Naše „poutě“ - Ludmila Kodýtková

V současné době se utvořily dvě verze pouti. První z nich je ta, co mají velmi rády děti, kdy se konají oslavy spolu s atrakcemi. Druhá je ta, při které se lidé vydávají „na návštěvu“ poutního místa. U té první už někteří lidé ani neví z čeho tyto slavnosti pocházejí. Tak se nám tyto oslavy už vžily, že je bereme v jisté datum jako samozřejmost. Někteří si již ani neuvědomí, že se toto datum odvíjí od svátku světce, kterému je zasvěcen kostel k němuž obec náleží. V původním slova smyslu jde totiž o oslavu k uctění tohoto světce. Samozřejmě nemusí jít pouze o světce, ale i o mučedníky a v našich krajích je velmi časté, že jsou kostely zasvěceny Panně Marii. Ale ať už je ústřední postavou kdokoliv, oslavy se vždy vztahují k němu. Na to se v naší sekularizované společnosti již velmi často zapomíná.

Jak jsem již psala, tak ten druhý význam je o putování na poutní místo, což je místo nějakým způsobem důležité pro náboženství. Náboženské poutě jsou v dějinách součástí všech vyšších náboženství, která nejsou panteistická. Je to z toho důvodu, že k pouti je důležitá víra v Boha, božstvo či nějakého světce, hrdinu, proroka apod. A jeho existence je vázána na určité místo, na které se putuje. Většinou se putuje za účelem poděkování, prosby o pomoc nebo vyjádření úcty. Cíle poutí jsou tudíž posvátná místa, kde se život člověka prolíná s „životem“ toho, který je uctíván. Pouť je vlastně odrazem našeho hledání něčeho, co nás svým zvláštním způsobem přesahuje. Na těchto posvátných místech se k tomuto účelu vytvořily zvyky a rituály, způsoby obětování a modlitby. Náboženská úcta a kultovní očištění mají sloužit k pozvednutí člověka z jeho bídy – ať fyzické či dušení. Poutě nacházíme i u starých národů Egypťanů, Řeků a Římanů. Existují i u většiny východních náboženství – hinduismu, lámaismu, šintoismu i konfucianismu. U islámu je pouť do Mekky jednou z pěti posvátných povinností, které má věřící za svůj život vykonat. V izraelském národě bylo zase zvykem, že každý mužský potomek po dosažení třinácti let se vydával do Jeruzaléma, aby navštívil Šalamounův chrám, kde vykonal povinné obřady. Na tradici židovských poutí do jeruzalémského chrámu přímo navázaly první křesťanské pouti. Po skončení pronásledování křesťanů dochází k podpoře ze strany panovníků, a tak vznikají nové kostely, většinou vázané na život Ježíše Krista, Panny Marie, učedníků, světců a mučedníků.

Nejznámějšími poutními místy v České republice jsou jistě Velehrad, Hostýn, Svatá Hora a pražská Loreta. Mezi nejznámější křesťanská poutní místa patří Jeruzalém, Řím a Santiago de Compostela. Kdysi jsem slyšela zajímavý citát (bohužel nevím, kdo byl jeho autorem): Do Jeruzaléma cestuje ten, kdo se chce setkat s Ježíšem, do Říma ten, kdo se chce setkat s papežem, do Lurd ten, kdo se chce setkat s Pannou Marií a do Santiaga de Compostela ten, který se potřebuje setkat sám se sebou. Dovolím si pozastavit se u té poslední. Pouť do Santiaga de Compostela je též známa jako Svatojakubská cesta. Jak název napovídá, tak se putuje za ostatky svatého Jakuba Staršího, známého jako Ježíšova učedníka a bratra svatého Jana, miláčka Páně. Tato pouť je v současné době velmi známá a celkem dosti se odlišující od ostatních poutí. A to jak ve své délce, významu, historii, odkazu i v tom, že ji velké množství lidí absolvuje pěšky.

Putování do Santiaga de Compostela má význam pro širokou veřejnost, a to z různých důvodů – křesťanské poutě, turistické stezky, trekového výstupu, návštěvy historického místa, poznávání kultury jiných národů, hledání změny života, potřeby relaxace a oproštěnosti od svého okolí, hledání prostoru pro sebe k sebereflexi, apod. Je to křesťanská pouť, která není povinná. Je něčím jako nabídkou možnosti absolvovat cestu prožitku a duchovního vývoje i ve fyzické formě. Co ale poutníkům tato zkušenost přinese, záleží pouze na nich samotných. Poutníci přicházejí s různými motivy – chtějí vyjádřit vděčnost, poprosit o vyřešení problematické situace, chtějí přesáhnout běžnost svého duchovního života. Motivem může být snadnější vyhražení si času pro vnitřní rozhovor s Bohem i rozvinutí svého duchovního rozměru. Umožňuje překonávat fyzické i psychické možnosti, poskytuje samotu i možnost nalezení nových přátel. Ale hlavně dává člověku „čas“. Pouť do Santiaga de Compostela pro svoji délku a náročnost vyžaduje čas, který si člověk sám sobě věnuje, pokud se ji rozhodne absolvovat. Je to čas, se kterým může naložit podle libosti – věnovat ho sebereflexi, Bohu, partnerovi, přátelům, hledání nových možností života, apod. Během poutě je „pánem svého času“, protože se nachází mimo svůj běžný životní shon.

Díky těmto všem aspektům se na této poutní cestě nevyskytují pouze pravověrní křesťané, ale i množství jiných „hledajících“. Tato pouť dává možnost ke změně, ale nezaručuje ji. Je pouze na člověku samotném, kým je a kým bude. Pokud se ji někdo rozhodne absolvovat, tak by neměl zapomenout, že je velmi náročná fyzicky, ale ještě náročnější psychicky. Tak nám přeji, ať jsme nejen hledajícími, ale i těmi, co nacházejí. Ať jsme nejen putujícími, ale i těmi, co dosahují svého cíle. A to vše i mimo Svatojakubskou cestu.