Jak se rodí bojovnice - Hana Korbičková

Další příležitost k mému zocelení nastala, když mi byly tři roky, kdy jsem se ztratila na velké pouti v Želivě. Nehodila jsem flintu do žita. Nejdřív jsem zvolila plán A. Chodila jsem po pouti a všech, kteří mi byli alespoň trochu sympatičtí, jsem se ptala, jestli neviděli mého tatínka. Bylo mi divné, že ho nikdo neviděl, přestože na pouti prokazatelně byl. Nevadí. Zvolila jsem tedy plán B. Našla jsem si strategický bod na vyvýšenině u kláštera a sledovala davy lidí, jestli někde nezahlédnu taťkovu hlavu. Opět to nebyla taktika, která by vedla k úspěchu. Ze zoufalství jsem pokročila k plánu C. Rozbrečela jsem se. Ujala se mě dvojčata, která se mnou chodila po pouti tak dlouho, až jsme taťku našli. Byl překvapený, že jsem byla ztracená. Ne že by si nevšiml, že mu chybí dítě, ale já totiž chodila po pouti s tetou a jejím také tříletým synem.

Ve čtyřech letech jsem zkušenosti z pouti využila při sbírání hub v kukuřici. Ta byla tak vysoká, že jsem se v ní opět ztratila.

V mém vývoji byla také důležitá etapa asertivního sebeprosazování. To už jsem chodila do první třídy. Když jsme šli ráno na autobus, který nás měl dovézt do vedlejší vesnice do školy, bratr šel s kamarády napřed a nechtěl na mě počkat. To mi nevyhovovalo. Taky jsem chtěla, aby mě vedl za ruku. Neměl pro to pochopení. Ach ti muži! Svým ženským instinktem jsem brzy poznala, jak na něj. Prostě jsem si sedla na zem a nevstala, dokud se pro mě nevrátil a za ruku mě nevzal. Bylo mi jedno, jestli nám autobus do školy ujede. Vždycky se pro mě vrátil. Od té doby vím, jak důležité je být zásadová.

Trénovala jsem také překonávání bolesti. To mi bylo asi sedm let. Šli jsme ze školy od státní silnice domů. Běhali jsme po poli, ze kterého bylo sklizeno obilí. Kluci vytrhávali strniště i s kořenovým balem a házeli ho do výšky. A jedna taková velká hliněná hrouda mi padla z velké výšky na hlavu. Už už jsem začínala natahovat moldánky, ale hned jsem přestala. Můj bratr se zastal své malé sestřičky a pachateli ubalil pořádnou facku. Cítila jsem se jako vítěz. Já, malá, zvítězila svou osobností v hodnotovém žebříčku svého bratra nad jeho nejlepším kamarádem. Z hrdosti jsem polkla slzu. Vítězové přece nepláčou.

A tak jsem se tvrdými podmínkami a tréninkem už od raného dětství, ze všech stran omlácená propracovala až do dnešních dnů. A pamatujte si: úplně nejzarytější bojovnice se ze ženy stává poté, co porodí své vlastní děti!