Máte pocit, že žít s ženou trpící depresí je peklo? Vadí vám, že je přecitlivělá, smutná, unavená, bez nálady, bez energie, často bez zjevné příčiny pláče a sex ji moc nebaví? V jejím světě je to sice obvyklé a ona je ráda, že zvládá každodenní povinnosti bez ztráty kytičky, ale vám to leze na nervy a nechápete, proč vaše návrhy opakovaně odmítá. Tady máte návod, jak se takové ženy spolehlivě zbavit.

Nekupuju si věci v akci, reklamy v mailu mažu bez otevření a letáky vyhazuju hned u schránky. Při reklamě u filmu odcházím do sprchy, na toaletu nebo na svačinku. Vyhýbám se supermarketům a na prodavačky v malých krámcích se usmívám. Nesleduji zprávy, neposlouchám politické debaty ani VIP drby. Informace hledám na internetu cíleně. Nechci hubnout do plavek, nekupuju si výživové doplňky ani vitamíny. Jím všechno, co mi chutná. Hodně ovoce, zeleniny a všeho, co roste venku. Mám ráda dobré víno, miluju čokoládu a jsem „kávový závislák“. Raději chodím pěšky než autem a hromadnou dopravou. Mám ráda procházky přírodou, ale obvykle ostatní zdržuju, protože se kochám. Já vím, jsem divná.

Když jsem ji poznala, netušila jsem, že už je nemocná. Byla pro mě příjemnou optimistickou dámou, která se zajímá o zdravý způsob života. Umí život užívat a hodně se směje. Neustále něco plánovala, měla pro každého pochopení a dobré slovo.

Celý den mě pobolívalo v zádech. No nic, říkala jsem si, asi jsem trochu přetažená, ještě že už se blíží víkend. Nadopovaná analgetiky si lehám večer do postele, ale úleva nějak nepřichází, zato horečka, zimnice, bolesti a pocit, že už se asi nikdy nezvednu, ano. Snažím se to zaspat s vírou, že ráno můj lékař určí příčinu a zbytek dne a víkendu strávím v posteli. Ale znáte tu pohádku o slepičce a kohoutkovi, ani doušek vody nedostanete snadno, natož pak pomoc našeho zdravotnictví.

Zvýšit minimální mzdu je bezpochyby chvályhodná myšlenka. Správně nastavená minimální mzda je dobrou motivací k hledání práce. Je však zapotřebí, aby zaručila přiměřeně vyšší životní úroveň těm, kteří pracují, před nezaměstnanými, kteří zůstávají závislí na sociálních dávkách. Současně však nesmí být minimální mzda příliš vysoká, aby neúměrně zdražovala zaměstnavatelům cenu práce. Průšvihem ovšem je, když výše minimální mzdy neochrání poctivě pracujícího člověka před relativní chudobou a sociálním vyloučením.

Přestože si raději vybírám malé obchůdky, čas od času mi nezbývá než navštívit nejmenovaný místní supermarket. Chopím se nákupního vozíku a obrním trpělivostí. Lidí je tady, jako kdyby něco rozdávali zadarmo. Obsah vozíku prozrazuje o jeho „řidiči“ i to, co neví. Nevěřícně koukám na asi dvanáctiletého fracka ve špinavých teplácích a ještě špinavějších botách, jak se rozvaluje zpola zasypán potravinami různého druhu. Jsem v takovém šoku, že zůstávám stát s otevřenou pusou.

Vždycky jsem si dobře pamatovala čísla, obrázky a obličeje, ale jména k nim mi poněkud unikala. Připadám si jako mimozemšťan, když se mi na položenou otázku v hlavě objevují obrázky, scénky, příběhy, lidé, obličeje, ale žádná jména, názvy nebo slova. Ráda bych použila telepatii, ale zase mi to nejde. Ve snaze opsat to, co vidím ve své hlavě, ale nemohu si vzpomenout na slova a jen ztěžka dávám dohromady smysluplné věty, udělám dotyčnému ve všem dokonalý zmatek. Většinou se rozesměju já nebo ten nebožák, který se ze mě snaží dostat nějakou informaci.

