Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Nový web naleznete na adrese www.lidemezilidmi.cz

Příběh paní G.

23. 3. 2012

Zavolal mi kolega s prosbou, zda bych se neujal jeho vzdálené příbuzné právě teď propuštěné z psychiatrické léčebny. Souhlasil jsem. Když se postarší paní G. dostavila do mé ordinace s propouštěcí zprávou, zjistil jsem, že její poslední hospitalizace trvala 10 let.


Před deseti lety byla paní G. umístěna do PL pro diagnózu bipolární afektivní porucha - manická fáze. A nyní sedí přede mnou, po tolika letech strávených v léčebně..


Jak vypadal její život? V 6.00 zdravotní sestra rozsvítí a všem měří teplotu. V 7.00 rozdávání ranních léků, v 8.00 snídaně. Ranní hygiena. Komunita, na které je přítomen sekundární lékař, který má na starosti všech 60 pacientů. Mlčí se. Dopoledne trhání molitanu ve skupině. Nesmyslné a bezcílné..


Ve 12.00 fronta na polední léky. Poté oběd u stolu se třemi podobnými „stálicemi“. Jediným jídelním nástrojem je lžíce. Po obědě klid na lůžku do té doby, než se ložnice uzamknou. Sezení v chodbovém křesle s prázdným pohledem nikam. Občasná cigareta v nevlídné kuřárně. V 16.00 odemykají televizi. Prázdný pohled na obrazovku. 18.00 stojí ve frontě na večerní léky a poté večeře. Opět tupá televize do 21.00 a pak následuje další bezesná noc..


Jedinkrát za týden přichází pan primář, který krátkými dotazy zjišťuje aktuální stav. Tak krátkými, aby ještě během dopoledne stihl dva zbývající pavilony, které jsou mu svěřeny..


Jedenkrát měsíčně návštěva. Banány a pomeranče. A tak dál po celých deset let..


Jednoho dne se nový mladý sekundář pozastaví nad její zdravotní kartou. Říká: „Je tady již deset let, proč tak dlouho?“ Primář odpoví: „Prodělala během té doby tři psychotické epizody.“ Sekundář: „Ale v posledních letech už ne. Nemohla by jít domů?“ Primář: „Tak jo.“.


Propuštěná paní G. nyní sedí přede mnou. Bez cizí pomoci se zvládla nastěhovat zpět do dvougarsonky k bývalé spolubydlící. Přemýšlím, jak jí mohu pomoci. Deset let je dlouhá doba. Předepisuji jí léky a domlouvám se s ní na příští návštěvě v nejistotě, zda život „venku“ zvládne. Zvládla. V současné domě si ke mně přichází jedenkrát za dva měsíce pro léky. Po psychické stránce je zcela stabilizovaná. S kamarádkou chodí na procházky, po výstavách a podobně. Je spokojená..


Tento příběh je skutečný. Nezáleží na tom, v jaké psychiatrické léčebně se odehrál, jelikož poměry ve všech dvaceti psychiatrických léčebnách jsou obdobné. Tyto nyní již spíše muzeální instituce vznikly u nás před více jak 150 lety a navazovaly na Rakousko-Uherskou tradici. Tehdy byly vítaným azylem pro různé zbloudilé duše, poskytující střechu nad hlavou, postel a jídlo. A k tomu jakousi zdravotní péči odpovídající tehdejším vědeckým poznatkům..


Píše se rok 2012. Dvacítka psychiatrických léčeben existuje v České republice dodnes. Přežily jako dinosauři z dob minulých, ačkoli v 70. a 80. letech byl ve vyspělých západních zemích odstartován proces tzv. deinstitucionalizace psychiatrické péče. To je cílená transformace psychiatrických léčeben, redukce jejich lůžkových kapacit, která místy vedla až k plánovanému uzavření těchto totálních institucí..


