Libor Michalec

Už pětačtyřicet let chodím po světě, a ten svět se pořád jinak točí, aspoň mě to tak připadá, a už pětadvacet let si píšu tajnej deník, o kterém ale kde kdo ví, a který je nikoliv kronikou mých vzestupů a pádů, ale často jejich původcem a hybatelem. Všechno to začalo, když na naší velitelskou rotu v Opatovicích nad Labem dorazila s týdenním zpožděním sametová revoluce, o které jsem netušil, že se jednou změní v sametového Herodese požírajícího svoje děti. Právě jsem ve svém kanclu štábní krysy louskal Úvod do vědeckého komunismu a četl ho stylem znamínko před závorkou, jakože když komunismus byl velkej omyl, stačilo sem tam před sloveso doplnit ne, takže v Leninově textu se psalo, že „na každém kroku najdeš úkoly, které by lidstvo mohlo vyřešit okamžitě a (ne)brání tomu kapitalismus. Nahromadil nesmírné bohatství a (ne)udělal z lidí otroky. Vyřešil nejsložitější technické otázky a (ne)způsobil, že se technická zdokonalení nemohou realizovat…a byl jsem v tom čtení, stejně jako životní dráze teprve na začátku, když do mého kanclu, opatřeného nápisem NEPŘÍTEL MÁ OČI VŠUDE vtrhnul bývalý pankáč a teď lapiduch Kuba a křičel: "Už je to tady!"