Sporný projekt nazvaný sKarta, oficiálně karta sociálních systémů, definitivně skončí v dubnu 2014. Toto strohé prohlášení proběhlo médii koncem minulého roku. Je potřeba podtrhnout a sečíst ztráty. A bojím se, že ty miliony korun nebudou ztrátou největší. V pohádkách vyhrává dobro nad zlem, princ nad drakem a všichni jsou na konci šťastni. V životě to bývá zpravidla naopak. Tvůrci potíží a ztrát dál dostávají své štědré platy, kdežto oběti sčítají ztráty a dluhy, a všichni jsou naštvaní.

Štědrovečerní stůl byl plný dobrot a my si užívali hojnosti všeho jistě v celém vánočním a novoročním období. A ti, kteří si jako já užívali vánočních pohádek a zaslouženého lenošení, určitě poznali, že tělu hojnost jídla a nedostatek pohybu nesvědčí. Takže v lednu přichází nejrůznější zažívací potíže, nejdou dopnout nové kalhoty, o večerních šatech ani nemluvě. Dnes už mohu s jistotou prohlásit, že novoroční předsevzetí jsou k ničemu a diety nefungují. Nejsem z těch, kteří budou dobrovolně a s radostí dělat něco nepříjemného nebo dokonce jíst, co mi nechutná. Na to se prostě musí jinak.

Také kolem sebe vnímáte to vánoční šílenství? Všudypřítomné koledy v prapodivných provedeních jistě dráždí ty s hudebním sluchem. Blikající barevná světýlka dráždí oči i nervy, chudáci epileptici aby v předvánočním čase nevycházeli z domu. Všechny obchody a hypermarkety se předhánějí v manipulativních tvrzeních, že bez toho či onoho nebudete mít ty pravé Vánoce, ve snaze prodat Vám další z věcí, které zcela určitě nepotřebujete.

Jíst musíme. Většinou jíme rádi a s chutí. Žijeme v dostatku, jídla je dost a výběr je obrovský. O tom, že si konečně začínáme všímat, co jíme a jak bychom jíst měli, svědčí stále větší popularita pořadů typu „Jste to, co jíte“, „Zhubni nebo přiber“ nebo rekordní sledovanost „Pekla na talíři“. Návodů a rad, jak se správně stravovat, najdete všude spoustu. Neexistuje však žádný univerzální recept, každý z nás je jedinečný, má své vlastní potřeby i chutě, svůj osobitý životní styl a rytmus. Většinou stačí jen poslouchat vlastní rozum, jíst a pít pravidelně a nepodléhat tlaku prodejců a všudypřítomné reklamy.

Jíst zdravě neznamená pouze změnit jídelníček. Je to stejně bláhové jako čekat, že se ze starého pokašlávajícího sedanu stane výkonný předoucí sporťák, když do něj nalijete nejkvalitnější palivo. Musíte změnit také své návyky i své priority, a to nejde ze dne na den. „Nemožné neděláme a pro zázraky musíte jinam,“ komentoval nedávno jeden výživový poradce žádost své klientky o zhubnutí do plavek během čtrnácti dnů, „aby to nebylo moc namáhavé a bolestivé“.

To, co nám chutná, pro naše zdraví obvykle nebývá nejvhodnější. Ale všeho s mírou, říkávala babička mého kamaráda, když si každé ráno dávala štamprli poctivé slivovice. Alkoholik se z ní nestal a dožila se třiadevadesáti v kondici, kterou jí my budeme jednou závidět. Jinou babičku jsme v zahradě hledali podle obláčku cigaretového dýmu, který se linul z některého záhonku. Do svých konečných dvaaosmdesáti běhala jak čamrda, v jedné ruce hůlku, v druhé cigaretku a zlomily ji až pooperační komplikace. Strejda z Moravy zase snídal uzený bůček, obědval svíčkovou, večeřel tlačenku, a to vše vydatně zapíjel vínkem. Do dožitých čtyřiaosmdesáti se rád a hlasitě smával, pěstoval zeleninu pro celé příbuzenstvo a dostala ho až přechozená infekce.