U nás tento proces prakticky dosud nenastal. Docházelo a dochází pouze k jisté redukci psychiatrických lůžek, ale především v nemocničních lůžkových zařízeních. To může vést až k „nechtěnému“ zániku menších psychiatrických zařízení, tak jako se to stalo například v Litoměřicích..


Transformace institucionální péče nenastala, přestože se Česká republika připojila k řadě dokumentů, ve kterých je poměrně zřetelně zakotven trend přesunu těžiště poskytované péče z velkých psychiatrických institucí do péče komunitního typu (včetně nemocničních lůžek)..


Mezi tyto dokumenty patří: Deklarace o duševním zdraví a Akční plán duševního zdraví pro Evropu (2005) v Evropském regionu Světové zdravotnické organizace. Zelená kniha Komise evropských společenství (2005). Zpráva expertní skupiny Evropské komise O přechodu institucionální v komunitní péči (2009. Akční plín Evropského paktu duševního zdraví (2011) Evropské komise. Úmluva o právech lidí se zdravotním postižením /článek 19/ OSN (2006) a Akční plán pro lidi se zdravotním postižením Evropské komise (2010)..


K rozvoji komunitní péče nedošlo, ačkoliv Psychiatrická společnost ČLS JEP tento trend jednoznačně zakotvila do Koncepce psychiatrické péče v ČR a tento dokument byl přijat vědeckou radou MZ ČR..


Na závěr čísla: Česká republika má 20 velkých psychiatrických léčeben s kapacitou od 500 do 1200 lůžek. Tato lůžka tvoří stále 86 procent celkové psychiatrické lůžkové kapacity, zbytek tvoří lůžka v nemocničních odděleních. Obdobně je rozdělen tok financí do těchto zařízení. V případě psychiatrických léčeben to činí zhruba pět miliard korun ročně. Ze statistik je zřejmé, že 30 procent pacientů v psychiatrických léčebnách zde zůstává pouze ze sociálních důvodů, ačkoli jejich lůžka jsou často zdravotními pojišťovnami financována jako lůžka akutní péče..


Psychiatrické kolosy jsou staré a odcházejí. Celková výše prostředků, potřebných pro uvedení psychiatrických léčeben do stavu srovnatelného s úrovní ostatních běžných nemocničních lůžkových zařízení, je odhadována na pět až osm miliard korun. Tyto peníze nejsou k dispozici, a i kdyby byly, mělo by smysl je investovat na udržení chodu těchto přežívajících zařízení?.


MUDr. Martin Jarolímek

MUDr. Martin Jarolímek

Psychiatr, vystudoval medicínu na 1. LF UK, zakladatel a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie. Hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin. Je zakladatelem a prezidentem České asociace pro psychické zdraví. Stál u zrodu dalších pacientských a rodičovských organizací (Sympathea, Fokus, Green Doors, Baobab) a iniciativ k transformaci systému psychiatrické péče v ČR.

Poslední články autora

Komentáře

  • Doubravka

    vloženo 11.5.2012 00:08:53

    Ad Danny - naprostý souhlas, jenže to, co jsem stačila zpozorovat já za 13 let, co se syn léčí, mne spíš utvrzuje v tom, že vyšším orgánům je to skoro jedno, jak jsou na tom psychiatričtí pacienti - hlavně aby byl "klídek". Nadšení, které panovalo v devadesátých letech je fuč, mám pocit, že dnes se na DN hledí takřka jako na příživníky. Za "totáče" byly ústavy hlavně hodně daleko od "civilizace", aby nemocní nebyli vidět. Hrozím se toho, že se tohle bude dít znovu...
    Pevně věřím, že v honbě za penězi? ziskem? nejnej společností? zvítězí zdravý rozum. Jenže je fakt, že takových lidí, jež to dělají s nadšením a vírou, že se něco pohne dopředu, nepřibývá - možná je dřív "utluče" nezájem právě tzv. "vrchnosti" (MZ, MPSV, vlády, státu,..)
    Přitom při pohledu do statistik duševně nemocných neubývá...
    "Mocní" pouze, aby obhájili škrty tam, kde snad ani není co škrtat, hlásají do médií, kolik ZTP vlastně nejsou ZTP a jak se mají dobře a kolik toho za rok od státu dostanou, až tomu nakonec určitá část občanů snad i věří.... Jak jinak si vysvětlit, když potkám kamaráda, s nímž se známe snad padesát let, a on ihned po pozdravu se zcela vážnou tváří praví: "Se máte teď dobře, viď, máte prachů, když máte tu péči, to se vám to žije.......!"

