Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Nový web naleznete na adrese www.lidemezilidmi.cz

Libuše Jirásková

55 let, invalidní důchodce - poinfarktový, opakovaná hospitalizace na interním oddělení, následně v psychiatrické léčebně - dg. anxiozně depresivní syndrom s poruchou přizpůsobení po ztrátě zaměstnání.

Křižovatky...

Křižovatky...

… sedím na břehu Bečvy, Chodím sem rád. Mám tady své místečko u jezu. Dnes je hlučný… Něco mě nutí ke vzpomínkám a rekapitulaci svého dočasného žití opředeného téměř pěti křížky.

Nebyl jednoduchý… Na složitosti mám lví podíl. Uvědomuji si to. Přesto bych chtěl vykřičet tu nespravedlnost, všechno, čím viním svou matku i otce…

Poznali se na studiích, bylo jim teprve 18, když přišla zpráva… Budete rodiči… Byla pro oba šokující. Interrupce už nepřicházela v úvahu a musela v rámci zachování společenského kreditu nastoupit svatba. Manželství mělo dočasnost. Po roce se rozvedli.

Přišel jsem na svět jako nechtěný, ten, co bránil v životním rozletu, oběma. Otec se odstěhoval, posléze emigroval do Ameriky.

Zůstali jsme bydlet ve dvoubytovém domě s babičkou a dědou. Matka získala volnost, začala žít stylem, který jí zřejmě přinášel uspokojení. O mě nijak nejevila zájem. Babička byla vždy k dispozici jako náhradnice. No a pak si přivedla otčíma. Provdala se za něho a přivedli na svět další dvě děti – dcery.

Já překážel.

celý článek

Neplakala jsem …

Neplakala jsem …
Ano, je tomu tak.
Neplakala jsem, když mi zemřela máma. Dodnes to nechápu, nerozumím a hledám odpověď.
Zřejmě ji už nenaleznu.
Viním se… Stydím…
Přemýšlím nad minulostí, dětstvím…
Nebylo jednoduché. Rodiče se věčně hádali, máma byla hysterická, otec chorobně a bezdůvodně žárlivý. Označila bych ho stylem „podle sebe soudím tebe“.
Po vzájemných invektivách ve vztahu si nás máma brala jako područí, nesměly jsme jako děti s tátou mluvit, když nastal jejich dočasný problém… To jsme dodržovaly. Posléze jsme byly od ní „peskovaní“ za to, že s tátou nemluvíme.
Tak to šlo v podstatě až do mé dospělosti. Nebyla to máma, která by mě přivinula, naslouchala, poradila… Tím nechci říct, že by mě nebo sourozence neměla ráda. Byla velmi pečlivá, pracovitá, v domácnosti – otec nedovolil, aby pracovala, právě díky své odporné žárlivosti.
Byla na něm hodně citově závislá. Dnes už jako dospělá, zralá žena, která má za sebou kus života, kterému dovolila, aby ji semlel a posléze nabídl další začátky, přemýšlím… Snažím se mámu pochopit.
celý článek

Bečva a já v souznění

Bečva a já v souznění

… sedím na břehu Bečvy, přede mnou se rozprostírají nádherná panoramata okolních vrchů. Chodím sem rád. Řeka zurčí, často dává najevo svou výbojnost a sílu... Fascinuje mne to. Doslova zbožňuji místo pod jezem. ... Příroda s hrdostí sobě vlastní umocnila svou představivost lemem vzrostlých dubů a buků.
Teď jsem se pousmál...
Často mívám pocit, že mezi sebou svádí boj o dominantnost... Síla v nich a mé vnímání jejich vzájemné uzurpace o důležitost, se přenáší do tónů, které vysílají po okolí... Jednou je to o poklidu líně se valící Bečvy a silného šumu větví okolních dominátorů ... Jindy o jemné tichosti a respektu pyšných stromů, kterou narušuje jen bouřlivost a vzdorovitost nespoutatelně se valící řeky...

Do tohoto malebného kraje jsem přišel jako elév po studiích. Dostal jsem umístěnku...
Stal se ze mne pan profesor na střední škole.
Vystudoval jsem „pajdák“, aprobaci čeština – tělocvik.
Sport mne vždycky bavil, věnoval jsem mu hodně času , o literatuře nemluvě...
Můj sen se stal skutečností...Má práce „koníčkem“...