Civilizace sebou přináší pokrok, pohodlí a dostatek. Jídla je dost, tepla a bezpečí taky. Zvykli jsme si, že nemusíme šetřit, že si můžeme dopřát, a tak si dopřáváme. Více jídla, více pohodlí, více luxusu. Téměř všude se vozíme auty, práci za nás dělají stroje a jídlo dostáváme až na stůl. Všechno funguje na zmáčknutí knoflíku. Na polévku nemusíte honit slepici po dvoře, stačí zalít prášek vodou. Vodu nemusíme nosit od studně, teče z kohoutku. Oheň nemusíme rozdělávat a udržovat. Dřevo kácet, řezat a štípat. Stačí otočit knoflíkem. Žijeme v době dostatku. Máme všeho dost, jen pohybu a zdravého rozumu málo.

Příroda nám předvádí ironickou humoresku na téma „jaro“, která by jistě pobavila i Vladislava Vančuru. Je jaro. Tedy podle lidského kalendáře by mělo být. Opakuje se každý rok, tak proč by ten letošní měl být výjimkou. Pouze a jen člověk si již v dávném pravěku všiml a zapamatoval, že příroda se opakuje. Střídá pravidelně chladná a teplá období, suché a deštivé časy, slunečné a zamračené dny.

Doteky uklidňují. V těsném objetí se novorozenec cítí v bezpečí, přisátím k prsu matky se nasytí, hlazením jej uklidníte a uspíte. Dotekem batole objevuje svět. Dotekem dává matka dítěti pocit jistoty a zázemí. Dotek říká víc, než bychom dokázali vyjádřit slovy. Dotekům rozumí i ti, kteří slovům porozumět nedokážou. Dotek léčí. Na blahodárném efektu fyzického kontaktu je založena canisterapie, hipoterapie i bazální stimulace. Masáže léčí unavené a ztuhlé svaly stejně dobře jako poraněnou duši.

Právě jsem se naučila psát další písmenko a nová slova. Paní učitelka mě pochválila, dala mi na každý řádek v sešitě hvězdičku. Běžela jsem se samou radostí pochlubit mamce. „Jsi šikovná,“ řekla a dál krájela jablko pro brášku. Vzala jsem si sama to největší a nejčervenější jablíčko z mísy a šla jsem se schovat do svého pokoje. Tady jsem já královnou, tady všichni poslouchají, co říkám. Mé království ruší jen bráška na druhém konci pokoje. Nemluví se mnou, vlastně skoro vůbec nemluví. Nehraje si se mnou. Bere mi hračky a tluče mě s nimi. Mamka říká, že za to nemůže, že je nemocný.

S přelomem roku má snad každý z nás sklony k hodnocení roku uplynulého a hledání plánů, cílů a předsevzetí do toho nového. Naše nespokojenost se světem a sebou samými má často za následek, že si klademe nedosažitelné cíle, příliš dlouhodobé plány a nereálná předsevzetí. Fakt, že je pak neplníme, nám bere radost i chuť pouštět se do něčeho dalšího. Sami sobě tím házíme klacky pod nohy a ještě jsme pak naštvaní na celý svět.

Vánoce jsou svátky klidu. Tedy měly by být. Když jsem se tak potloukala na předvánočním tržišti, koukala na bruslící děti a uštvané výrazy matek, bylo mi tak trošku smutno. Marně jsem hledala v očích kolemjdoucích ty ohníčky radosti. Kam se ztratilo to kouzlo vánoc z dětství, kdy jsme dychtivě a zvědavě očekávali Ježíška a štědrovečerní večeři nedočkavě hltali? Kam se ztratily dny naplněné očekáváním a nadějí? Kde jsou ty úžasné vůně koření, cukroví a jehličí? Ztratili jsme je na cestě k dospělosti nebo je v nás zabil komerční boj o zákazníka?

