Možná taky na souši, kde nás ďábel pokouší tou největší hrou svojí, všechno však zaroste chvojím.
Co nejcennější je? Snad láska? Někdo nad ní už bičem práská, nenávist a zlost možná vládne, s láskou by to ale mohlo být snadné.
Ježíš je ten věčný na trůně světla, jeho záře by všechno jen smetla, ale on je pán pravdy a víry, až hluboko pod ním je pramen síry.
Když se budeme držet lásky, už nemusíme provádět sázky, v klidu tom mlhavém opustíme zemi, až se setkáme s předky našimi.
V Božím království budeme brzy, tam osuší nám všechny slzy, naději berme od naší Matky, které už překoná pozemské zmatky. Jak krásná je Kristova zvěst, která tak jemně dokáže vést srdce i hlavy dobrých lidí zplozenci pekla jen závidí
Svatý Petr a svatý Jan, nikdo z nich není poddán, slouží až do roztrhání těla, království, které se na konci bělá
Anděl strážný vede krokem tím černobílým tokem světel tak zvláštně pozemských ze kterých může být i sníh.
Na naších strázních, našich zmatcích, ukáže se ten čas jako krátký a prostor, bušící rytmem klidným se po nás stane vlídným.
Pojď už holubice, sleť dolů už pomalu opouštíme školu našich životů na zemi víme, že v domě je to přízemí
Nás ale lehce světelná vatra, žene do toho vyššího patra kde budeme na věčnost vypadat jako milý host
už přijď, přijď na bílém koni, světče, jehož krev se na všechny roní, přijeď Kriste sem k nám tryskem, ať se vznášíš nad království slizkém
To andělé pějí a s nimi lidi, co už se za vírou svou nestydí. Bože, bože, bože chraň už míříme v oblaků chrám. Srdce Ježíšovo a srdce Marie nás obojí do svého pláště ukryje a obmyje hříchy všechny též jak nás předtím ovládala lež
