Při pobytu v nemocnici pacientům hodně pomáhají dílny a jejich terapeuti. Člověk se snaží udělat si radost z krásně vytvořeného uměleckého díla, které často vzniká tak, že je krystalizací a formulací dosavadního způsobu života. Člověk se snaží uchopit svoji minulost, vysvětlit ji a tak předejít opakování chyb. Sní o budoucnosti. Malé radosti, malé motivace, vedou k zlepšování zdravotního stavu pacienta. Když člověk nastartoval tento proces, lékaři snižují dávky léků a člověk začíná žít jinak. Zde bych upozornila na nutnost resocializace a rehabilitace.K čemuž mohou pomoci psychologové, peeři, case management, koučování, terapeutické skupiny, denní stacionář, popřípadě chráněné bydlení, kde si člověk tvoří rehabilitační plán a pak se aktivně účastní jeho naplnění....
Při hospitalizaci se pacient také seznamuje s podobně smýšlejícími lidmi, kteří mají podobné problémy. Jeden motivuje druhého. To je asi hodně důležité. A motivaci může napomoci i snižování léků, které mimo jiné motivaci tlumí. Člověk je po nich často „bez zájmu“. A snižuje se po nich i tělesná kondice. Ovšemže se neprodávají pod názvem : „tlumící lék“, ale většinou pod klamným názvem antipsychotika a útlum je vedený jen jako vedlejší účinek. Možná se vám to zdá zamotané a těžko pochopitelné, ale často i sami psychiatři si neuvědomují jednoduchý princip léků: utlumit původní styl života jejich nasazením a nastartovat nové vzorce chování jejich snižováním. Samozřejmě léky nejsou všechno, bez resocializace to nejde.
Váhomírka