Opravili nám chodníky. To je samo o sobě docela záslužný krok. Panelákové sídliště postavené v sedmdesátých letech, nyní v nových zateplených barvách šílených odstínů, to už nutně potřebovalo. Má novou dlažbu a obrubníky, několik málo nových parkovacích míst, pár stromků, keříků a laviček, k tomu krásné dětské hřiště. Ubylo terénních překážek a vypadá to úhledně, ale nemůžu se zbavit dojmu, že to je jen lepení starých děr novou tapetou.

Člověk je tvor společenský. Žijeme ve skupinách, rodinách, vesnicích, na sídlištích a ve městech, která z letadla nápadně připomínají hemžící se mraveniště. Většinu života se snažíme najít rovnováhu mezi snahou být součástí společenství a touhou být něčím výjimečný. Počínaje uvědoměním si své identity v prvním období vzdoru, pokračujíc partičkami a zájmovými kluby, přes pubertální vzdor a hledání partnera až po vyzrálé ambice a zakládání rodiny. Stále hledáme svou vlastní rovnováhu.

Většina léků má vedlejší účinky. Vlastně by se dalo říci, že všechny uměle vyráběné léky. Čím horší je nemoc, tím více vedlejších účinků jsme schopni a ochotni tolerovat. Slovy mé rodinné lékařky je lepší spolknout jednu tabletku včas, než tělo nechat bojovat s bolestí celý den. Moje přirozená nechuť k chemickým látkám tak vede boj s nutností. Antidepresiva potřebuji pro normální život stejně, jako diabetik potřebuje inzulín.

Tanec je řečí těla. Tanec a jeho rytmus nás provází od nepaměti. Tancem kolem ohně vzývají přírodní národy svá božstva. Tancem kolem nemocného uzdravují šamani tělo i duši. Každé batole rozhýbá své nožky do rytmu, když mu zpíváte. Každý dorostenec se pohybuje v rytmu svých sluchátek. Každou významnou událost slavíme tancem. Tanec je významným rituálem našeho života.

Opět musím na sociálku. Dostanu totiž sKartu. Podle zákona jsem povinna si ji vyzvednout, chci-li od státu dostávat almužnu zvanou „příspěvek na bydlení“. Jsem totiž matka samoživitelka s mizerným příjmem. Zatímco daně se zvyšují, inflace znehodnocuje naše úspory, rostou ceny základních potravin a energií, stejně jako platy poslanců, minimální mzda se nezvedla od roku 2007. Pečlivě jsem si prostudovala návody, podmínky, názory a argumenty pro i proti sKartě. Utvrdily mě pouze v pocitu, že je cosi shnilého ve státě českém.

Když máte zdravotní problém, potřebujete podporu. Obvykle ji čekáte od těch nejbližších, od rodiny a nejlepších kamarádů. A obvykle se vám jí taky dostane. Ale musíte chytit tu správnou nemoc.

Denně si do svých domovů nosíme spoustu špíny. Nečistoty a bakterie na rukou, do kterých bereme stovky věcí denně. Prach na obličeji, který je jako jediný vystaven větru, dešti, mrazu i slunci bez přestávky. Dotýkáme se spousty věcí a sebe navzájem. Na botách si občas přineseme nejen prach a bláto. Od malička nás učili starat se o čistotu vlastního těla. Myjeme si ruce před jídlem, po příchodu ze zahrádky, po toaletě i po práci. Čistíme si zuby ráno i večer, po jídle nebo po cigaretě. Sprchujeme se nejméně jednou denně, holíme se, umýváme si vlasy, používáme deodoranty, krémy a barvičky. Děláme zkrátka všechno možné, abychom udrželi svá těla čistá, voňavá a přitažlivá. Kolik času ale věnujeme očistě své mysli?

Je známo, že pohyb je všeobecně prospěšný. Fyzická aktivita prospívá nejen tělu. Pohyb svědčí svalům, spaluje tuky, udržuje plíce, posiluje srdce a vyplavené hormony zlepšují náladu. Pravidelný pohyb na čerstvém vzduchu bude první položka, kterou vám lékař předepíše v lázních, přijedete-li tam s depresí nebo jiným duševním onemocněním. Pohyb potřebuji nejen proto, že jsem převážnou část života strávila v sedavém zaměstnání. Tedy s výjimkou mateřské, kdy se každá matka stává přebornicí v rodičovském dvacetiboji, ve vzpírání stále větší zátěže, podle toho, jak rychle malí milovaní rostou, a pud sebezáchovy ji nutí být ve všech disciplínách o tři vteřiny rychlejší než její potomci.

