Daniel Král

Dvě osamělá srdce
na planetě …

Dva trosečníci
v  pustém světě …

Dvě svíce
které ve tmě září
a
mé rty na tvé
tváři…

Vystoupit z noci věčné…
Jít až do slunce
nechat se oslepit jeho září
a
cítit jeho teplo na své tváři
nastavit mu celé tělo
rozmrazit svou černou duši
a
pak říct ti
jak moc
ti to
sluší….

Ztracen v čase,
který není můj
znovu
zas a zase
v noci ze snu křičím
stůj…

Ztracen v čase,
který zdá se tolik nejistý
a tak znovu
zas a zase…
díky Bohu
že jsi
ty

Na křídlech ptáků
letět výš…
na perutích andělů
dotýkat se mraků
smíš…

Až tam
kde končí zemská tíž…
a stále
stále výš…

Jsem sám
ve špinavém temném pokoji
mám takový strach
že už se vlastně ani nebojím…

Myšlenky černé
nemůžou být černější…
Zítřek nic nepřinese
jen zmar a mraky
ještě temnější…

Tak vítejte v mém pekle…
žiji v něm již padesát let
víc mrtvý
než-li živý…
prokletý svět!

Bože pomoz, pomoz mi zpět…

Je temný den
křik havranů když vyjdu ven
slyším…

Podzimní den
z nebe smutek padá
Na polích hejna vran
a ty ?
Už nemáš mě ráda…

Naše láska
je
symfonie
mé srdce
zcela přesně
jako
to
tvé
b i j e . . .

Chtěl jsem si sáhnout na slunce
a
spálil si dlaně…
Teď čekám
ve skrytu noci
až
je ochladí padlá hvězda
abych
se znovu mohl dotýkat tebe
abych
měl aspoň
o trochu blíže
nebe...