Co se stává, když se člověk zblázní

Počáteční zkušenost s psychiatrickou péčí se v 80 procentech případů odehraje v psychiatrických léčebnách, na místě – kde personál má strašně málo času, na oknech jsou mříže, některé pokoje jsou po dvanácti lůžkách. Rodiče, kteří tam druhý den přijdou, potkávají utlumené pacienty pod vlivem léků, jak se šourají v županech po chodbách, vidí svou dceru na posteli. Holka je ztuhlá, protože nevěděla kde je, co je, proč stojí nahá na vyšetřovně, začala kolem sebe mlátit a rozmlátila třeba lékovou skříňku, dostala injekci a vytuhla. Kdyby se bránila ještě víc, tak ji přikurtují k posteli.

Při první návštěvě lékař na rodiče zpravidla nemá čas, odkáže je – přijďte za dva, tři dni, uvidíme, vypadá to, že se jedná o akutní psychiatrické onemocnění. Za tři dny se rodiče dozvědí, že dcera má schizofrenii – nevyléčitelné, geneticky dané onemocnění, což mnohdy znamená celoživotní užívání léků s vedlejšími účinky. Říkám tomu maligní informace. Jestli jste si mysleli, že vaše dcera bude vynikající právničkou, tak na to zapomeňte. Nejspíš skončí v částečném nebo plném invalidním důchodu, nikdy už asi nebude pokračovat ve studiu, čekají ji pravidelné kontroly, opakované hospitalizace. Tuhle informaci dostanou rodiče jen tak od mladého nezkušeného psychiatra, který je sám bezradný a ví jen to, že nehorší chybou by bylo podcenit diagnózu.

Emočně rozdrásaní rodiče se při neuváženém sdělení diagnózy musí vypořádat s tím, že mají dceru schizofreničku, vyčítají si, že nemoc zavinili, nevědí co na to řeknou příbuzní, sousedi. Obávají se, že až se nebudou moci starat, jejich dítě skončí v domově důchodců nebo na ulici. Rozhovor s lékařem při první hospitalizaci je uzlový bod, kde se předurčuje osud pacienta i celé rodiny. Od této chvíle už kráčí ´schizofrenickou cestou´. Je předurčen k tomu, co sociologové nazývají „kariéra psychiatrického pacienta.“

Schizofrenie nejčastěji vzniká mezi třináctým a osmnáctým rokem, v pubertálním a postpubertálním obdobím, kdy je člověk konfrontován s požadavky reálného světa – studovat, pracovat, vydělávat peníze, mít vztahy, partnera nebo partnerku – a není na to připravený. Mnozí z mých pacientů byli vynikající studenti. Poctivě seděli nad učebnicemi zatímco jejich kámoši už dávno balili holky a dělali všemožné lotroviny. Byli vzorní žáci, ale v něčem jakoby psychicky nedonošení, jsou citlivější, víc zranitelní, proto méně průrazní.

Počínající psychotické onemocnění se 99 procentech vyvíjí plíživě, nenápadně, může se projevovat například zhoršenou schopností koncentrace. Hodně se to stává při přechodu na

vyšší stupeň školy. Student sedí nad knihou pět hodin, ale zapamatuje si pět řádek. Učení mu neleze do hlavy, neví, proč to dřív šlo a teď to nejde, má v sobě vnitřní napětí a může mít ještě pocity viny vůči rodičům, kteří spoléhají, že z něj bude lékař nebo právník. Dostává špatné známky, rodiče ho mají k tomu, aby chodil do školy, ale jemu se tam nechce. Mohou se přidat další faktory, když manželství rodičů nefunguje optimálně, jsou tam hádky, konflikty, které vyvolávají stres, špatně se soustředí, hůř se učí a nakonec mu hrábne.

Až když tenhle človíček skočí ze čtvrtého patra, teprve pak na sebe upozorní, že je to vážné. A teprve potom se zahájí léčba, v takovém případě velmi radikální, skoro drastická – nedobrovolná hospitalizace, poprvé sám na jednom pokoji s dvanácti jinými pacienty, z nichž někteří jsou mentálně retardovaní. To není úplně optimální začátek léčby.

V denním psychiatrickém sanatoriu Ondřejov se tomu snažíme všemožně předcházet. Když k nám zavolá rodič „mám doma syna, vypadl ze školy nebo z učňáku, je zavřený doma, dal se na vegetariánství nebo vůbec nejí, s nikým nekomunikuje, brblá si pro sebe, mluví s někým virtuálním, kouří trávu a chová se divně,“ je to jasný signál pro náš mobilní krizový tým, aby se s ním pokusil velmi citlivě navázat kontakt a nějak ho získat pro spolupráci. Pomoc na úrovni sekundární prevence musí být nízkoprahová a velmi nenápadná. Nemůžeme za ním přijet v bílém plášti a jenom do něj začít cpát pilule.

Při včasném rozpoznání lidiček, kterým hrozí propuknutí psychózy, je možné plnému rozvinutí nemoci zabránit. Na začátku léčení by rodiče měli dostat co nejoptimističtější informaci. Něco se stalo, mělo to psychotické projevy, ale nevíme, zda se jedná o dlouhodobější nebo jednorázové onemocnění. Je možné, že šlo o přechodnou psychotickou poruchu, která se víckrát neobjeví a vaše dcera bude celý život fungovat docela normálně. A kdyby to náhodou byla schizofrenie, je prokázáno, že jedna třetina schizofreniků má velmi velkou možnost na úplně vyléčení. S diagnózou přechodná psychotická porucha má člověk daleko větší šanci v životě, než když dostane nálepku paranoidní schizofrenie. Může z něj být chronický schizofrenní pacient ve vytahané teplákové soupravě, nebo člověk, který funguje v různých sférách života, v rodinné, osobní, pracovní, sociální.

Před více než sto lety jeden z nejvlivnějších psychiatrů Eugen Bleuer dospěl na základě rozsáhlého výzkumu schizofrenních pacientů ke zjištění, kterému říkáme třetinové pravidlo. U jedné třetiny pacientů se toto onemocnění projeví jednou a víckrát ne. U druhé třetiny má tendenci se čas od času navracet, třeba dvakrát třikrát, zanechá nějaké stopy, ale člověk s tím může žít. Pouze u poslední třetiny zraní onemocnění člověka hodně hluboko a vykolejí ho z klasických životních rolí, jako je práce, sociální fungování, osobní vztahy. Dnes ale máme k dispozici účinné léky, které uzdravení velmi napomáhají, takže pravděpodobnost, že se pacient úplně vyléčí nebo bude alespoň celkem normálně fungovat, je v současnosti daleko vyšší.