Miroslava Fůrová

V devadesátém čtvrtém mi umíral děda. Bylo to v době, kdy jsem začínala s meditacemi.
Děda umřel v nemocnici pár dnů po mé poslední návštěvě. Před ní jsem mu šla něco koupit do potravin a u pokladny mě napadlo: „Kup jeden,“ stála tam krabice s čokoládovými penízky. „A proč?“ ptala jsem se v duchu. „Pro Chárona.“
Penízek jsem nekoupila. „Ještě ne, dědo, ještě neumírej,“ říkám prosebně jeho očím odcházejícím do mlhy. Leží na lůžku, na konci jazyka má přischlý asi ranní lék, to je ještě horší, než ty oči: „Oni ho tu nechávají umírat!“ Pije jako o život, snědl polévku, oči ožily. Poroučím smrti, aby stála v jeho nohách. Je to troufalý a marný boj. Ano, měla jsem ho doprovodit k Cháronovi. Vzpomínka na umírajícího dědu je na dlouhá léta jediná, při které vím o tom, že cítím a co.