Kreativita a duševní nemoc? Spíš průšvih, než výhra!

Svého času se objevily hypotézy, zda psychická nemoc může podnítit uměleckou tvorbu, obohatit jí, vnést do ní rysy originality. Například u bipolární afektivní poruchy se předpokládalo, že nadaní lidé se vlivem deprese stávají citlivější a naopak v době mánie jsou produktivnější. Jinými slovy, v době deprese nastřádají emociální zážitky, byť nepříjemné, které jsou schopni v době mánie předat do své tvorby. Psychologické výzkumy však prokázaly, že tato úvaha je naivní a příliš romantizující. Výzkum v podstatě dokázal opak. Dopady bipolární afektivní poruchy na kreativitu jsou spíše nepříznivé. Řada umělců zemřela předčasně a zbytečně, protože spáchali sebevraždu. Většina z nich žila i několik let v dobrovolné, ale i nedobrovolné sociální izolaci. Dnes si neumíme představit, že bychom lidi s bipolární poruchou neléčili. Důvodem je nesmírné utrpení v době deprese a nebezpečné a nezodpovědné chování v době mánie. Na druhé straně je kreativita, která je jistě průběhem nemoci ovlivněna je v moderní společnosti vysoce ceněným zbožím. Vše co by ji mohlo měnit, jako užívání psychofarmak, pobyt v nemocnici, určitá disciplinovanost, vyhýbání se psychoaktivním látkám, je předmětem vleklých diskuzí. Kreativita se totiž uplatňuje i v jiných oblastech než v umění – ve vědě a výzkumu, v návrzích technických řešení, plánování volného času, výchově dětí aj.

A co říkají psychologické výzkumy na všeobecně rozšířenou představu, že umělci jsou blázni? I když psychobigrafické výzkumy nejčastěji dokládají vyšší výskyt psychických potíží u konkrétních zkoumaných umělců, výsledky mohou být zavádějící. Co když nevšední a tragické postavy více motivují badatele k vytvoření biografie a umělci, kteří vedli „nezajímavý“ život by pak mohli být systematicky opomíjeni? Nicméně z některých studií plyne, že výtvarníci podobně jako básníci a spisovatelé byli častěji postiženi psychopatologií. Ve skupině výtvarných umělců se zdá být vyšší výskyt nadužívání alkoholu, depresí, úzkostí a potíží s přizpůsobením. Je zajímavé, že architekti, kteří jsou běžně zařazováni mezi kreativní, vizuálně umělecká povolání, se od ostatních kreativních profesí odlišují nízkým výskytem psychopatologie a vysokou emocionální stabilitou. Nemůžeme však na základě psychologických výzkumů učinit závěr, že „typický“ umělec má problémy s psychikou.

Osobně si myslím, že deprese má na kreativitu zhoubný vliv, protože má zhoubný vliv na celé prožívání, emocialitu a osobnost člověka. Představa, že až mi bude lépe, prožité utrpení umělecky zpracuji je skutečně naivní. Co by mě však zajímalo, by byl výzkum, jak psychofarmakologická léčba ovlivňuje kreativitu. Jestli z nápaditého, tvořivého člověka nedělá průměrnou lidskou bytost a neobírá dotyčného o osobnostní originalitu. Myslím si totiž, že trochu ano a já nechci být „klidná“,, když mi psychofarmaka zároveň berou schopnost tvořivého nadšení. Na druhou stranu bez léčby mají vážné duševní poruchy jako jsou psychózy na člověka jednoznačně destruktivní vliv.