Nechci psát o sobě. Dnes je ze mne starý, plešatý pan profesor s téměř sedmi křížky na hrbu prohnutých zad, kterého čas od času bývalí studenti pozvou na sraz. Považuji si těch chvilek, kdy se jim mohu podívat do tváří a oni mne chtějí mít mezi sebou... Zavzpomínat, poslechnout si o jejich dalších krocích v životě po absolutoriu ...

celý článek

Upadla jsem...

Upadla jsem...

Ano, upadla jsem... Ne fyzicky , nýbrž psychicky...

Já, ta silná, všemi profesně respektovaná, uznávaná...

Své syny jsem dovedla k přesvědčení, že jejich matka všechno zvládne.

Pracovala jsem v manažerské pozici. Čas neměl rozměr .... Trvalo to několik let.
Byla jsem jako Pendolíno …
Mimo synů, neexistovalo nic, co by mne limitovalo. Ta limitace byla úžasná, dávala jsem jim
všechno... A oni mně...
Měli jsme mezi sebou dohodu. Přijdu domů unavená, nechají mě 20 minut relaxu . Poté už
nastoupila praktičnost. Večeře, prádlo, kontrola žákovek a úkolů...
Fungovalo to. Po splnění povinností jsme sedávali v kuchyni u kulatého stolu a povídali si, často to byla krásná „černá hodinka“. Vzájemně jsme se respektovali. Když se vyskytl nějaký vážnější problém, se kterým si synové nedokázali poradit, sedla jsem do auta a vyjeli jsme si, na dnes už pro nás kultovní místo. Kopeček – posvátný, s pozitivní energií. Svěřovali se mi, já naslouchala. Sem tam něco podotkla, poradila... Vždycky jsem sázela na komunikaci.
Odjížděli jsme domů tak nějak vyrovnaní , zklidnění...

celý článek

Setkání

Setkání

Petr, 50

Ujížděl jsem krajinou překrásného Slovácka, kde se nabalovaly první lístky na hlavách vinic...Vesnice upravené do jarní podoby, sem tam pár narcisů, tulipánů a jarních trvalek. Všechno už vonělo jarem, krajina byla zalitá sluncem a po pošmourné zimě jsem vnímal všechno tak nějak intenzivněji.
Jsem profesionální řidič – kamioňák.
V danou chvíli jsem zpomalil a rozhlížel se s obdivem po těch rozsáhlých souměrných sadech, které signalizovaly skvěle odváděnou práci pěstitelů.. .Doslova mne to fascinovalo... Byla to nádhera, která pohladila mé oko i duši...

Nicméně musel jsem pokračovat v jízdě, ještě mi zbývaly 2 firmy, které čekaly na dodávku materiálu.
Docela to šlo rychle a i když jsem to nepředpokládal, získal jsem tak časový náskok a mohl bez problémů jet dál, s vědomím, že mé profesní povinnosti pro dnešek skončily. Ubytování jsem měl zajištěno na hotelu v Olomouci. Zbývalo mi něco kolem 150 km na dojezd.
Za vesnicí Huštěnovice, kousek před moravskými Babicemi, jsem zahlédl na cestě ženu, která se potýkala s odstraněním defektu. Usmál jsem se. Bylo evidentní, že nevládne fyzickou silou a už vůbec ne heverem. Překládala ho z jedné matice na druhou.
Zastavil jsem a nabídl pomoc. Byla mile překvapená. Už ani nedoufala, že se domů dostane na čtyřech kolech, nýbrž po dvou končetinách.
Problém jsem odstranil a paní mohla dokončit svou jízdu k domovině.

celý článek

Dílna

Literární tvůrčí dílna pro všechny, kdo vědí, co je život. Píšete básničky, povídky, fejetony? Vedete si deník nebo se pokoušíte o román? Máte ambici vyjádřit literární formou svůj názor na svět? Naše literární tvůrčí dílna je vám k dispozici.
Napište nám na e-mailovou adresu dilna@lidemezilidmi.cz, co od své účasti v tvůrčí dílně očekáváte, abychom se mohli dohodnout na způsobu spolupráce.
Prezentujte své práce

Doporučit dál:

Naši partneři:

HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2024 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |