Základní přístup k těmto lidem se opírá o tři pilíře – o tři P. Prvním P je pomoc. Je nepochybné, že duševně nemocní potřebují jak pomoc profesionální (lékaři, zdravotní sestry, psychologové, atd.), tak laickou (rodina, přátelé). Druhým P jsou jejich potřeby. V zásadě mají duševně nemocní lidé stejné potřeby jako lidé duševně zdraví. Uspokojování jejich potřeb je však výrazně ztížené nemocí, léčbou a přístupem okolí k nim. Třetím P jsou jejich práva. Na obecné rovině jsou tato práva zakotvena v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, která je od února 2010 součástí právního řádu České republiky. Středobodem Úmluvy je právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti. Podívejme se z tohoto hlediska na psychiatrickou péči u nás.
Psychiatrická péče je v České republice postavená na psychiatrických ambulancích a psychiatrických lůžkách. Většina z nich je umístěna v psychiatrických léčebnách – totálních, monstrózních institucích, které mají několik stovek, ale i tisíc psychiatrických lůžek. Tento trend se táhne už od dob Rakouska-Uherska a za uplynulou dobu prakticky nezaznamenal větších změn. Žádný jiný zdravotní handicap (nevidomost, porucha hybnosti) nevyžaduje institucionální péči v takovém rozsahu jako duševní nemoc. Čím to je? Nejspíš za to mohou stále přetrvávající negativní předsudky laické (ale nejenom laické) veřejnosti vůči psychickým nemocem.
Stigmatizace – cejch, pomyslná černá nálepka na čele duševně nemocného, která má ochraňovat společnost před jeho údajně „nevypočitatelným a nebezpečným chováním,“ dodnes nezmizela. Součástí negativního cejchu je i vnímání duševně nemocných jako bytostí neschopných samostatného a nezávislého života. Tudíž je nasnadě řešení – dlouhodobé hospitalizace v institucích, které se o takového člověka „zcela postarají“. Po ukončení hospitalizace je nemocný člověk vypuštěn mnohdy nepřipravený do vnějšího syrového světa. Pochopitelně v tomto nemilosrdném prostředí selhává, dostavuje se zhoršení psychického stavu a na obzoru je další hospitalizace… Tak se vytváří bludný kruh závislosti na mocné instituci.
Devatenáctý článek Úmluvy zaručuje právo na „bezbariérové“ zapojení se do společnosti. V případě duševně nemocných toto právo značně pokulhává. Duševně nemocný člověk totiž nemá kvůli své nemoci dostatečně ostré lokty, aby si vydobyl své místo na slunci. V tom je znevýhodněn i oproti lidem s tělesným zdravotním postižením. Ti se totiž díky jasné mysli dokáží za svá práva pořádně bít. A společnost, orgány stání správy i média jejich volání slyší, na rozdíl od tenkých hlásků zpoza zdí psychiatrických institucí.
Rusňáková Daniela
vloženo 16.3.2012 02:38:12
Dobrý den, jsem potěšena, že byl založen a já narazila na tento úžasný blog. Já sama jsem zdravá, avšak moje dospělá dcera trpí již 11 let schozofrenním onemocněním. Takto handicapovaní jedinci jsou i v současné moderní společnosti mnohdy naprosto, na místo účinné pomoci, odsuzováni. Bohužel u velké části veřejnosti stále přetrvávají předsudky, a proto tito lidé musí ještě navíc kromě svého onemocnění čelit také velké sociální distanci. Mnoho lidí, zvláště ti, kteří se s duševním onemocněním blíže nesetkali, se také stále domnívají, že lidé s psychickým handicapem je třeba někam zavřít a ukrýt, nepřipouštějí si skutečnost, že i tito lidé mají v rámci svých možností právo na plnohodnotný život. Proto tito handicapovaní nejenom z důvodu svého onemocnění, ale i díky předsudkům a nezájmu veřejnosti, „nekončí“ jen v psychiatrických léčebnách, ale často i jako bezdomovci. V budoucnu je třeba zlepšit podmínky kvality života duševně nemocných, zajistit jim dostatečnou sociálně-právní ochranu, neboť se často stávají oběťmi trestných činů (a mnoho případů se do statistik ani nedostane, jelikož „kde není žalobce, tam není ani soudce“). Zlepšení však bude možné až tehdy, pokud veřejnost přestane nahlížet na duševně nemocné jako na blázny, bude respektovat jejich onemocnění obdobným způsobem jako např. respektuje osoby s rakovinným onemocněním, onemocněním pohybového aparáru apod. a uvědomí si, že právě tito nemocní potřebují náležitou ochranu a odbornou péči a že si zaslouží respekt a pomoc.
Dovolím si využít příležitosti, neboť v rámci své bakalářské práce na téma "Kvalita života lidí s duševním onemocněním a jeho dopady na rodinu" hledám respondenty pro kvalitativní výzkum. Ráda bych proto uskutečnila rozhovor s těmi, kterých se tato problematika bezprostředně týká - nemocnými (upřednostňuji schizofrenní onemocnění) i jejich blízkými, oblast Ostrava a okolí. Jednalo by se o rozhovor uskutečněný v čase cca 1 hodiny v období březen nebo duben 2012. Úhrada a seriózní jednání. Zjištěné výsledky výzkumu budou anonymní. Děkuji. Kontakt: Daniela.Rusnakova@seznam.cz