Tak jsem zas jednou jela naší MHD. Autobus nebyl plný, pár volných míst k sezení ještě bylo. Na jedné ze zastávek nastoupila starší paní. Je o ní všeobecně známo, že se ráda napije něčeho ostřejšího a potom je upovídanější a hlasitější, než je u nás na veřejnosti obvyklé. Často to bývá tak, že když tahle paní nastoupí, každý, kdo ji alespoň podle vidění zná, zpozorní v očekávání, co se zase bude dít.
Zajímavé to bylo i tentokrát. Paní s batohem na zádech se rovnou postavila nad sedící dívku, přestože si mohla v klidu sednout. A spustila monolog k nic netušící paní vedle sebe: „To je dneska mládež. Líný jsou a nevychovaný, seděj jen u těch počítačů, kde se to všechno střílí. Žádnou úctu ke starýmu člověku nemají. Já to pořád říkám, že ten svět spěje do záhuby. Sibyla to všechno dávno předpověděla. A měla pravdu.“ Paní se bojovně rozhlédla po autobuse, jestli cestující poslouchají, a přidala na intenzitě: „Holku od kluka nepoznáš,
v nose to má zapíchnutý nějaký železný dráty. Viděla jsem osobu, co měla železnou kuličku
i v jazyku. Vypadala jak satanáš! Tetanus na ně, na neřády!“ vyslovila paní ortel.
Nikdo ani nedutal. Všichni vyčkávali, co bude dál. Autobus se blížil k zastávce, kde paní většinou vystupovala. Najednou se sklonila k dívce, nad kterou celou dobu stála a přehnaně sladkým hlasem pravila: „Jen hačej, děvenko, ať tě neboleji nožičky,“ a rázně vystoupila.
Byli jsme z toho celí zkoprnělí, nejvíc asi ta slečna. Viděla, že tam jsou volná místa, tak
ji asi ani nenapadlo, že má paní zálusk na to její. Jen si říkám, jestli místo tolika slov nestačilo
jen říct: „Mohla byste mě pustit sednout, slečno?“
Ale toto byl jeden z mála případů. Většinou spíš vídám vetché stařenky, jak vlají
v prostředcích hromadné dopravy a jako třtiny ve větru se klátí nad mladíky s aknózní pletí.
Ti sedí a zarputile hledí z okna nebo na svůj mobilní telefon a ani je nenapadne, že jednou také budou staří a pak budou rádi, když je někdo mladší pustí sednout.
Narodila se v roce 1970
Pochází z malé vesnice Opatov, od svatby žije v Jihlavě. Po vystudování střední ekonomické školy pracovala jako účetní. Má hodného muže, dvě dospívající dcery, kocoura a psa. Baví ji rodina, psaní, malování, siesta v rozkvetlé zahradě, atd.
Maluje převážně olejem a vyzkoušela si i kresbu tužkou. Absolvovala kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou. Také občas vyrábí keramiku, plete z pedigu, vyrábí z fima, korálků a vyrábí smalty. Část svého volného času věnuje psaní fejetonů a básniček. Napsala knížku Cesta na Bílou Rus aneb jak jsem nevěřila svým očím. Všem těmto aktivitám se nevěnuje nijak intenzivně, jsou spíše zpestřením jejího života. Hlavně se totiž ráda stará o svou rodinu – o manžela a dvě dcery. Její inspirací je také její pokojový kocourek Rózík.
– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.
