Alena Petříková

Jestli chceš jít a rovně stát,

s důvěrou dýchat, necouvat,

jestli chceš zkoušet starého se vzdát,

doufat a věřit, nové riskovat,

nechceš se hrbit, choulit do houfu,

chceš zpívat, tančit, zahrát na harfu,

jestli máš srdce, věříš na lásku,

i když tvůj život visí na vlásku,

pomoc je blízko, i když neznáš mě:

Věř – já znám tebe, a ty – ty znáš mě.

Znám tisíc léků proti stresu;

když požádáš mě, z nebe ti je snesu.

První je dotyk křídel motýlích,

lehkých jak vánek zjara na polích.

Druhý je křehký dětský smích,

koulení z kopce, jízda na saních.

Třetí je vnímat, jak se den rozednívá,

oponu ze tmy slunce rozevírá.

Čtvrtý jsou barvy všeho kolem nás,

kvítí a ptáků, země, slunce jas.

Pátý je prosté lidské dotýkání

vůněmi, slovy, teplem kůže dlaní.

Svítící slunce na obloze

Nebo i temné mraky

Splnění našich tajných přání

Možná kus zklamání taky.

Existoval prázdný prostor,

někomu se zalíbil.

Nabral hlínu keramickou,

tou ten prostor obkroužil.

Však Ty víš, i když neznáme se,

co všechno bych ti chtěla říct.

Však Ty víš, pokud potkáme se

- nastane-li ten okamžik –

že rozzáří se svíce plamen:

plamen, co uvnitř plápolá,

že slůvka, která šeptá srdce,

najednou nahlas zavolá.