Pes, oddaný průvodce - Markéta Bednářová

Na trávě skotačilo pět malých kokršpanělů. Vzala jsem do ruky malou fenku, a ačkoli byla maličká, začala se nádherně mazlit. Vůbec se nebála. Od té doby jsme měli jasno, měli jsme vybráno. Jen nevíme, zda jsme si vybrali Míšu my nebo Míša nás. Vezli jsme ji ukázat rodičům. Moji rodiče byli zásadně proti, abychom si pořizovali psa. Varovali nás, že pes přináší spoustu omezení. Ale když jsme jim Míšu ukázali, mému tátovi se rozšířily oči a začal volat: „Mami, pojď se podívat, co mají.“ Míša to s tátou uměla už odmalička. Dodneška když mě jedou navštívit moji rodiče, nezapomenou pejskovi koupit něco dobrého. A Míša? Ta je řádně přivítá. Má je velice ráda. Když jedu do Brna nebo k lékaři či psychologovi, hlídá nám ji maminka manžela. Tam je Míša spokojená. Je na mamku zvyklá odmalička a dostává tam samé vybrané lahůdky.

Míša byla velmi šikovná už jako malé štěně. Když se vzbudila, vzala jsem ji na trávníček. Velmi brzy se naučila dělat loužičky venku. Nebyl s ní ani nejmenší problém. Doma za sedačkou bylo takové maličké místo, kam chodila trucovat. Když jsme ji naštvali nebo potřebovala mít klid, odešla na místo, kterému jsme říkali Míšina kancelář. Jednoho dne se snažila dostat do kanceláře, ale už se tam nevešla. Ze štěňátka vyrostl krásný pejsek.

Než jsme si s manželem pořizovali štěně, měli jsme spoustu předsevzetí. Nebudeme jí dávat jídlo z ruky, nebudeme ji brát do postele. Jenže ona byla tak krásná, tak roztomilá, bezbranná a něžná. Prostě jsme to nevydrželi a všechna předsevzetí jsme porušili. Říká se, že pes má jednoho pána a já jsem si byla jistá, že to budu já. Ale zmýlila jsem se. Míša mě má ráda, ale na prvním místě je páníček. Někdy mě to až zamrzí. Když se vrací z práce, štěká radostí. O jeho návratu domů ví celý panelák. Je také velmi žárlivá. Když obejmu manžela a dám mu pusu, vždycky přijde a začne na nás štěkat a my okamžitě musíme mazlit i Míšu.

Každý u nás ve městě je zvyklý, že mě nejvíce vidí v doprovodu pejska. Chodíme spolu neustále na procházky, což mi velice prospívá. Každý den jdeme spolu nakupovat. Míšu nechávám uvázanou před obchodem. Ukázněně čeká a hypnotizuje dveře obchodu. Jednou jsem na tom nebyla psychicky dobře a málem jsem ji zapomněla před obchodem. Ale Míša spustila takový povyk, že nešlo ji tam nechat. Uměla se přihlásit. Jednou jsem ji zase špatně uvázala. Před obchodem je silnice, ale Míša si to zamířila do samoobsluhy. Přišla si pro mě. Právě jsem nakupovala uzeniny, když jsem slyšela paní prodavačku: „Tady si nějaký pejsek přišel pro páníčka.“ Okamžitě mi bylo jasné, že se jedná o Míšu.

Jednou jsme měli k obědu přírodní maso s bramborami. Můj muž si jídlo donesl do obýváku a ještě se pro něco vracel. Než přišel, Míša vítězoslavně držela maso v tlamě a nepřátelsky vrčela. Manžel zůstal bez oběda.

Před rokem měla štěňátka. Míša měla veliké problémy. Neměla stahy. Obvolali jsme všechny veterináře, ale buď byli na dovolené, nebo nebyli přítomni. Na konec se nám podařilo jednoho kontaktovat a ten píchl Míše injekci na vyvolání stahů. První štěně se narodilo cestou autem od veterináře. Táta, který při porodu pomáhal, je dal Míše k čumáčku, ale ta odvrátila hlavu a odstrčila ho ťapkou pryč. Táta řekl: „A jé, Bednářovi budou kojit.“ Mišulka si ale dala říci a už za chvíli štěně začala olizovat tak silně, že ho vláčela přes celou deku, tam i zpět. Narodilo se šest štěňátek. Pro mě začala doba kojení. Velká štěňátka se snadno napila, ale ti malincí byli odstrkováni. Proto jsem každé dvě hodiny zalehla a dávala jsem napít malinkým a slabším štěňatům. Pohled na maličké byla jedna velká radost. Když byli starší, kupovali jsme jim pribináčky. Dali jsme pribináček na talířek. Štěňata byla celá zamatlaná od pribináčku či tvarohu.

Když šel manžel ráno do práce, zavazoval si tkaničky. Jednu si zavázal a začal s druhou. Než si ji zavázal, na první se mu vrhla štěňata a rozvázala mu ji. Kamkoli jsem se v bytě hnula, štěňata šla za mnou. Byla neuvěřitelně zvědavá a zapojila se do každé lotroviny. Pak nadešel čas, kdy jsme se museli s nimi rozloučit. Když si pro ně přijeli noví páníčkové, loučení se neobešlo bez slziček.Přála jsem si mít pejska, jako byla Fatimka. Ale při výchově Míši jsem zjistila, že každý pes je originální, a že nelze jednoho psa srovnávat s druhým. Fatimka byla dobrák. Míša je rošťák, kdesi uvnitř s ní šijí všichni čerti. Neustále něco vymýšlí a je to osobnost. Fatimka si nechala téměř všechno líbit, Míša je svá. Když se jí něco nelíbí, okamžitě to dá najevo. Také je zajímavé, jak se pes zařídí, dle svého pána. Jsem zvyklá odpoledne chodit spát a Míša jde se mnou. Když jí mamka hlídá, stěžuje si: „Proč ten pejsek pořád spí?“ Je to jednoduché, naučila se to ode mě a přizpůsobila se. Naše životy bez ní by byly prázdné, jsme s manželem moc rádi, že ji máme. Je součástí naší rodiny a našich životů.