Sedící v trávě, oslněný okolní přírodní scenérií, kterou momentálně vnímám jako důležitou družku v rozjímání, zahloubaný...mám pocit, že bych měl říct něco víc... V sobotu jsem byl na dalším setkání se studenty po 35 letech... Bylo to velmi příjemné, naslouchal jsem jejich příběhům... Předestíraly se přede mnou různé ... Radost z dětí, vnoučátek, rodinné pospolitosti... Byl tam i smutek ze ztrát... rovněž nabubřelost .... V danou chvíli pro mne s lítostným pousmáním ... Ovšem i to je o charakteru každého z nás... Nekomentoval jsem to...
Pak jsem uviděl JI.
Nenápadnou, ještě o sobě nemluvila. Byla tichá tak, jak si na ni vzpomínám... Rozhodně nepatřila mezi excelující studenty, v našem učitelském sboru jsme to věděli. Evidentně ji ekonomie nic neříkala. Naopak v předmětech – čeština, právo a psychologie - byla víc než dobrá.
Ve čtvrtém ročníku jsme jeli vlakem na týdenní pobyt do Prahy. S kolegou jsme občas kontrolovali své zlotřilé studentíky... Věděli jsme, že ukrývají před našimi zraky svou mladistvou představu o volnosti, svobodě a dospělosti.. Jak jinak než kouřením cigaret – před těmi lety ještě nebyly v nabídce drogy. Samozřejmě tam byla i láhev vína....Nepřesáhlo to netolerovatelnou mez. V kolegovi i mně bylo jen pochopení s opětovaným úsměvem beze slov. Taky jsme byli mladí...
Další den jsme měli docela náročný program s putováním po uličkách a ulicích, které nás naváděly k cestě za poznáním „matičky Prahy“... Po návštěvě Vyšehradu, hřbitova, byli někteří ohromeni. Ovšem mělo to dočasnost, holt, mládí...!
Najednou jsem si JÍ všimnul. Zůstala v pozadí a šla sama. Zřejmě nepotřebovala společnost.
Upozornil jsem na to kolegu, věkem staršího, stejně tak pedagogickými zkušenostmi. Řekl mi - „nech ji být, asi to všechno tady vnímá víc a jinak než spolužáci. Potřebuje si to odžít. Viděl jsi, jak zatajila dech před urnovou stěnou, jak kroutila nevěřícně hlavou nad jmény umělců, jakoby nechtěla uvěřit nenávratnosti jejich osobností. Posléze postála u hrobu Kainara. Delší čas pobyla u Haničky Maškové...?“
Nevšimnul jsem si toho. Byla tak přehlédnutelná! Malá vzrůstem, postavou spíše hubeňour bez znaků ženskosti v téměř 19 letech. Patřila do sociálně slabší rodiny. Neuviděli byste na ní džíny z tuzexu, ani svetříky či doplňky. Ve srovnání se spolužačkami působila a byla jimi i stejně vnímaná, jako šedá myška. Nebudu lhát, i profesorský sbor ji z valné části tak bral..
S kolegou jsme se odvážili ji oslovit, byť rozpačitě...Přijala s pousmáním...velmi příjemným... Začala mluvit sama, zřejmě cítila, že ji emoce překonávají a potřebovala se z toho dostat, ale ne se spolužáky... Vycítila z nich povrchnost...
Mluvila dlouho... Oba jsme tiše naslouchali, nebyl jediný důvod, proč ji přerušovat... Občas položila otázku. Kolega si s ní pozvolna začal povídat jako rovný s rovnou...Já jen naslouchal a mám-li být upřímný sám k sobě – před těmi lety spíše nestranně, bez zaujetí. Ještě mi nebylo ani 30. Koukal jsem po holkách... oprostil se na chvíli od povinností, zasnil se a procházel Prahou s hlavou v oblacích... V danou chvíli mne rozhodně hluboké filozofování netankovalo. Hrozné slovo! ... já češtinář...Mám ruměnec na tvářích...
Mé létavice představivosti přerušil starší kolega.
Povinnosti volaly... Po večerní kontrole studentů jsme si sedli k lahvince vína... Chvíli jsme byli neobvykle mlčenliví... Vůbec jsme neprobírali organizaci následujícího dne... ONA naplnila naše večerní povídání... Bylo toho víc než hodně! Tenkrát mi řekl, že Zina, tak se jmenovala -má v sobě empatii, vnímání žití v jiné dimenzi na svůj věk a ve srovnání se spolužáky až udivující...
Ale to už je spousta let...
V sobotu před námi všemi stála elegantní, zralá žena... Žádná šedá myš... Začala povídat o rocích po maturitě. Docela stručně. „Vy, všichni tady víte, že před maturitou jsem byla těhotná a současně partnerem opuštěná. Po třech letech jsem se vdala, přivedla na svět další 2 děti. Manželství nedopadlo. Prošla jsem si mnohým, dovolila životu, aby se mnou hrál tu svoji hru, mnohdy zlou... Nicméně se mi podařilo opět najít rovnováhu. Byl to boj... K vítězství mne dovedly mé děti...To nejlepší, ti nejskvělejší tři kluci, kteří dnes už mají své rodiny a i přes neúplnou rodinu, ve které vyrůstali, jsou z nich slušní, pracovití a láskyplní otcové a manželé. To je má životní devíza... Dali mi bonus – 5 krásných vnoučátek.“ Skončila... Chvíli bylo ticho, někteří čekali zřejmě na popis nabytého majetku, společenského postavení... zklamala je, neuspokojila „ubohým a obyčejným vyprávěním“...
Neustále slyším ta slova...
Už nejsem mladík s hlavou v oblacích... .Snad o to víc mne její zpověď zaujala a donutila k pochopení hloubky jejího vnímání minulosti, současna, jednoduše běžného života, který ji obtékal ...
Stejně tak jako v tuto chvíli mne „má“ řeka ... Přistihl jsem se, že uvažuji nahlas... Najednou se stalo něco neobvyklého, možná tomu přikládám nepatřičný důraz...
Koruny pyšných stromů jakoby jen ševelily po předchozí bujnosti projevu ... Bečva přestala s pošťuchováním...
Možná se právě teď usmíváte slovům starého kantora...
Ale přesto vám chci říct, že souzvuk s přírodou, porozuměním její síly s napojením na vzájemnost, s následnou vratností, je téměř slovy nevyjádřitelné... Zina by to možná vyslovila lépe a jasněji Jenže tu vedle mne nesedí, věřte – tolik bych si to přál... Dnes už bych jí naslouchal a rozhodně myšlenkami nebyl v oblacíxh... Źivot mne nasměroval na letiště s přehlednou plochou... Jsem tomu rád... Odhazuji do koše nepodstatné a vážím si těchto chvil v trávě u mé řeky... Bečva mi rozumí!
Jaromír, 69 let
