Lucie Halbrštátová

Mám pocit, jako by to bylo včera, když jsem si říkala, že nechápu, proč se dívky snaží tak urputně zhubnout, zkouší různé diety, které nemají smysl a hlavně – jak někdo může trpět mentální anorexií. Představovala jsem si anorexii jako posedlost krásou, která dívky zavede až na hranici života a smrti. Vždy jsem si kladla otázku: „Proč si prostě nedají něco k jídlu, když vědí, že jsou vyhublé a umírají?“ A v tom je právě ta pointa – ony to totiž nevědí.

O 2 roky později jsem na vlastní kůži poznala, co se za tím tajemným slovem „anorexie“ skrývá. Zpočátku se může skutečně jevit jako touha po štíhlé postavě, ale postupem času zjistíte, že anorexie není o jídle. Jídlo je pouze jejím projevem, kdežto kořeny problému jsou mnohem hlouběji. Čím více se o problematiku poruch příjmu potravy zajímám, tak si uvědomuji pravou podstatu nemoci. Anorexie se stává naší společnicí, která se z původní touhy být krásná stává „bezpečným mechanismem“, který zdánlivě vyřeší naše problémy. PPP jsou jako závislost. Nemoc nám „slibuje“, že vnese do našeho života řád a stane se tak něčím, co můžeme ovládat a kontrolovat. Ve skutečnosti však ovládá porucha nás.