Před deseti lety byla paní G. umístěna do PL pro diagnózu bipolární afektivní porucha - manická fáze. A nyní sedí přede mnou, po tolika letech strávených v léčebně..
Jak vypadal její život? V 6.00 zdravotní sestra rozsvítí a všem měří teplotu. V 7.00 rozdávání ranních léků, v 8.00 snídaně. Ranní hygiena. Komunita, na které je přítomen sekundární lékař, který má na starosti všech 60 pacientů. Mlčí se. Dopoledne trhání molitanu ve skupině. Nesmyslné a bezcílné..
Ve 12.00 fronta na polední léky. Poté oběd u stolu se třemi podobnými „stálicemi“. Jediným jídelním nástrojem je lžíce. Po obědě klid na lůžku do té doby, než se ložnice uzamknou. Sezení v chodbovém křesle s prázdným pohledem nikam. Občasná cigareta v nevlídné kuřárně. V 16.00 odemykají televizi. Prázdný pohled na obrazovku. 18.00 stojí ve frontě na večerní léky a poté večeře. Opět tupá televize do 21.00 a pak následuje další bezesná noc..
Jedinkrát za týden přichází pan primář, který krátkými dotazy zjišťuje aktuální stav. Tak krátkými, aby ještě během dopoledne stihl dva zbývající pavilony, které jsou mu svěřeny..
Jedenkrát měsíčně návštěva. Banány a pomeranče. A tak dál po celých deset let..
Jednoho dne se nový mladý sekundář pozastaví nad její zdravotní kartou. Říká: „Je tady již deset let, proč tak dlouho?“ Primář odpoví: „Prodělala během té doby tři psychotické epizody.“ Sekundář: „Ale v posledních letech už ne. Nemohla by jít domů?“ Primář: „Tak jo.“.
Propuštěná paní G. nyní sedí přede mnou. Bez cizí pomoci se zvládla nastěhovat zpět do dvougarsonky k bývalé spolubydlící. Přemýšlím, jak jí mohu pomoci. Deset let je dlouhá doba. Předepisuji jí léky a domlouvám se s ní na příští návštěvě v nejistotě, zda život „venku“ zvládne. Zvládla. V současné domě si ke mně přichází jedenkrát za dva měsíce pro léky. Po psychické stránce je zcela stabilizovaná. S kamarádkou chodí na procházky, po výstavách a podobně. Je spokojená..
Tento příběh je skutečný. Nezáleží na tom, v jaké psychiatrické léčebně se odehrál, jelikož poměry ve všech dvaceti psychiatrických léčebnách jsou obdobné. Tyto nyní již spíše muzeální instituce vznikly u nás před více jak 150 lety a navazovaly na Rakousko-Uherskou tradici. Tehdy byly vítaným azylem pro různé zbloudilé duše, poskytující střechu nad hlavou, postel a jídlo. A k tomu jakousi zdravotní péči odpovídající tehdejším vědeckým poznatkům..
Píše se rok 2012. Dvacítka psychiatrických léčeben existuje v České republice dodnes. Přežily jako dinosauři z dob minulých, ačkoli v 70. a 80. letech byl ve vyspělých západních zemích odstartován proces tzv. deinstitucionalizace psychiatrické péče. To je cílená transformace psychiatrických léčeben, redukce jejich lůžkových kapacit, která místy vedla až k plánovanému uzavření těchto totálních institucí..
U nás tento proces prakticky dosud nenastal. Docházelo a dochází pouze k jisté redukci psychiatrických lůžek, ale především v nemocničních lůžkových zařízeních. To může vést až k „nechtěnému“ zániku menších psychiatrických zařízení, tak jako se to stalo například v Litoměřicích..
Transformace institucionální péče nenastala, přestože se Česká republika připojila k řadě dokumentů, ve kterých je poměrně zřetelně zakotven trend přesunu těžiště poskytované péče z velkých psychiatrických institucí do péče komunitního typu (včetně nemocničních lůžek)..
Mezi tyto dokumenty patří: Deklarace o duševním zdraví a Akční plán duševního zdraví pro Evropu (2005) v Evropském regionu Světové zdravotnické organizace. Zelená kniha Komise evropských společenství (2005). Zpráva expertní skupiny Evropské komise O přechodu institucionální v komunitní péči (2009. Akční plín Evropského paktu duševního zdraví (2011) Evropské komise. Úmluva o právech lidí se zdravotním postižením /článek 19/ OSN (2006) a Akční plán pro lidi se zdravotním postižením Evropské komise (2010)..
K rozvoji komunitní péče nedošlo, ačkoliv Psychiatrická společnost ČLS JEP tento trend jednoznačně zakotvila do Koncepce psychiatrické péče v ČR a tento dokument byl přijat vědeckou radou MZ ČR..
Na závěr čísla: Česká republika má 20 velkých psychiatrických léčeben s kapacitou od 500 do 1200 lůžek. Tato lůžka tvoří stále 86 procent celkové psychiatrické lůžkové kapacity, zbytek tvoří lůžka v nemocničních odděleních. Obdobně je rozdělen tok financí do těchto zařízení. V případě psychiatrických léčeben to činí zhruba pět miliard korun ročně. Ze statistik je zřejmé, že 30 procent pacientů v psychiatrických léčebnách zde zůstává pouze ze sociálních důvodů, ačkoli jejich lůžka jsou často zdravotními pojišťovnami financována jako lůžka akutní péče..
Psychiatrické kolosy jsou staré a odcházejí. Celková výše prostředků, potřebných pro uvedení psychiatrických léčeben do stavu srovnatelného s úrovní ostatních běžných nemocničních lůžkových zařízení, je odhadována na pět až osm miliard korun. Tyto peníze nejsou k dispozici, a i kdyby byly, mělo by smysl je investovat na udržení chodu těchto přežívajících zařízení?.
Doubravka
vloženo 11.5.2012 00:08:53
Ad Danny - naprostý souhlas, jenže to, co jsem stačila zpozorovat já za 13 let, co se syn léčí, mne spíš utvrzuje v tom, že vyšším orgánům je to skoro jedno, jak jsou na tom psychiatričtí pacienti - hlavně aby byl "klídek". Nadšení, které panovalo v devadesátých letech je fuč, mám pocit, že dnes se na DN hledí takřka jako na příživníky. Za "totáče" byly ústavy hlavně hodně daleko od "civilizace", aby nemocní nebyli vidět. Hrozím se toho, že se tohle bude dít znovu...
Pevně věřím, že v honbě za penězi? ziskem? nejnej společností? zvítězí zdravý rozum. Jenže je fakt, že takových lidí, jež to dělají s nadšením a vírou, že se něco pohne dopředu, nepřibývá - možná je dřív "utluče" nezájem právě tzv. "vrchnosti" (MZ, MPSV, vlády, státu,..)
Přitom při pohledu do statistik duševně nemocných neubývá...
"Mocní" pouze, aby obhájili škrty tam, kde snad ani není co škrtat, hlásají do médií, kolik ZTP vlastně nejsou ZTP a jak se mají dobře a kolik toho za rok od státu dostanou, až tomu nakonec určitá část občanů snad i věří.... Jak jinak si vysvětlit, když potkám kamaráda, s nímž se známe snad padesát let, a on ihned po pozdravu se zcela vážnou tváří praví: "Se máte teď dobře, viď, máte prachů, když máte tu péči, to se vám to žije.......!"