Pohovořil jsem si dneska s mladičkým právníkem městský části kvůli tomu, že jsem vyfáknul rádio z okna. Šlo o to, zda jsem věděl, co činím, či nic. Samo sebou jsem věděl, co to dělám, nikoho jsem netrefoval, jak dokládá policejní fotočka z místa činu, kde je rozplacatěný rádio na prázdný ulici. Ovšem ono bych to nebyl já, kdyby to bylo tak jednoduchý. Za todle je pokutka a tradá. Jenže jenže. Policajti po mě chtěli občanku, tu jsem samo sebou jako vždy bezchybně logicky uvažujcí osoba, neměl, takže mě odvedli na stanici, protože je zcela jasný, že to nejsem já, když jim otevírám dveře svýho bytu. A pingl, velkej kamarád polišů tady z lokálu dole, mi pro změnu tudle kvůli nějaký mý scénce s klídkem málem rozbil hubu, protože ví, že mu to nevrátím, když z dalších záhadných důvodů se mnou v bytě bydlí syn. Kterej tou dobou byl u svý mámy. Ono kdyby byl se mnou, by to rádio neletělo z okýnka, že.