  • Denny

    vloženo 29.4.2012 21:52:07

    Je mně líto lidí, kteří jsou v PL celé dlouhé roky. Zažila jsem osobně také několik hospitalizací a nemám na ně moc příjemné vzpomínky. Bylo jich kolem 6 - 8. Opravdu si to už nepamatuji. Jsem šťastná, že už od roku 2003 jsem nebyla hospitalizovaná a že jsem našla jednu neziskovou organizaci, která mně pomohla daleko více než samotní psychiatři a psychologové. Přiznávám se, že se přikláním komunitní péči o duševně nemocné. Tam se opravdu zajímají o člověka celkově. Máme zde možnost individuálních rozhovorů, sportovních a pracovních aktivit, pracovníci nás podporují a povzbuzují natolik, že máme možnost osobního růstu. Pozoruji nejen na sobě, ale na řadě dalších klientů velké změny k lepšímu. Jsem šťastná, že vznikají další komunitní centra, které se starají o tyto lidi. Myslím si, že hodně lidem (sociálním odborům, zdravotním pojišťovnám, veřejnosti i rodinným příslušníkům) chybí informovanost skrze média, že tyto organizace opravdu pomáhají daleko více, než samotné PL. Systém PL je příliš zastaralý, je tam málo aktivit, jak sportovních, tak pracovních. Pacienti se většinou v odpoledních hodinách nebo o víkendu velmi nudí a nemůžou vyvíjet nějaké činnosti. Jen sedí v křeslech, hledí do "BLBA" a zdravotní personál se s nimi moc nebaví. Důležité je hlavně naslouchání každého jednotlivce. Také by tam měla být zavedena nějaká motivace. Ale jak můžou být motivování, když jim to není umožněno. V PL je nedostatek personálu, který by se o ně více zajímal. Vždyť kolik času jim pracovníci můžou věnovat, když je tam příliš velký počet pacientů. Investuje se věštšinou do vnitřního vybavení, ale proč se neinvestuje do různorodosti aktivit, jak sportovních (díky pohybu se člověk může cítit daleko lépe), do kuturních akcí (které by mohly být v PL i pro širší veřejnost, aby byla o této problematice daleko více informována, do různých přednášek o této problematice i pro veřejnost. Náš stát je o této problematice stále málo informován a tato oblast je pořád málo medializována. Mluví se o různých onemocněních, ale o problematice psychických onemocnění je veřejnost stále málo informována. Média zkreslují situaci těchto nemocných lidí. Dívají se jen na tu horší stránku nemocného, ale na tu lepší stránku ne. Nebo informují veřejnost jen částí pravdy, bohužel té horší. Neměly by se o tom zajímat také sociálně zdravotní odbory, že práce v komunitní péči daleko více pomáhá lidem, než PL? Prosím, zkuste se informovat samotných klientů již zaběhlých komunitních neziskových organizací, které se o tyto lidi starají. Tyto neziskové organizace mají bohužel problém se zajištěním finnací na jejich provoz. Do takovýchto organizací by se mělo investovat co nejvíce pro jejich rozvoj, protože tam je opravdu pomoc na tom správném místě. Nemyslíte? Zkuste se na to informovat samotných klientů a nejen pracovníků. Samotní klienti Vám řeknou, zda jim tato služba pomáhá a v čem. Vždyť pro koho je služba určena - pro samotné klienty. Myslím si, že tohle ještě sociálním odborům chybí - informovat se na těch správných místech - tedy v neziskových organizací, kteří podporují klienty v jejich růstu. Tam je ta správná cesta, aby sociální pracovníci ze sociálních odborů chodili do těchto organizací na praxi a zjišťovali se tam, zda je tato služba potřebná. Pak by se možná i něco pohlo v oblasti komunitní péče. Nemyslíte?

