl komunista, člen strany, bolševik, Ale mám zatracovat knihu Borise Polevého a jeho hlavního hrdinu jen proto, že je to dílo sovětské, tedy bolševické literatury? To mi jaksi nejde. Protože se mimo jiné zajímám o letadla a letectví Druhé světové války bude mým posledním příkladem znovu letec a znovu skutečně existující člověk-dokonce nejlepší stíhač Druhé světové války sovětský letec Ivan Nikitič Kožedub. Ve starší literatuře se mu připisuje 62 sestřelů. Dnes už vím z nejnovějších zdrojů, že jich bylo ve skutečnosti 64. Ty dva navíc se dlouho tajily a nesměly uveřejňovat. Kožedub totiž sestřelil i dva americké, tehdy tedy spojenecké stíhače tzv. Mustangy, které na něj v Evropě zaútočily v domnění, že jde o Němce. Ivan Kožedub popsal své letecké zážitky dokonce sám v knize ,,Nesmím se bát“. Kdysi dávno jsem ji měl půjčenou od kamaráda. Po mnoha letech jsem ji viděl ve výloze jistého pražského antikvariátu. Cena za starší používanou knihu v řádu několika set Kč se mi tehdy zdála příliš vysoká a proto jsem ji nekoupil. Dnes bych to udělal okamžitě i za dvojnásobnou cenu. O stíhače I.N. Kožeduba jsem se vždy zajímal a při pouhé zmínce o něm se mi okamžitě vybaví název i jakési moto jeho vlastnoruční knihy ,,Nesmím se bát“. To moto jsem časem přijal za své osobní. Jen jsem si ho trochu upravil. Nesmím se bát se pro člověka trpícího fobiemi – stavy strachu z lidí totiž jaksi nehodí. Vyřešil jsem to po svém. Nesmím se bát jsem si změnil na ,,Nesmím se dát“. To je moje životní heslo. Mohu prohrát/to se mi i dost často stává/, mohu třeba pořád v životě prohrávat, ale musím bojovat a dělat vše pro to, abych neprohrál. Prostě a jasně ,,NESMÍM SE DÁT“. A to je jen další důkaz toho jak literatura může ovlivnit psychiku. Že jde tentokrát o literaturu sovětskou to na věci nic nemění.....

Aby toho nebylo málo následně dokonce zcela oslepne. Totálně vyřízený člověk, v životě absolutně nepoužitelný! Ale Pavka Korčagin si ani v tomto více než zbídačeném stavu nezoufá. On chce být stále užitečný svému okolí. Je to v tomto stavu možné? U Pavky Korčagina ano. Ochrnutý na celé tělo a zcela slepý alespoň diktuje své paměti a tímto neobvyklým způsobem pak vzniká výše uvedená kniha. I zcela fyzicky vyřízený je alespoň dle svých možností prospěšný okolí. Je to vůbec možné? Knihu ,,Jak se kalila ocel“ jsem četl už před tolika lety, že přesný obsah si nepamatuji. Ale její hlavní hrdina, jeho osud a především to jakým způsobem se k němu postavil mi zůstane v paměti už navždy. Knihu dnes marně sháním. Žádné nakladatelství ji jako dílo sovětské bolševické literatury nevydá, nesehnal jsem i ani v antikvariátech, které navštěvuji téměř pravidelně. Toužím po ní, chtěl bych ji ve své knihovně mít, ale zatím jen marná snaha. Přesto na mně působí dodnes a psychicky hodně pomáhá v těžkých chvílích, v době kdy jsem psychicky hodně dole. Podobně laděná je kniha Borise Polevého ,,Příběh opravdového člověka“ o letci stíhači II. Světové války Alexeji Meresjevovi. Tu ve své knihovně mám. Příběh stíhače Meresjeva je těm trochu starším dobře znám. Pamatuji si, že knihu Polevého jsme měli ve škole jako povinnou četbu. Nemíním zde knihu rozebírat, ale jedno zmínit musím. Jestliže je příběh Pavky Korčagina z knihy ,,Jak se kalila ocel“ snad trochu přikrášlený, pak ,,Příběh opravdového člověka“ je zaručeně skutečný. Letec Alexej Meresjev i se svými protézami místo nohou skutečně existoval. To jsem si ověřil hned v několika leteckých encyklopediích. A nebyl to stíhač ledajaký. Přestože zhruba 2 roky Druhé světové války strávil po nemocnicích a sanatoriích, kde se naučil na protézách chodit, připsal si plných 38 sestřelů německých letadel. /Pro srovnání náš nejlepší stíhač v Anglii J. František létal ve válce podstatně déle a zaznamenal 26 sestřelů/. Vzpomínám si, jak jsme si z Opravdového člověka dělali ve škole spíš legraci. Snad proto že byl hrdinou literatury sovětské a snad také proto, že to byla povinná četba. Dnes s odstupem mnoha let se na celý příběh dívám docela jinak. Vůbec mi nevadí fakt, že vše sovětské je dnes kritizováno a zesměšňováno. Vždy se snažím mít vlastní názor. A podle toho stíhači Meresjevovi žádná kritika, nebo zesměšňování rozhodně nepřísluší. Nikdy jsem nebyl komunista, člen strany, bolševik, Ale mám zatracovat knihu Borise Polevého a jeho hlavního hrdinu jen proto, že je to dílo sovětské, tedy bolševické literatury? To mi jaksi nejde. Protože se mimo jiné zajímám o letadla a letectví Druhé světové války bude mým posledním příkladem znovu letec a znovu skutečně existující člověk-dokonce nejlepší stíhač Druhé světové války sovětský letec Ivan Nikitič Kožedub. Ve starší literatuře se mu připisuje 62 sestřelů. Dnes už vím z nejnovějších zdrojů, že jich bylo ve skutečnosti 64. Ty dva navíc se dlouho tajily a nesměly uveřejňovat. Kožedub totiž sestřelil i dva americké, tehdy tedy spojenecké stíhače tzv. Mustangy, které na něj v Evropě zaútočily v domnění, že jde o Němce. Ivan Kožedub popsal své letecké zážitky dokonce sám v knize ,,Nesmím se bát“. Kdysi dávno jsem ji měl půjčenou od kamaráda. Po mnoha letech jsem ji viděl ve výloze jistého pražského antikvariátu. Cena za starší používanou knihu v řádu několika set Kč se mi tehdy zdála příliš vysoká a proto jsem ji nekoupil. Dnes bych to udělal okamžitě i za dvojnásobnou cenu. O stíhače I.N. Kožeduba jsem se vždy zajímal a při pouhé zmínce o něm se mi okamžitě vybaví název i jakési moto jeho vlastnoruční knihy ,,Nesmím se bát“. To moto jsem časem přijal za své osobní. Jen jsem si ho trochu upravil. Nesmím se bát se pro člověka trpícího fobiemi – stavy strachu z lidí totiž jaksi nehodí. Vyřešil jsem to po svém. Nesmím se bát jsem si změnil na ,,Nesmím se dát“. To je moje životní heslo. Mohu prohrát/to se mi i dost často stává/, mohu třeba pořád v životě prohrávat, ale musím bojovat a dělat vše pro to, abych neprohrál. Prostě a jasně ,,NESMÍM SE DÁT“. A to je jen další důkaz toho jak literatura může ovlivnit psychiku. Že jde tentokrát o literaturu sovětskou to na věci nic nemění.....