Ano, upadla jsem... Ne fyzicky , nýbrž psychicky...

Já, ta silná, všemi profesně respektovaná, uznávaná...

Své syny jsem dovedla k přesvědčení, že jejich matka všechno zvládne.

Pracovala jsem v manažerské pozici. Čas neměl rozměr .... Trvalo to několik let.
Byla jsem jako Pendolíno …
Mimo synů, neexistovalo nic, co by mne limitovalo. Ta limitace byla úžasná, dávala jsem jim
všechno... A oni mně...
Měli jsme mezi sebou dohodu. Přijdu domů unavená, nechají mě 20 minut relaxu . Poté už
nastoupila praktičnost. Večeře, prádlo, kontrola žákovek a úkolů...
Fungovalo to. Po splnění povinností jsme sedávali v kuchyni u kulatého stolu a povídali si, často to byla krásná „černá hodinka“. Vzájemně jsme se respektovali. Když se vyskytl nějaký vážnější problém, se kterým si synové nedokázali poradit, sedla jsem do auta a vyjeli jsme si, na dnes už pro nás kultovní místo. Kopeček – posvátný, s pozitivní energií. Svěřovali se mi, já naslouchala. Sem tam něco podotkla, poradila... Vždycky jsem sázela na komunikaci.
Odjížděli jsme domů tak nějak vyrovnaní , zklidnění...

Chtěla bych svým slabým hlasem, neslyšitelném v tom řevu nadávek, vyjádřit vděk politikům všech dob za to, že se pouští do kormidlování tak velké věci jako je naše země. Já myslím, že si zaslouží astronomické platy, protože dělají astronomickou práci. A my jako jejich šéf bychom neměli být tak tvrdí na své zaměstnance. Měli bychom být více benevolentní, být takovým šéfem, jakého bychom chtěli sami. Šéfem milosrdným a odpouštějícím, který svým zaměstnancům důvěřuje. Zároveň ale nebýt šéfem blbým, který nic neví o tom, že ho zaměstnanci okrádají a za zády se mu smějí do ksichtu. Ale jak být šéfem důvěřujícím, když už se to k vám doneslo? Nyní je snaha situaci řešit tak, že nebudou žádná záda – že o nich veřejnost bude vědět všechno. Nicméně mi z této snahy začíná být politiků trochu líto, sama bych nechtěla žít pod neustálým dohledem Velkého bratra. Je to stejné jako před lety – politici jako židovští králové visí na Golgotě vedle zločinců a je s nimi zacházeno stejně nemilosrdně. Každou chvíli je někdo z nich v médiích na pranýři nebo mu odposlouchávají telefon.

Nedávno jsem v učebnici italštiny narazila na zajímavé cvičení založené na porovnávání obrázků. Zadání znělo: „Popište a porovnejte obě rodiny.“ Na první pohled bylo znát, že obrázek nalevo má představovat rodinu tradiční a ten napravo rodinu současnou, postmoderní. Zatímco rodina nalevo měla šest členů a u stolu tam posedávali i babička s dědou, rodina napravo byla maximálně minimalistická: rodiče a jejich jedináček. Zajímavé bylo srovnat pozici matky. Ta na obrázku vlevo postávala u sporáku a připravovala večeři otci čtoucímu noviny, dvěma synům, z nichž jeden hrál na housle a druhý psal domácí úkol, a prarodičům dohlížejícím na syna hrajícího na housle. Na obrázku napravo večeři připravoval otec, v mikrovlnce, matka vyvíjela štíhlou linii na rotopedu a syn hrál počítačovou hru. Takový obrázek byl sice exemplárně přehnaný, přesto myslím, že o lecčems vypovídá. Vede mě to k myšlence, jak moc je feminismus v rodině žádoucí. Protože zatímco z tradiční rodiny nalevo sálá teplo rodinného krbu, rodina napravo působí zmrazeně.

V Hloubětíně existuje cesta, z které cítím archetypální strach, jakoby tušení nějaké zlé budoucnosti nebo snad symbolický obraz cesty peklem duše. Všechny kočky této cesty jsou černé, všechny zvuky jsou hrozbou, každý člověk je zbojníkem a každý pes vlkodlakem. Rostou zde jablka a hrušky, hojný kraj, ale jsou to nedomrlá pláňata, jakoby uškrcená, když chtěla růst. Těžko se tudy jde, je to samý výmol a kaluž a zvláštně končí tato cesta, ve svodidlech silnice, zneuznaně, zavrženě a neznámě, jakoby přiléhala k této realitě odjinud. A za svodidly krásná, pevná cesta králů, cesta vítězů, cesta otevřená novým, jistě krásným možnostem.

