Bylo by zajímavé spočítat, kolik času v životě jsme pročekali. Jen si to vezměte: ve frontě u pokladny, před semafory na přechodu, před setkáním s nějakým člověkem, čekání na autobus, vlak, MHD… Časté čekání bývá u lékaře. A to jsme někdy objednaní. Čas objednání totiž není okamžik, kdy máme vejít do ordinace, ale čas, od kdy začínáme čekat. Ze začátku jsem v duchu brblala. Nesnášela jsem čekání. Když mi došlo, že nervozitou to neurychlím, začala jsem se na čekání připravovat, a tak jsem si s sebou brala časopisy, knížky a křížovky. Jindy jsem byla v čekárně vidět, jak háčkuji vánoční hvězdičky, vyšívám polštář nebo pletu ponožky. Najednou jsem zjistila, že čas strávený v čekárně není čas ztracený, ale naprosto plnohodnotný. Člověk se může například v duchu modlit. Může také meditovat, rozjímat. Může napsat dopis, báseň, fejeton nebo cokoli jiného. Může si na papír rozepsat rodinný rozpočet s plánovanými výdaji. Anebo vymyslet dovolenou na příští léto, vymyslet nějakou radost pro partnera. Když jsem se do nějaké takové činnosti zabrala, nesla jsem pak téměř s nelibostí, že mě zdravotní sestra ruší a volá do ordinace. Vím, že při všech těchto činnostech je zapotřebí občas zvednout zrak od rozdělané práce či patření do svého nitra a očkem zkontrolovat, kolik lidí přede mnou už je odbaveno. Jednou jsem se tak zabrala do psaní, že mi pak nějaká starší paní povídá: „Mladá paní, nejste už na řadě? Sedíte tu tak dlouho…“ „Aha, no to asi už jo. Děkuji,“ vykoktala jsem a vběhla do ordinace. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala v čase a místě, než mi vůbec došlo, co tam vlastně pohledávám.
Takováhle čekání, to by ještě šlo. Horší je, když je člověk v nemocnici a čeká dejme tomu na operaci. V hlavě si promítá, co všechno se může stát a jak to asi dopadne. Na nějakou smysluplnou zábavu se nemůže soustředit. Situace se mu ztíží například tím, že dostane naposledy najíst večer a druhý den mu akorát kručí v břiše. Ale kdyby se alespoň člověk dočkal. Ale může se stát, že přivezou nějakého akutního pacienta, který má přednost a operace se odloží. A pak člověk čeká dvojnásobně. Na operaci i na to, kdy se konečně nají.
Jedno z náročných čekání je třeba na porod. Maminám, které rodí předčasně nebo v termínu, těm je hej. Ale co ty chuděry, které přenášejí a nemohou se dočkat, kdy už to svoje mrně budou mít v náručí. A což například čekání na výplatu nebo na důchod? Obzvlášť, když se nejedná o vysoké částky a poslední týden aby člověk škemral u dětí, aby poskytly nějakou sumičku ze svého prasátka do rodinného rozpočtu. Rodiče zas čekají, až děti vyrostou z puberty a rozum poberou.
Nejhorší čekání, je čekání na smrt. Když je člověk starý nebo vážně nemocný. V takových případech je moc dobře, když se najdou lidé, kteří jsou s čekajícím a poslední chvíle života mu dokážou ještě zpříjemnit a dokázat mu, že každá jeho prožitá chvíle je cenná.
Ne, člověk se nesmí zaměřit na to, že čeká. Celý život by pak byl jednou velkou čekárnou a to byla škoda. Nemyslíte? Nemá se čekat, ale žít. Žít přítomným okamžikem, protože každá minuta, kterou promarníme, už se nikdy nevrátí.
Blanka - Rousice
vloženo 9.11.2012 19:09:05
Moc hezký příspěvek. Život je mnohdy samé čekání. Je jen na nás samotných, jaké to čekání bude. Než se mračit na celý svět, je daleko lepší ho prosvětlit dobrou náladou.