Tento člověk mně tak namotivoval, že jsem se ho požádala o rozhovor pro náš web (Well being-Příběh), ale nadto mně nadchl pro další sportovní aktivity. Ráda sportuji, nejraději jezdím na kole. Uvědomuji si, že vozíčkáři, kteří jezdí na handbiku, mají hodně říci naší veřejnosti, která příliš zpohodlněla. Vždyť se podívejte na naše cesty, kolik je aut, jaké jsou dopravní zácpy? Kolik lidí jezdí na kole? Myslím si, že jakýkoliv pohyb může napomoci našemu zdraví. Bohužel, lidé vyměnili chůzi nebo pohyb na kole za pohodlnější dopravní prostředek, který je doveze téměř kamkoliv. Někdy i na hodně malou vzdálenosti. Proto tak vypadají naše přeplněné silnice. Člověk má někdy pocit, že nepřejde ani přes cestu. A je stále dost řidičů, kteří dokonce neplní ani dopravní pravidla na přechodu pro chodce. Bohužel se s tím setkávám hodně často a velmi lituji těch starších lidí, kteří se bojí přejít i přes přechod. O hendikepovaných lidech ani nemluvě. Zkuste se zamyslet, co by se s tím mělo dělat? Není problém v lidech, kteří jsou v dnešní době bezohlední? Je však řada lidí, kteří naopak pomáhají ostatním.
– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.
Nový web naleznete na adrese www.lidemezilidmi.cz
Pohyb, ne pohodlí
4. 2. 2013Nikdy bych nevěřila, že by mně média mohla pomoci při práci. Opak je pravdou. Jednou jsem se dívala na televizní pořad, kde jsem slyšela a viděla úžasného vozíčkáře, aktivního sportovce, který překonal svůj životní osud. Jedná se o Heřmana Volfa, který je již sedm let na invalidním vozíku. A stačil k tomu jeden úraz na lyžích a změnil se mu život ze dne na den.
Dana Mičolová
Bydlím v menším městě nedaleko Rožnova pod Radhoštěm v krásném prostředí Beskyd – na Severní Moravě. Mám ráda přírodu, již od malička chodím ráda na hřiby. S oblibou sleduji nebe a jeho měnící se obrazce. Mám ráda sport, který mě povzbuzuje k životu. V mládí jsem hrála házenou, na základní a střední škole jsem chodila do běžeckého oddílu. Chodila jsem na různé běžecké závody. Nejvíce na přespolní běhy.Už v mladém věku jsem ráda jezdila na kole a to mně zůstalo dodnes. Bez kola bych nemohla fungovat. Později jsem si oblíbila amatérské focení a točení na kameru. Velmi jsem si oblíbila cestování. K tomu se pak přidala práce s diktafonem. Počítač je mojí velkou zálibou. S tím spojené tvůrčí psaní. To je asi ten nejlepší „KŮŇ“ v životě, kterého jsem si velmi oblíbila. Psaní beru jako svoji terapii, díky níž si myslím, že se uzdravuji. Nejraději dělám rozhovory se zajímavými lidmi nebo s lidmi s nějakým hendikepem.
V roce 2004 jsem začala chodit do o. s. Iskérka – www.iskerka.cz, které sídlí v Rožnově pod Radhoštěm. Tohle sdružení mně v životě velmi pmohlo. Nejvíce její pracovníci – zakladatelka Iskérky – paní Blanka Mikolajková a Miroslav Kadlubiec (www.iqle.cz). Těmto lidem budu navždy vděčná za jejich moudré rady do života. Pomohlo mně však řadu dalších lidí. V Iskérce o.p.s. jsem byla zapojena do 2. mezinárodních projektů. Měly název: "Se zkušenostmi z De BOEI do sociální firmy" a "S uživateli sociálních služeb a Nizozemskou expertízou k systémovým změnám". Díky těmto projektům jsem se zúčastnila 3 pracovních stáží v pátém největším městě Eindhoven v Nizozemí. Také jsem byla aktivně zapojena do projektu "Symbióza" se stejnojmenným kurzem "Symbióza" - kurz redakční práce a komunikace s veřejností.
Nejvíce mně však poslední dobou pomáhá víra v Boha, protože hodně lidí mě v životě zklamalo a ublížilo. To je asi to nejlepší v životě, co jsem mohla potkat. Byla jsem od mala věřící, ale řekla bych spíše spící nebo hledající křesťan. Největší zlom byl asi v polovině roku 2008, kdy jsem díky milované TV NOE našla víru v Boha. Tam vznikal i začátek mé tvorby v tvůrčím psaní. V roce 2008 jsem začala dělat dobrovolnickou službu KANOE (kamarádka NOE- pro TELEVIZI DOBRÝCH ZPRÁV - více na webu www.tvnoe.cz).
