Libuše Jirásková

Ano, je tomu tak.
Neplakala jsem, když mi zemřela máma. Dodnes to nechápu, nerozumím a hledám odpověď.
Zřejmě ji už nenaleznu.
Viním se… Stydím…
Přemýšlím nad minulostí, dětstvím…
Nebylo jednoduché. Rodiče se věčně hádali, máma byla hysterická, otec chorobně a bezdůvodně žárlivý. Označila bych ho stylem „podle sebe soudím tebe“.
Po vzájemných invektivách ve vztahu si nás máma brala jako područí, nesměly jsme jako děti s tátou mluvit, když nastal jejich dočasný problém… To jsme dodržovaly. Posléze jsme byly od ní „peskovaní“ za to, že s tátou nemluvíme.
Tak to šlo v podstatě až do mé dospělosti. Nebyla to máma, která by mě přivinula, naslouchala, poradila… Tím nechci říct, že by mě nebo sourozence neměla ráda. Byla velmi pečlivá, pracovitá, v domácnosti – otec nedovolil, aby pracovala, právě díky své odporné žárlivosti.
Byla na něm hodně citově závislá. Dnes už jako dospělá, zralá žena, která má za sebou kus života, kterému dovolila, aby ji semlel a posléze nabídl další začátky, přemýšlím… Snažím se mámu pochopit.

… sedím na břehu Bečvy, přede mnou se rozprostírají nádherná panoramata okolních vrchů. Chodím sem rád. Řeka zurčí, často dává najevo svou výbojnost a sílu... Fascinuje mne to. Doslova zbožňuji místo pod jezem. ... Příroda s hrdostí sobě vlastní umocnila svou představivost lemem vzrostlých dubů a buků.
Teď jsem se pousmál...
Často mívám pocit, že mezi sebou svádí boj o dominantnost... Síla v nich a mé vnímání jejich vzájemné uzurpace o důležitost, se přenáší do tónů, které vysílají po okolí... Jednou je to o poklidu líně se valící Bečvy a silného šumu větví okolních dominátorů ... Jindy o jemné tichosti a respektu pyšných stromů, kterou narušuje jen bouřlivost a vzdorovitost nespoutatelně se valící řeky...

Do tohoto malebného kraje jsem přišel jako elév po studiích. Dostal jsem umístěnku...
Stal se ze mne pan profesor na střední škole.
Vystudoval jsem „pajdák“, aprobaci čeština – tělocvik.
Sport mne vždycky bavil, věnoval jsem mu hodně času , o literatuře nemluvě...
Můj sen se stal skutečností...Má práce „koníčkem“...

Nechci psát o sobě. Dnes je ze mne starý, plešatý pan profesor s téměř sedmi křížky na hrbu prohnutých zad, kterého čas od času bývalí studenti pozvou na sraz. Považuji si těch chvilek, kdy se jim mohu podívat do tváří a oni mne chtějí mít mezi sebou... Zavzpomínat, poslechnout si o jejich dalších krocích v životě po absolutoriu ...

Ano, upadla jsem... Ne fyzicky , nýbrž psychicky...

Já, ta silná, všemi profesně respektovaná, uznávaná...

Své syny jsem dovedla k přesvědčení, že jejich matka všechno zvládne.

Pracovala jsem v manažerské pozici. Čas neměl rozměr .... Trvalo to několik let.
Byla jsem jako Pendolíno …
Mimo synů, neexistovalo nic, co by mne limitovalo. Ta limitace byla úžasná, dávala jsem jim
všechno... A oni mně...
Měli jsme mezi sebou dohodu. Přijdu domů unavená, nechají mě 20 minut relaxu . Poté už
nastoupila praktičnost. Večeře, prádlo, kontrola žákovek a úkolů...
Fungovalo to. Po splnění povinností jsme sedávali v kuchyni u kulatého stolu a povídali si, často to byla krásná „černá hodinka“. Vzájemně jsme se respektovali. Když se vyskytl nějaký vážnější problém, se kterým si synové nedokázali poradit, sedla jsem do auta a vyjeli jsme si, na dnes už pro nás kultovní místo. Kopeček – posvátný, s pozitivní energií. Svěřovali se mi, já naslouchala. Sem tam něco podotkla, poradila... Vždycky jsem sázela na komunikaci.
Odjížděli jsme domů tak nějak vyrovnaní , zklidnění...

Petr, 50

Ujížděl jsem krajinou překrásného Slovácka, kde se nabalovaly první lístky na hlavách vinic...Vesnice upravené do jarní podoby, sem tam pár narcisů, tulipánů a jarních trvalek. Všechno už vonělo jarem, krajina byla zalitá sluncem a po pošmourné zimě jsem vnímal všechno tak nějak intenzivněji.
Jsem profesionální řidič – kamioňák.
V danou chvíli jsem zpomalil a rozhlížel se s obdivem po těch rozsáhlých souměrných sadech, které signalizovaly skvěle odváděnou práci pěstitelů.. .Doslova mne to fascinovalo... Byla to nádhera, která pohladila mé oko i duši...

Nicméně musel jsem pokračovat v jízdě, ještě mi zbývaly 2 firmy, které čekaly na dodávku materiálu.
Docela to šlo rychle a i když jsem to nepředpokládal, získal jsem tak časový náskok a mohl bez problémů jet dál, s vědomím, že mé profesní povinnosti pro dnešek skončily. Ubytování jsem měl zajištěno na hotelu v Olomouci. Zbývalo mi něco kolem 150 km na dojezd.
Za vesnicí Huštěnovice, kousek před moravskými Babicemi, jsem zahlédl na cestě ženu, která se potýkala s odstraněním defektu. Usmál jsem se. Bylo evidentní, že nevládne fyzickou silou a už vůbec ne heverem. Překládala ho z jedné matice na druhou.
Zastavil jsem a nabídl pomoc. Byla mile překvapená. Už ani nedoufala, že se domů dostane na čtyřech kolech, nýbrž po dvou končetinách.
Problém jsem odstranil a paní mohla dokončit svou jízdu k domovině.