Žijete si obyčejný život. Chodíte do práce, staráte se o děti, budujete rodinné hnízdo a těšíte se ze života. Scházíte se s kamarády, máte koníčky a spoustu zájmů. Víte, že všechno není vždycky tak, jak bychom chtěli, ale věříte, že problémy dokážete řešit a všechno se dá zvládnout.

„Deprese je vážná, ale dobře léčitelná nemoc.“ To je většinou první informace, kterou od svého lékaře uslyšíte. Jo, to je fajn, říkáte si. „Léčba je většinou dlouhodobá,“ pokračuje lékař. No nevadí, chvíli to vydržím, pomyslíte si. Ale to ještě netušíte, jak dlouhá ta chvíle bude. „Musíte brát léky pravidelně.“ Ne týdny, ale měsíce, někdy i roky. To už vás poněkud vyvede z míry.

Nedávno jsem musela na malou operaci. Zákrok to byl plánovaný, nezbytný a poměrně jednoduchý. Ale jak známo, nic není bez rizika, tak jsem se poctivě připravila. Duševně i prakticky. Sbalila jsem si všechny předepsané a doporučené věci, k tomu tři knížky, empétrojku, mobil a drobné mince do automatu. Rozdala jsem podrobné instrukce puberťákům, seznam povinností a patřičný finanční obnos. Důkladně jsem se rozloučila s tím kouskem svého těla, který neposlouchal, a vydala jsem se všanc státnímu zdravotnictví. Jako prvnička jsem byla připravená na leccos, ale skutečnost předčila mé očekávání.

Hudba je způsob komunikace. Hudba je univerzálním jazykem. Hudba působí blahodárně i na ty, co slovům nerozumí. Může probouzet i uspávat. Uklidňovat i burcovat. Hudba a rytmus je neodmyslitelnou součástí našeho života. Rytmus tlukoucího srdce vnímá ještě nenarozené dítě, novorozence tlukot srdce a rytmické kolébání uklidňuje a batole se samo pohupuje do rytmu, když mu zpíváte. Hudba nás provází celým životem. Máme ji svázanou se všemi důležitými rituály jako bohoslužby, oslavy, svatby, pohřby. Provází nás dětstvím, dospíváním, rebelií i dospělostí. Miluju hudbu a mám ráda hudební festivaly.

Nekouřím. Přesněji nekouřím žádné tabákové výrobky a jiné návykové látky. Ne že bych to nezkusila, ale pubertální pokusy s příchutí adrenalinu a měkkých Startek patří do kategorie příběhů začínajících legendární větou: „Nikdy nezapomenu, když jsem poprvé...“ Nikdy jsem nekouřila. Přesto si nedobrovolně plním plíce pravidelnou dávkou dehtu a nikotinu. Je hezké, že vláda a zákony zakázali kouřit na veřejných místech, ale samotný zákaz nic neřeší, dokud prostá slušnost nezvítězí nad namyšlenou bezohledností. Pravidelně dostávám dávku od těch, co kouří na zastávce a poslední natáhnutí před odhozením vajglu pod kola vydechnou až v autobuse. Rozkašlu se a zbytek cesty přemýšlím, jestli doma taky házejí odpadky na zem.

