Leonora Carrington byla v létě roku 1940 hospitalizována v sanatoriu pro duševně choré ve španělském Santanderu a dostávala cardiazol – lék vyvolávající silné šoky. Své zkušenosti s duševním zhroucením popisuje ve své nejosobitější knížce En bas (Dole) z roku 1943.Toto ojedinělé vyprávění o propuknuvší duševní chorobě bylo napsáno v jakémsi lucidním stavu – ve stavu ještě vratké rovnováhy tři roky po hospitalizaci.

Je Vaše onemocnění inspirací pro Vaši tvorbu – malujete např. svoje sny, vize,  vidiny, halucinace. Pokud ano – vidíte je barevně?

JEN MNE INSPIRUJÍ. MOJE VIZE ŽIJÍ SE MNOU PROTCHLÉ S MÝM ŽIVOTEM, ALE OBRAZY JSOU ČISTĚ VYJÁDŘENÍM, TŘEBAS I KOMPLIKOVANÝCH PŘÍBĚHŮ, KTERÉ ZAŽÍVÁM. VIDINY JSOU SPÍŠE JAKO PŘEHMATY VE TMĚ NEBO OBRAZY PŘED ČELEM.

Tito dva vlámští malíři (otec a syn) byli velmi vyhledávanými umělci své doby. Žili v 16. století a působili v Holandsku, mladší Cornelius také v Anglii. Byl to Cornelius, který se během svého pobytu v Anglii zbláznil a vysloužil si tak anglickou přezdívku "blázen Cleefe".

Když mi bylo 5 let, přestěhovali jsme se do Třebíče, kde jsem chodila do mateřské školy, základní školy a gymnázia. Od svých dětských let jsem chodila do ZUŠ obor výtvarný (celkem 11 let) a obor hudební – akordeon (7 let). Chtěla jsem se stát architektkou, ale na mou vysněnou školu jsem se nedostala, tak jsem vystudovala VUT fakultu stavební obor geodézie, kartografie. V roce 2001 jsem se stala inženýrkou uvedeného oboru.
Po ukončení studia jsem 2,5 roku pracovala v různých zaměstnáních v oboru, až jsem od roku 2004 dostala plný invalidní důchod, který mám dodnes.
Na psychiatrii jsem se začala léčit od roku 1999, od 4. ročníku VŠ. Nejprve s mentální anorexií, posléze bulimií, pak s paranoidní schizofreníí a v současnosti mám diagnózu schizoafektivní porucha, smíšený typ. Takže se potýkám s občasnými psychotickými atakami a zároveň s manio-depresí. Souběžně s léčbou na psychiatrii, jsem docházela na psychoterapii k PaedDr. et PhDr. Miroslavu Petrželovi – celkem 9 let s roční přestávkou. Hodně mi pomohl a často si i teď vybavím při různých příležitostech jeho rady. Zanechal v mém mozku hlubokou nesmazatelnou stopu. Mohu ho jen doporučit všem různě psychicky nemocným lidem.
Po ukončení terapie jsem si našla přítele, se kterým žiji v Brně už 3 roky.
Na psychoterapii chodím neustále. Chodila jsem k Mgr. Růžičkové, která mi také v ledasčem pomohla, k PhDr. Brančíkovi a v současné době chodím na psychoterapii za mým ambulantním psychiatrem – MUDr. Grossmannem do Vojenské nemocnice v Brně.

Co se týče mé tvorby – maluji a kreslím odmalička. V ZUŠ jsem se naučila různé techniky – takže spíš takové řemeslo, abych později mohla začít tvořit své obrazy bez předlohy, bez úkolu nakreslit zadané téma, ale obrazy svých pocitů a nálad. Kombinuji různé techniky. Tužka, pastelky, mastné křídy, fixy, barevné tuše, temperové barvy, barevné spreje a obrázky z časopisů na koláže. Od roku 1999, kdy jsem se začala léčit, se pro mě výtvarná tvorba stala vyjadřovacím prostředkem k věcem, o kterých jsem nedovedla mluvit.

Současně s výtvarnou tvorbou jsem psala a dodnes píši básně.
V poslední době se také věnuji fotografování a tvorbě originálních triček.