  • Doubravka

    vloženo 14.4.2012 18:39:24

    omluva - odklepla jsem dříve -
    patří tam: to tedy byl OBŘÍ rozdíl - PL dětská a PL dospělá !!!
    Moc bych si přála, aby se povedlo to nějakým způsobem "roztrhat" - aby byly nějaké stacionáře (?) či menší oddělení ve více místech..... A samozřejmě komunitní péče.... Pro zaléčené perfektně fungují Fokusy.
    Jen nevím, zda to bude ještě za našeho života.... Synovi je nyní 24, my tedy nemládnem a jaká je naše vyhlídka, až nebudeme?....

  • Doubravka

    vloženo 14.4.2012 18:32:33

    Je to hrozné, ale věřím, že to je skutečnost. Nelíbí se mi obří PL a mrzí mne, že se již mnoho let mluví o tom, že centralizovat z oblastních nemocnic byla chyba. U mého syna se zhruba v jeho 11 letech začlo zkoumat, co mu vlastně je a po několikerých hospitalizacích v pražském Motole byla potvrzena diagnoza dětského PP lékaře. Potom byl na cca 2 roky v DPL - která, kromě prý Prahy, byla pro všechny regiony Čech. Dělali jsme vše, abychom jej, pokud neměl odjezdovku, co nejvíce navštěvovali, i když to znamenalo cca 4,5 hodiny ve vlaku a autobuse jedna cesta... Jak jsem se později dozvěděla, nebylo takových rodičů mnoho... Po osmnácti letech by byl zřejmě rovněž na tom obdobně, jako paní G. - neboť byl převeden rovnou do "dospělé" PL , už ale v našem kraji - (vzhledem k diagnoze F 20. simplex) - to tedy byl OBŘÍ
    Vzali jsme ho co nejrychleji domů, štěstí bylo, že muž je OSVČ. Později jsem musela zůstat doma, neboť ještě dcera byla po úraze...

  • Blanka

    vloženo 5.4.2012 22:36:33

    Dost mne překvapilo, že deset let se nikdo nestaral o zdravotní stav paní G. Jestli to byl nezájem lékařů a sester, či jen pohodlnost, něco měnit na zaběhnutém systému "léčby". Jistě byla psychiatrická hospitalizace v začátku potřebná, ale s během času se člověk vyvíjí a mění a zdravotní stav paní G. měl být posuzován častěji a důkladněji. Daleko dříve by se přišlo na to, že zdravotní stav paní je stabilizovaný a je schopna propuštění z léčebny. Jenom díky zájmu mladého lékaře nestrávila v léčebně dalších deset let. Je to hrozné zjištění, ani zločinci, odsouzení za trestné činy, nejsou tak dlouho ve výkonu trestu, jako paní G. Dle mého názoru oné paní ukradli a promarnili deset let života. Omluvy a satisfakce se zřejmě nedočkala.

  • Karolína Absolonová

    vloženo 28.3.2012 16:06:19

    Divím se, že paní po 10 letech takového režimu zůstala vůbec schopná fungovat jako člověk. Většina "normálních" lidí by tam asi pozbyla veškeré zbytky zdravého rozumu. Je nepochopitelné, že někdo může být držen v takovém zařízení prostě proto, že se na něj "nějak" zapomnělo. Nebýt toho mladého doktora, paní by tam asi zůstala na doživotí. Ať chci nebo ne, stále se mi na mysli vybavuje "Přelet přes kukaččí hnízdo"...

Přidat komentář...

Naši partneři:

HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2024 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |