Milióny za výkřik duševního utrpení

O malíři se ví, že trpěl maniodepresivní poruchou. O vzniku obrazu píše ve svém deníku, kde líčí, jak šel v Oslu se dvěma přáteli na procházku po mořském břehu a obloha náhle zrudla jako krev. Zastavil se a, jak píše, „cítil se nevýslovně unaven. Nad modravě černým fjordem se táhly jazyky ohně a krve. Moji přátelé šli dál, ale já jsem zaostal za nimi celý roztřesený strachem. A pak jsem uslyšel nesmírný, nekonečný výkřik přírody.“ Asi sotva uvěříme tvrzení, že Edvard Munch viděl rudý prach, který při svém výbuchu vyvrhla indonéská sopka Krakatoa, ale to nám těžko pomůže porozumět jeho obrazu. Při pohledu na něj vidíme, jak se něco tak normálního, jako západ slunce, který obvykle vnímáme jako krásný a konejšivý, může stát podnětem nepotlačitelné hrůzy. Tento mučivý pocit utrpení se netýká jen podivné holohlavé postavy dole uprostřed, ale chvěje se v každém centimetru obrazu. Vířivé linie země a vody jsou nakaženy tíživou atmosférou, která se šíří z oblohy. Rovné linie mola se dvěma zlověstnými postavami, které se blíží zezadu, vyvolávají tíživý dojem už svou strnulostí. Ústředním bodem obrazu je postava s rukama zdviženýma k vyděšené světlé baňkovité tváří, jejíž univerzální význam je dán její naprostou anonymitou, protože na ní nerozlišíte pohlaví, věk ani etnický původ. Tématem Munchova obrazu není lidský jedinec, ale pocit, který můžeme zažít ve chvílích osamění a duševního utrpení.

Edvard Munch se narodil roku 1863 a první verzi svého Výkřiku namaloval, když mu bylo 36 let. V době, kdy se jeho obraz objevil poprvé na veřejnosti, se ještě depresi moc nerozumělo, duševní nemoc byla pokládána za hanbu a projev slabosti a lidé byli spíše odrazováni, aby příliš nepřemýšleli o sobě a svém nitru. Hodně diváků proto vnímalo Munchův Výkřik jako něco odpudivého. Od té doby uplynulo celé století, kdy stoupal vliv Sigmunda Freuda a celé hlubinné psychologie. Pro nás už je skoro samozřejmé být v živém kontaktu se svými pocity, takže postava z Munchova obrazu může být prostě kdokoli. Už v ní nevidíme žalostného ubožáka, ale sami sebe, nebo aspoň připouštíme, že se nám něco takového může stát.

Obraz Výkřik se stal symbolem, inspiroval umělce nejen z oblasti malířství, ale také literatury, hudby nebo divadla. Patří také k jednomu z mála děl, kterému se podařilo získat ikonický status a vejít do veřejného povědomí i mimo uměleckou sféru. Je to jeden z nejvýznamnějších a současně nejčastěji parodovaných a napodobovaných obrazů, jaké kdy vznikly. Pokud jde o všeobecně známá díla, která si kdejaký malíř, návrhář nebo ilustrátor vypůjčuje, aby je v původní nebo pozměněné podobě využil k vlastním účelům, Výkřik dokonce soupeří s Leonardovou Monou Lisou.

Norský malíř Edvard Munch vytvořil několik variant tohoto díla, na každou z nich použil jinou techniku. Ta, která byla vydražena – jediná, která je v tuto chvíli v soukromých rukou – je namalována pastelovými barvami, je jasnější a barevnější a je považována za nejpůsobivější variantu. Prodávajícím byl Nor Petter Olsen, který vyrůstal s tímto dílem pověšeným na stěně ve svém dětském pokoji. Výnos z prodeje Výkřiku chce Olsen použít k vytvoření Munchova muzea na svém statku Ramme Gaard ve Hvitstenu jižně od Osla. Má v úmyslu vystavit zde některá z více než třicítky Munchových děl, jež stále vlastní. K vidění mají být především obrazy z místního kraje, nazí lidé slunící se na mořském pobřeží a mořské vlny v zátoce. Muzeum má být dokončeno příští rok u příležitosti oslav 150. výročí narození malíře.