Ke zmińovanému psychiatrovi jsem chodila dál, jako by se nechumelilo, zato se stalo něco jiného. Za nějakou dobu se mě, zase mezi řečí zeptal , co bych si přála ze všeho nejvíc. Řekla jsem mu, že bych si přála bydlet v komunitě stejně nemocných se schizofrenií, jako já.
Tajně si totiž myslím, že schizofrenie není ani tak moc nemoc, jako neschopnost se osamostatnit od rodičů, a proto se vyskytuje zejména u mladých lidí. Dřív se tomu říkalo adolescence a nemusela se řešit pilulemi.
Za nějaký čas se tedy stalo, co jsem vůbec nečekala. Můj psychiatr koupil starou faru, za mnohem víc peněz, než jsem mu dala, nechal ji zrenovovat a já jsem v ní mohla začít žít. Učili jsme se sami vařit, nakupovat, uklízet, starat se o zahradu, o kozy a další drobné práce, Jeden druhému jsme předávali zkušenosti.
Léky jsme užívali na vlastní zodpovědnost. Pozorovali jsme se skoro jako jogíni po každém cviku, jaký mají na nás léky účinek. A podle potřeby jsme si je bud´ malinko zvýšili nebo snížili. Ale většinou jsme se cítili fajn, takže jsme si je postupně snižovali.
Přijde mi skutečně nesmyslné, aby se silné léky braly dlouhodobě, ne akutně. Další tzv. ataky či relapsy, o kterých farmaceutické firmy mluví, jsou podle mě z velké části způsobeny závislostí na prášcích. Zcela absurdní je i zákon, který zakazuje psychicky nemocným lidem, aby se léčili ze závislosti na lécích
Myslím si , že člověku mnohem více pomůže, když se projde přírodou a to jsme v komunitě dodržovali.
O víkendech jsme chodili do lesa, na houby, na plavání, seděli jsme večer u ohně , chodili do hospody. Měli jsme povoleno jedno pivo na společných akcích.
Společně jsme se domlouvali, co budeme dělat. Ve všední dny jsme měli za úkol odpracovat jen 3 , ze začátku 2 hodiny denně. Tak málo proto, že většina z nás byla zvyklá na tlumící léky. Ráno jsme se scházeli na komunitě a říkali, co budeme mít za program. Večer jsme s zase scházeli na komunitě ve společenské místnosti a hlásili jsme, jak se nám práce povedla. Za odpracovanou hodinu jsme každý dostali vždy 1 bod.
Jedli jsme všichni u jednoho stolu, ale spali jsme zvlášt´ holky a kluci .Přijímačky se dělaly jednoduše: Člověk přijel na víkend na zkoušku, pak musel odjet. Pak znovu přijel i s věcmi a musel tu vydržet dva měsíce bez přestávky, jinak byl z komunity vyloučen . Žádné zpovídání personalistce., žádné kádrování.
Jako přijímací rituál jsme si stoupli do kroužku, drželi jsme se za ruce, a nováček stiskl jednu ruku. Nedovedete si představit, jak je to fajn pocit, když se vám signál vrátí z druhé strany do druhé ruky. Čas od času jsme psali tzv. rehabilitační plán, aneb v čem se chceme zlepšit a jak se nám to daří. Museli jsme také dodržovat určitá pravidla,desatero, které jsme měli napsané na stěně. Z toho mě uvízly tyto tři body:
1.ŽIJEME SPOLEČNĚ (Za život život dám, i když nerad umírám. Nejsem sám, věřte mi. Pro toho, kdo chce žít, je na světě plno krás. A z těch krás něco mít, záleží jenom na nás. Jen od nás věřte mi, záleží, kdy přijde čas, kdy pro nás bude zas mír na Zemi.)
2.NEUBLIŽUJEME LIDEM, ZVÍŘATÚM, ROSTLINÁM, VĚCEM
3.DĚLÁME VŽDY VŠE, NEJLÉPE, JAK DOVEDEME (Každý dělá co může a zároveň jako by nic. Nesmíš být nikdy líný, nesmíš se práce bát. Jen se snaž, jak nejlíp to znáš, co děláš, to dělej rád.)
Vždycky se vám to samozřejmě nedaří, podle toho, jak se cítíte a jak vám je. Ale snaha je hodně. Nebyli jsme také vždy šťastní a dokonalí. Někdy bylo těžké se dohodnout. Spory a nepříjemnosti se řešily na mimořádné komunitě, kterou měl právo svolat každý. Na starosti nás měli dva terapeuti, kteří se u nás střídali a pomáhali nám. Měsíčně jsme platili nejen jídlo, poplatky za vodu, elektřinu a plyn, ale i minimální mzdu právě jim.
Celý pobyt byl pro mě úžasnou školou svobody. Ne jenom, dělat něco pro peníze, ale něco, z čeho budu mít radost nejen já.
Váhomírka