Posunula jsem se v čase o čtvrt století dopředu. Byla jsem důchodkyně a právě jsem otevírala své ranní internetové noviny. Vyskočily na mě palcové titulky zpráv: Bez zvýšení daní a snížení důchodů se neobejdeme, Studenti stávkují proti zvyšování školného, Penzijní fondy krachují, Ceny léků a energií porostou. Znechuceně zprávy zavírám. Volá mi dcera, ale z obrazovky se na mě culí vnoučata. „Babi, mamka říká, že máš přijít na oběd, bude koprovka.“ „Přijdu, sluníčko, a co byste chtěli?“ „Budeš nám zase povídat pohádky?“ „Ráda a co je u vás nového?“ Následuje záplava slov, zážitků a strkanic, jak mluví všichni najednou. „Stačí, stačí, dopovíte mi to u oběda“, usmívám se, „a běžte pomoct mamce, ať nepoplete talíře.“

Bylo jaro, svítilo slunce, byla taková líná hezká sobota. Po chodníku kráčel mírně nahrbený muž a s jistou dávkou důstojnosti vedl na vodítku psa. Vedle něj hopsala asi sedmiletá dívenka a něco ustavičně povídala, chvílemi se obracela na muže, který rozvážně pokyvoval hlavou, a chvílemi na psa, který vděčně vrtěl ocasem. Její hlas zněl zvonivě a bezstarostně. Náhle muž upadl, dívka se na pár vteřin zarazila, přestala povídat a vyškubla bezmocnému muži z ruky vodítko, aby se pes neuškrtil. S vypětím všech sil poposunula hlavu muže zmítajícího se v křečích z obrubníku na trávník. Prozatím moc nevnímala pokřikování stavebních dělníků z protějšího chodníku. „Hele vole, tak brzo a už je vožralej!“ „Vykašli se na kreténa, pojď se starat o nás, holčičko!“ Některým výrazům by ani nerozuměla.

Reforma má věci vylepšit. Nemohu se však zbavit dojmu, že to, co vláda nazývá sociálními, daňovými a zdravotními reformami nemá ani tvar ani smysl. Řídím jen domácnost s dětmi a mizernými příjmy a stále se to snažím pochopit. Stát je zadlužený. Asi udělal chybu a vydal více peněz, než vydělal. To se občas stává i v dobrých rodinách. Pak naplánoval rozpočet se ztrátou. Tohle už není chyba, ale blbost. Ani já nemohu pořizovat nové věci, když neudržím v chodu ty stávající. Tak se rozhodl, že někde ušetří. Myšlenka je to chvályhodná, ale to provedení stále nechápu.

Tohle zvolání si jistě vyslechl už každý z nás. Kdykoliv udělám něco, co se jen malinko vymyká zaběhnutým zvyklostem, ozve se odněkud, ty nejsi normální. Nemám to slovo ráda. Schovává se za něj každý, kdo nedokáže vidět a tolerovat jakoukoliv odlišnost. Normální se mění s časem i místem. Normální je stejně relativní a subjektivní jako krásný, chutný nebo voňavý. V Japonsku je normální u jídla hlasitě mlaskat, je to výraz uznání hostiteli a kuchaři. Já už ve školce a od rodičů slýchávala, že se žvýká se zavřenou pusou. A přiznávám, že mě znechucují dorostenci, co v tramvaji zpracovávají žvýkačku tak usilovně, že je slyším i přes sluchátka v uších, a pohyb jejich čelistí mi nápadně připomíná dojnici na pastvě.

Jsem unavená. Přesto, že jsem neskládala uhlí ani neuběhla maraton. Ráno vstávám do tmy, den končí brzy a každodenní šedivé a pochmurné počasí mi bere všechnu energii. Zima a chlad mě nutí choulit se dovnitř a balit se před světem do mnoha ochranných vrstev. Připadám si jako zpomalený film. Instinkty mi velí při nedostatku světla a tepla zalézt do teplého pelíšku a spát. Asi jsem se měla narodit jako medvěd a nějaký vtipálek si to na poslední chvíli rozmyslel.

Dnes mám svůj den. Ráno jsem se probudila s migrénou, nenašla jsem ve skříni své oblíbené tričko a když můj oblíbený hrnek s ranní kávou skončil na zemi, rozbrečela jsem se. Lítostí, smutkem a bezmocností. Proč já? Co jsem komu provedla? Proč se mi nic nedaří? Proč se proti mě celý svět spiknul? Takové a podobné otázky se mi líhnou v hlavě rychlostí blesku. Stop, říkám si, blikla má vnitřní kontrolka. Tohle už jsem přece zažila. Nadechni se a přemýšlej. Jak jsme se to učili?