Hodiny jsou nástrojem smrti, houslemi kvílícími náš zmar. Jejich ručičky jsou kosami nelítostně sklízejícími náš život. Náš útulný domov je zkažen tímto nemilosrdným křížem naší duše, tímto mementem mori. Jsme tak duchovní nebo tak prokletí, že si ji stále chceme připomínat? Stále nosit na vědomí tento ohyzdný rozsudek, toto parte vystavené zaživa? Tento bič ženoucí nás do práce na poli svých existencí s výhružným „dokud je čas.“ Tento bič, který je posvátnou hrůzou před vzácným plátnem času, na které neumíme ztvárnit žádný smysluplný výjev. Nemajíce vzdělání przníme jej naší analfabetštinou a strachem. Nakonec nás to rozčílí, zmuchláme plátno a zahodíme jej. Jaká škoda, že nové už nám nedají, zjišťujeme zvolna polykáni prázdnotou.

Pravý přítel je ten,
který přijde,
když všichni odcházejí.

Je tragédií, když vinou jiných
jsou lidé více nešťastní,
než naší zásluhou šťastní.

Děti se vždy nechovají tak,
jak by podle nás dospělých měly.
Menší konflikty nebo výměny názorů,
jsou součástí snad každé domácnosti.
Když se k tomu přidá nervozita, únava a stres,
mohou padnout slova,
která na dlouho křehkou dětskou duši raní.

JARO:
Mám ho rád,
příroda ožívá,
moje psychika se vyrovnává,
jsem spokojený,
nemám takové výkyvy.
Voda teče v řece, potoku,
uklidňuje mně to.

LÉTO:
Nemám ho rád,
horka, parna,
je mně moc špatně.
Mívám častěji úzkosti,
jsem bezmocný,
nemoc mne dorazí.

Nejlépe se cítíme ve společnosti svých lidí, kteří nám rozumí.
Normální lidé nás nikdy nepochopí. Nemáme si s nimi o čem povídat.
Berou nás duševně nemocné za simulanty.
Tahle společnost nás odsuzuje,
proto žijeme v anonymitě,
ve svém světě, který si utváříme, abychom je neobtěžovali.
Máme těžký život, většinou to začíná od dětství a přinášíme ho do dospělosti.Rádi bychom žili šťastným životem. Většinou bojujeme s úzkostmi, stresy, depresemi a jinými nástrahami. Plakání, panické záchvaty, tohle nám bere sílu života. Je to životní osud nás Psychicky Nemocných. Srdéčko bolí, pláče, snad nám bude líp.“

Hlavu mi zamotala procenta. Jistě, procenta jsou naším běžným společníkem a setkáváme se s nimi prakticky všude. Vždyť ocet je 8% koncentrát kyseliny octové, abyste uspěli v testu, je nutné mít nadpoloviční většinu, tedy nad 50%, stojíte-li na vlakovém nádraží, máte 70% šanci, že ČD budou mít zpoždění… To vše jsou známé příklady využití procent k usnadnění našeho života, respektive chcete-li k předejití srdečních problémů v důsledku rozčílení se nebo depresím v případě neúspěšnosti při zkoušce. Nedávno však bylo mým uším dopřáno vyslechnout zcela odlišné využití onoho podílového systému. Ta příhoda se odehrála zhruba takto; dva mladí lidé seděli na lavičce zabráni do důležitého rozhovoru, jehož hlavní náplní bylo ne-li pomlouvání (odpusťte mi ten výraz) potom alespoň na cti utrhání vrstevníků. Jakožto třetí nezúčastněná strana nemohu s jistotou říci, oč šlo. Za normálních okolností by pro mě bylo vyslechnutí cizí konverzace naprosto nepřijatelné a už jsem byl také odhodlán přesunout se na jiné místo, když v tom jsem zaslechl něco, co mi do teď nedá spát! Slečna zrovna vyprávěla o nějaké známé, když se mladík zarazil a povídá: „ Počkej, myslíš tu jinou?“ Načež se zarazila slečna a s viditelným zájmem se zeptala, jak tomu má rozumět, jestli myslí „tu jinou“? Mladík celý na rozpacích, aby neřekl něco nevhodného, hádám, odvětil: „No, dyť víš, tu 4%.“