Moje rozhodnutí oslovit ji bylo tak rychlé,že jsem se nerozmýšlel ani vte- řinu:,,Ahoj,"hlesl jsem,když přišla blíž.Odpověděla nenuceně:Čau,a z výrazu její tváře nebylo poznat ani překvapení,ani opovržení,nic z čeho bych mohl poznat,co si o mně myslí.Jen se zstavila a čekala,co jí ještě řeknu.Vzpomněl jsem si,jak mi učarovala před tou cukrárnou a abych jí to připomněl,zeptal jsem se:,,Chutnala ti zmrzlina?" ,,Ano,"usmála se a oči se jí zaleskly,jako by skrývala překvapení,že jsem si jí všiml už dřív.,,Nezajdem ještě na jednu?"to byla slova,kterými jsem se snažil navázat rozho- vor.Kývnutím hlavy souhlasila a ji navrhl,že za křižovatkou je malá kavárna,kde se podá- vají kromě kávy i zmrzlinové poháry a kde se příjemně sedí.Neříkala,že ji nezná,ale tvářila se,že jí to nevadí,spíš naopak,že je jí to příjemné,když si hraji na průvodce.Náš rozhovor po cestě vypadal asi takto:-,,Bydlíš tady ?" -,,Ne." -,,Daleko?" -,,Hm." Když mi začala tak úsečně odpovídat,myslel jsem,že nemá zájem a nemá cenu se s ní dál zdržovat.Ale stačil jediný pohled do jejích modrých očí a bylo mi s ní perfektně.Pořád mě obdarovávala dobrou náladou i když zrovna mlčela.Když jsme pojídali zmrzlinu,zeptal jsem se jí na jméno.V tu chvíli se na mě nechápavě podívala a pak začala rychle mluvit o tom,jak je ta kavárna pěkná,jak se v ní dobře sedí.Trvalo jen chvíli a její jméno jsem se už nikdy nedověděl.V tu chvíli jsem si říkal:,,Proč mi to tají, copak to nesmím vědět?" avila se mnou dál a mně bylo pořád líp a líp.Vycházeli jsme z kavárny a já k ní cítil úplnou náklonost,vztah člověka k člověku.Přestože jsem ji vůbec neznal,pociťoval jsem něco,co ještě neznám.Když jsme mlčeli,nebo povídali jen tak o ničem,bylo mi jako nikdy před tím.
,,Budu muset jít,"vytrhla mě z myšlenek.Srdce se mi sevřelo při myšlence,že mě opustí.Rychle jsem začal přemýšlet o nové schůzce.Chytil jsem ji za ruku a zeptal se:,,Kdy se uvidíme a kde ?"Pozvedla hlavu,smutně se usmála a řekla:,,To je jedno." Při pohledu do jejích očí mi bylo jasné,že ji už nikdy nebudu moci držet za ruku. Nevím proč,ale připadalo mi,že vidím do budoucnosti,která byla skryta v těch očích. Nevím,jak dlouho jsme tam stáli zahleděni do sebe,ale myslím,že jsme spolu očima mluvili,spíš,že ona mi vše o sobě říká.Kdo je,co tady dělá,kde vlastně žije.Ano,určitě mi to říkala,jenže nevím co.Byl to takový divný pocit mluvit pohledem.Začala mě bolet hlava a hučet ve spáncích,strašný hukot.
Až v nemocnici jsem si uvědomil,že to hučení bylo troubení přijíždějícího náklaďáku a my jsme si nevšimli,že stojíme na cestě.Po uzdravení jsem se ptal doktora,co se stalo s tou dívkou,co tám stála se mnou.,,ProsímVás,byla už tma a vy jste tam ležel sám,polámaný,s rozbitou hlavou.buďte rád,že jste to přežil."
Od té doby nevěřím ničemu a raději sním o dalekých zemích,kde bydlí ona,stojí ve vánku,usmívá se a kývá na mě...
(autorem ilustrace je: HelenOnline (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons)
